Věty Jana Wericha uslyší posluchač novinky hlasem Norberta Lichého, věty Jiřího Voskovce pak hlasem Václava Knopa. Daniela Kolářová namluvila Zdenku Werichovou. Herci museli načíst celkem 1400 stran textu, který knižně vyšel v letech 2007 a 2008 v nakladatelství Akropolis. Příprava rozsáhlého díla, které nyní vydává Tebenas, trvala přes čtyři roky. Částečně ovšem i kvůli covidu.
„Nahrávka poskytne unikátní vhled nejen do myšlenkového světa obou geniálních herců a tvůrců, osobních i pracovních radostí a starostí, ale také jejich upřímný pohled na třicet pět let světových dějin druhé poloviny dvacátého století,“ slibují tvůrci. Nová audiokniha bude k dispozici ve formě dárkového balení šesti mp3 CD a taktéž ke stažení na všech předních audioknižních platformách.
I na jevištiKorespondence V+W inspirovala i divadelní tvůrce k dramatizaci. Mezi památné inscenace se řadí ta od režiséra Jana Mikuláška s Jiřím Vyorálkem a Václavem Vašákem, derniéru měla sice v Divadle Na Zábradlí po třinácti letech letos na jaře, k vidění je ovšem nadále na portálu Dramox.  |
O vydání velkolepého díla se zasadil Jiří Buřič z vydavatelství Tebenas: „Zjistil jsem, že v těchto třech knihách je popsána půlka dvacátého století. Tak jak ji nikdo ještě nepopsal – v dopisech dvou kamarádů, kteří netušili, že to někdy někdo zveřejní a proto byli k sobě neuvěřitelně upřímní. A zároveň lidí, kteří za sebou měli zkušenost z emigrace v době druhé světové války,“ říká.
Otázky bez odpovědí
„Jsou tam uvedeny věci, díky kterým je drobet stržena opona z jejich sochy dvou moudrých klaunů – třeba problémy rodinné či soukromé, které někdy připomínají až antickou tragédii. Objevují se tam také zajímavosti pro filmové fanoušky – například ohledně jejich tehdejších plánů, co budou společně točit,“ líčí Buřič.
Korespondence V+W je plná otázek, na které v následujícím dopise nepřichází odpověď. „Často se stávalo, že se pošta vzájemně křížila. Především Voskovec zvládl napsat několik dlouhých dopisů týdně, zatímco odpověď z Prahy přišla na pohlednici. A kromě psané komunikace probíhal mezi umělci i kontakt telefonický, v pozdější době dokonce i živý v podobě nahrávaných magnetofonových kazet,“ vysvětluje.
Dodnes navíc není jasné, jestli každý dopis byl doručen, případně prošel komunistickou cenzurou. A také zda byl pokaždé archivován. Zatímco Jiří Voskovec psal své dopisy přes kopírák a kopie schraňoval, Werichova část komunikace je závislá na jejím doručení k adresátovi. „Jeho v USA žijící kamarád často hrál či natáčel mimo New York. Někdy stihl svou novou přechodnou adresu předem nahlásit, ale jestli jej dopis z Prahy pokaždé našel, to už nikdo nezjistí,“ líčí Buřič. Audiokniha Korespondence V+W nabízí na šesti CD celkem 68 hodin poslechu.
Z dopisů...„Ptám se sám sebe, jak bych ti mohl pomoct. Co bych moh udělat, abych se s tebou rozdělil o tvé starosti a o tvou bolest. Protože jsme vždycky na všecko byli dva a jsme dva.“ – Jan Werich po úmrtí Voskovcovy ženy 1959 „...ti chachaři, ten ruskej chám, ta slovanská zběř, ti zasraní mužíci-asiati, ta sebranka zavšivená, kterou od narození nenávidím víc a hloub než Skopčáky,...že nám všem zas jako ten Hitler kdysi dupou pole a serou na čistou podlahu a strkaj nám do dětí a kradou křížaly... a lžou a lžou a lžou a dělaj ze sebe lidi, což nikdy nebyli a nebudou.“ – Jiří Voskovec po ruské okupaci 1968 |
