Český režisér Bohdan Sláma na Mezinárodním festivalu ve španělském San Sebastiánu získal se svým filmem Štěstí hlavní cenu Zlatou mušli.

Český režisér Bohdan Sláma na Mezinárodním festivalu ve španělském San Sebastiánu získal se svým filmem Štěstí hlavní cenu Zlatou mušli. | foto: ČTK

Bohdan Sláma: Herce už tolik nestresuju

Mluví se o tom, že jeho nový film Venkovský učitel by se mohl stát filmem roku. Bohdan Sláma se vypracoval mezi režisérskou špičku, přitom tvrdí, že dodnes vlastně neumí napsat scénář.

Často prý měníte scénář na poslední chvíli, dokonce i v průběhu natáčení.
Teď u posledního filmu už jsem měl nějaké zkušenosti, a tak jsem herce tolik nestresoval. I když... Třeba v případě scény, kdy je Pavel Liška u rodičů, tam jsem měl asi třicet verzí a až poslední noc před natáčením jsem na to přišel. To jsme pak seděli s herci v maringotce a dopilovávali dialogy opravdu až těsně před začátkem.

Být vaším producentem, jsem z takového reřiséra pořádně nervózní.
Pro producenty, kteří si se mnou prošli Štěstím, byl tenhle film procházka růžovým sadem. U Štěstí jsme natočili půlku scén zbytečně, ale bylo nutné si tím projít, protože jinak jsem to neuměl. Z nějakého úžasného důvodu mi ale tehdy Pavel Strnad v těžkých chvílích věřil a odpouštěl. Teď, už jako poučení, jsme do Venkovského učitele nepoužili jen osm záběrů.

Říká se o vás, že rád chodíte pěšky.
Ha! Kde jste to sebral?

Kdesi jsem to zaslechl.
Když jsem nastoupil na stavárnu, koupil jsem legitimaci a známku na městskou dopravu za mastných 35 korun, což byla tehdy ohromná částka. Chytl mě ale revizor a dal mi pokutu, že prý nemám na kuponu vyplněné to číslo. Dnes už to chápu, ale tenkrát jsem to pokládal za absolutní nespravedlnost. Jelikož možnosti protestu byly velmi zúžené a já bohužel neznal žádné chartisty ani disidenty, začal jsem bojkotovat městskou dopravu. Chodil jsem zásadně pěšky.

Kolik jste toho za den nachodil?
Občas mi to vyneslo pozoruhodné pěšácké výkony. Jednou jsem přišel na kolej a připadal jsem si hrozně utahaný, tak jsem si to začal počítat: ráno jsem běžel ze Strahova na tělocvik do Braníka, pak zpátky, pak do školy v Dejvicích a zase zpátky a nakonec ještě do filmového klubu na Vinohradech. A zjistil jsem, že jsem ušel pětatřicet kilometrů. Vydrželo mi to asi čtyři roky do jednoho rána, kdy jsme po večírku jeli na vojenskou přípravu do Motola. Tam jsem podlehl všeobecné euforii zmaru a poprvé jsem jel tramvají.

Šel jste pěšky i do Německa, kam jste se zatoulal mezi ukončením FAMU a prvním celovečerním filmem?
Tam jsem jel stopem. Už na FAMU jsem tam byl asi dvakrát na brigádě na statku. Za měsíc a půl si člověk vydělal, aby přes rok mohl přežívat. V páťáku jsem natočil absolventský film Akáty bílé, ale brzy jsem si uvědomil, jak špatně je to natočené a že jsem mimo. Skončil jsem FAMU, šanci dělat film nemáte, reklamu jsem odmítal, do televize se mi taky nechtělo. Nakonec jsem odjel zase na brigádu do Německa, původně jen na čtrnáct dní. A zůstal jsem tam asi tři roky.

Magazín DNES!

foto

Celý rozhovor s Bohdanem Slámou čtěte ve čtvrtečním Magazínu DNES

Jak na jeho dlouhodobý pobyt v Německu reagovala manželka? Podle čeho vybírá neherce do svých filmů? Proč ho režisérka Věra Chytilová vyhnala z natáčení?