RECENZE: Nemluvné služky si v působivé Vlčí jámě jen tak chroupají zelí

Psychologický příběh Jarmily Glazarové Vlčí jáma z konce třicátých let se dočkal filmového ztvárnění díky Jiřímu Weissovi už v roce 1957. Motiv soužití dospívající siroty s nevyrovnaným manželským párem nyní na prkna pražského Divadla v Dlouhé přivedl režisér Martin Františák.

Bylo by nefér hru srovnávat s filmovou verzí - stejně jako v ní, i zde ale dostává největší herecký prostor představitelka stárnoucí Kláry. Filmovému výkonu Jiřiny Šejbalové se v Dlouhé vyrovnala zlínská herečka Helena Čermáková. Její Klára je hysterická diktátorka, sebevědomá vládkyně malého království, která doslova schází před očima, bledne a děsí se rychlého konce.

Čermákové role zdaleka převyšuje všechny ostatní, což dosahuje nejen díky velkému výkonu herečky; zjevně je to záměrem režiséra. Bohužel proto tolik nevyznívá rozpuk vztahu mezi mladou Janou (Veronika Lazorčáková) a Klářiným mladým manželem Robertem (Jan Vondráček), což je přitom hlavní pointa rodinného dramatu.

Silnou stránkou Vlčí jámy je její scéna, pomyslnou tísnivost bytu naznačuje nízký strop i chybějící přepažení jednotlivých místností - vše se tak odehrává v tapetované jídelně, kachlíčkové kuchyni i Janině podsvíceném pokoji zároveň. Režisér dobře pracuje s hudbou i opakujícími se symboly, ať už je to podávání pomeranče, bábovka či padající plecháčky z police.

Vlčí jáma

70 %

Divadlo v Dlouhé

premiéra 9. září 2014

režie: Martin Františák

hrají: Helena Čermáková, Jan Vondráček, Veronika Lazorčáková, Miroslav Táborský, Marie Turková, Klára Sedláčková-Oltová, Naďa Vicenová, Martin Matejka, Tomáš Turek

Nezdravou atmosféru dokreslují tři služky, jejich zkoumavé pohledy a mlčenlivé chroupání listu zelí často řeknou vše. Stejnou roli pak plní přízraky bývalých manželů, kteří se Kláře blížící se neodvratnému konci stále častěji zjevují.

Vlčí jáma se tedy může opřít o silný ústřední herecký výkon a působivou symboliku, k dokonalému zážitku je však hra v některých momentech příliš rozvláčná. Svědčí o tom například scéna s nepadnoucím kloboukem, která přitom děj hry neposouvá. Zde se divadelní verze snaží pouze zbytečně blížit filmu.