Sociální stránka nového Vinnetoua se buduje natolik důkladně, že titulní hrdina se prodere na scénu až po půl hodině, což je prohřešek proti zákonům dramatu. Jenže o Vinnetoua tu vlastně ani moc nejde, příběhu velí sám Karl May coby Old Shatterhand, ještě svatější a dokonalejší než v sérii z 60. let.
Sice nemá tolik sex-appealu jako jeho předchůdce, zato učí rudé bratry boxovat, jíst čokoládu, vyrábět výbušniny, vyhazovat mosty do povětří a přemýšlet o pokroku. Zvláštní etnografickou kapitolu prožívá se Nšo-či, nově i šamankou kmene, když rudne při pohledu na Apačky při koupeli nahoře bez.
Hlavní zatěžkávací zkoušku pro nostalgiky však přinášení právě ukázkový balast sociálního dramatu. Dělníci bez výplaty úpí, prostitutky jsou ztrhané, dokonce i největší padouch žadoní o soucit, když zmiňuje chudinské brlohy. Jako by si někdo v německé produkci spletl Karla Maye s Karlem Marxem.
Že Vinnetou vypadá spíše jako kápo pouličního gangu mladistvých, mluví jako massa Bob a ještě se pokouší o pubertální vtípky kolem knírku svého staršího bílého mentora, má být zřejmě výrazem snahy, řečeno slovy tvůrců, „přiblížit legendu dnešní generaci“. Jenže té zase může scházet pořádná akce, s výjimkou vleklého prologu a finále kolem zmíněného mostu se totiž inscenují spíše moralistní krajiny po bitvě.
Zkrátka z dobrodružné mayovky se stal tuctový příběh o drsném dobývání Ameriky, v němž plakátové proklamace ruší více než v originále změkčeném pamětnickou smířlivostí. S novinkou smiřuje pouze pečlivý kolorit a stylový Predrag Bjelac, byť z jeho náčelníka Tanguy zbyla jen epizodní troska opilce.
