Můžete přiblížit, o čem kus vypráví?
Je to dramatizace téměř čtyřsetstránkového románu Irvina Welshe, který se ve svém díle zabývá závislostmi a extrémními emocemi. Zde ten extrém také najdeme. Věnujeme se dvěma hlavním hrdinkám románu, Lucy a Leně. Já hraji razantní trenérku ve fitness centru, Pavla Beretová holku, která upadla do deprese – je to taková ta typická žroutka z fast foodu. Tyhle dva osudy se v určitou chvíli setkají.
Podobá se to Trainspottingu?
Možná je to podobné v té Welshově razanci. Děj však schválně zasadil do Ameriky. Tohle není ani Edinburgh, ani skotský venkov, jde o malé americké město, s čímž povahy hrdinek hodně souvisí. Trochu to současné Americe nastavuje zrcadlo.
Vy jste v Americe dlouho žila, takže to asi můžete porovnat.
Určitě, a už to právě přestává být jen ta Amerika. Fast foody či závislost na posilování se týkají nás všech. Všichni chodí do posilovny, mají bicepsy jako blázen, ale pak jedou výtahem, místo aby šli po schodech.
Na druhou stranu nechceme moralizovat, bude to skoro až groteska. Spíše než Trainspotting mi to připomíná bratry Coeny a jejich Po přečtení spalte. Příběh je jiný, ale myšlenka, že se někdy intenzivně zabýváme úplnými hloupostmi, a když se stane něco důležitého, tak děláme jako by nic, je zde shodná. Hra nabízí určitou komičnost.
Proč jste si pro divadelní návrat vybrala zrovna MeetFactory?
Předně musím říci, že si dramaturg MeetFactory Matěj Samec a režisérka Natálie Deáková vybrali mě a já ráda souhlasila. A pro mě to není úplný návrat, hrála jsem divadlo i v Americe. Jsem na různé prostory zvyklá, tady mě třeba baví ta elevace hlediště. I když jinak mám ráda, když je jeviště od hlediště oddělené stupínkem, tady to má svůj půvab.
Teď jste zazářila v Pustině, brzy půjde do televize film Monstrum o Stalinově pomníku. Není na vás té deprese už moc?
Já si to docela kompenzuji, nyní se natáčí dvoudílný televizní film Marie Terezie, kde ztvárňuji její matku Alžbětu Kristýnu. To bude pro změnu historické výpravné drama.
A jinak mě nebaví dělat jen zábavné věci. Kdo mě viděl ve Stavovském divadle v Othellovi, se bude asi divit, kam se nyní Stivínová posunula, tenhle kus je totiž spíš rockové drama. Sice také temné, ale jak jsem říkala, zároveň i hravé a zábavné.
