Na rampu vedoucí z jeviště až skoro doprostřed hlediště mezi diváky nastoupí Gabriela Vermelho a spustí úvodní část Modlitby pro Martu. Teprve pak se vyhrne opona. A rovnou nadvakrát – diváci nejdřív uvidí obrovskou reprodukci fotografie sedících v sále pražského Národního divadla z 19. listopadu 1989 a teprve pak se ponoří do nejnovější vize Vladimíra Morávka.
Hra 1789 aneb Dokonalé štěstí vznikla na základě slavného textu francouzské režisérky Ariane Mnouchkinové. „Morávek si ale vytváří vlastní inscenaci,“ popisuje dramaturg hry Martin Urban. Režisér si do Národního přivedl i část ansámblu brněnské Husy na provázku.
Opulentní kostýmy, volány královského dvora, složité osvětlení a hlavně nezvykle hluboká scéna, která nahlíží až kamsi do útrob revolučního roku. „Ládíku, už jsi muž. Publikum tě miluje, ber si od nich tu lásku,“ dává Morávek během generálky poslední rady herci Vladimíru Polívkovi a mocně gestikuluje na všechny strany. Hra 1789 se totiž odehrává v celém prostoru divadla, herci vstupují do děje z postranních řad, salonků i nejvyšších balkonů. Lid se bouří, vedou se první rozpravy v Konventu, padá Bastila a samozřejmě tne gilotina.
„Mám tam dvě role, v první polovině jsem vypravěč, v té druhé se stávám Maratem, jedním z poslanců, který si myslí, že nejlepší by byla občanská válka,“ popisuje své rozličné úlohy herec Radúz Mácha.
I během přestávky se za zvuku bubnů mašíruje na chůdách mezi diváky, což dokresluje svobodomyslnou atmosféru revoluce. Do toho zní dobové záznamy z jednání během sametové revoluce. Morávek chce totiž ve hře 1789 připomenout i naši pětadvacet let starou událost.
„V závěrečném monologu Ladislav Frej říká, že každá revoluce se časem mění v negaci sebe sama. Vždy se najde někdo, kdo ji zneužije. V tomto smyslu je ta sametová unikátní,“ upozorňuje Morávek, proč se inscenací francouzského textu rozhodl vzdát hold i našim dějinám.
Scéně dominuje obrovská visící plastika slona, mohutné zvířecí tělo podpírají pavoučí nohy jako z Dalího maleb. „Ludvík XVI. si nechal vyprojektovat obrovský palác ve tvaru slona, symbolem Paříže neměla být Eiffelovka, ale tento palác. Svědčí to o tom, jaký manýrismus ve Francii tehdy panoval,“ vysvětluje Morávek.
Trochu se nabízí otázka, zda se po Wilsonově fresce 1914 neopakuje podobné téma. „Je to sezona výročí, krom 1914 tu máme Francouzskou revoluci a v lednu budeme ještě dělat hru k výročí Jana Palacha Doba ledová, na jaře na repertoár přibude hra Maria von Mayenburga Kámen, reflektující pád Berlínské zdi,“ popisuje mluvčí ND Tomáš Staněk.
Národní divadlo by se podle něj mělo k podobným tématům vyjadřovat už z podstaty své instituce. „Jsou to události, které ovlivnily dobu, ve které žijeme. Nenabízíme ale jen nějaké hodiny dějepisu, jedná se o svébytná umělecká díla,“ upozorňuje. Do stejné linie zapadá i na Nové scéně nedávno uvedená autorská inscenace Jiřího Adámka Po sametu (více zde). Hra 1789 aneb Dokonalé štěstí bude po čtvrteční premiéře k vidění 5. a 12. prosince.
