Když Šimon Caban představoval muzikál Vlasy, řekl, že nechtěl, aby diváci sledovali „retro zoo, kde pobíhají vlasatci s džínovými vestami na chlupatých prsou“. „Muzikál Hair se nemůže obejít bez svých symbolů. Ale od jeho zrodu se mnohé změnilo, od politicko-kulturních hnutí až po módu. Takže se dá předpokládat, že se to v našem pojetí odrazí,“ vysvětluje nyní během příprav muzikálu, který si předpremiéry odbude už 8. a 9. září.
Nejsou právě vlasy symbolem Vlasů?
Ano... Teď mám velkou chuť na vaši otázku odpovědět jenom tím „ano“. Ale vysvětlím: slovo hair neznamená v angličtině pouze vlasy, ale chlupy. Od doby lovců mamutů jsme čím dál tím méně vlasatí a chlupatí. Muzikál se nejmenuje Long Hair. Ale jen Hair. A právě proměna tohoto symbolu, a to nejen u mužů, ale i u žen, je téma, o kterém se dá stále velice dobře hrát.
Muzikál se dotýká nálad Ameriky v době války ve Vietnamu - budete se této historické souvislosti držet?
Této historické souvislosti se držet nechceme, ale ona nás asi nepustí – tehdy to byl Vietnam, pak třeba válka v Zálivu, Afghánistán, terorismus, Krym...co bude dál?
Váš předchozí muzikál pro Kalich, Srdcový král, přistupoval k elvisovské legendě trochu s legrací a nadsázkou, dá se něco takového čekat i zde?
Možná to je pro někoho legrace a nadsázka, já osobně zastávám názor, že nad vším si člověk musí zachovat zdravý nadhled. I nad sebou samým. Slepě se zamilovat do čehokoli je ošidné. Ztratíte korektiv a pevnou půdu pod nohama a topíte se v tom sentimentálním romantismu jak v bažině.
Hudba Srdcového krále i muzikál Hair jsou mnoho dekád staré věci. Pochopitelně jsou v nich stále platné hodnoty a poselství, ale aby právě ty vynikly, musíme jasně ukázat, že víme, že inscenujeme „starou dobrou věc“ v dnešní době. Hair je silné téma a pohřbili bychom jeho apel, kdyby to bylo pateticky „na vážno“. Ale nebojte se - řachanda to rozhodně nebude.
Jste i autorem scény - jaká bude?
Účelná. Jednoduchá, technologicky moderní, statická a zároveň dynamická. Kromě toho tam budou demonstrace, auta, tanky, letadla, výbuchy, cikády, hvězdy na nebi i na vlajce, holý zadky, židle, stolek paní učitelky, popelnice, invalidní křeslo, cigaretové papírky, vůně marijánky... snad jsem tím nic neprozradil.
V průběhu zkoušení zemřel Miloš Forman, budete nějak jeho osobnost připomínat?
Myslím, že pro českého diváka je film Hair natolik spojen s osobností Miloše Formana, že není třeba „připomínat“, protože to vědomí je zásadní a stále přítomné.
Ve filmovém muzikálu se střídá spousta lokací, jak se s tím vyrovnáte?
Divadelně. Náznakem a divákovou imaginací. Na ni se mohu – na rozdíl od určité pohodlnosti filmového diváka – spolehnout. Vaše otázka vychází ze srovnávání filmové předlohy. Málokdo si u nás uvědomuje, že před filmem Hair byla divadelní hra Hair. Představte si, že byste právě Miloši Formanovi kladl takové otázky.
V jednom filmovém dokumentu se zmiňuje, jak se sám vyrovnal s předlohou. Prostě ji udělal úplně jinak. Jedině tak to má cenu dělat. Teď vás napadne, že se srovnávám s Milošem Formanem. Ani náhodou. Srovnávám se s těmi, co muzikál napsali, s těmi, co prožili drogy i válku, se sebou samým, co jsem to neprožil, ale bojím se, aby to neprožily třeba mé děti.
Muzikál má předpremiéry už nyní v září, oficiálně uváděn ovšem bude až od ledna. Jaký to má smysl? A změní se ještě něco za ten půlrok?
Znáte tu „anekdotu“ jak jeden, co chodí brzo ráno do továrny, závidí herci, že chodí do práce jenom večer? A neuvědomuje si, že když se on z práce vrátí, tak herec zkouší, učí se, jezdí ze štace na štaci a tak dále. Tak my divadelníci trávíme léto ve tmě divadla a zkoušíme, co se dá, protože v sezoně už nedáme tolik lidí a času dohromady. A pak zase nejbližší možný termín na premiéru je v lednu. A jestli se nic nezmění? Tak určitě...
