Generace renomovaných českých literátů narozených roku 1936 je na jména těch, kteří cestami osobních deziluzí prošli bez toho, aby si fatálně zadali s komunistickou mocí, utěšeně bohatá. Stačí si připomenout nedávné jubilanty z literární skupiny Šestatřicátníků: básníka Jiřího Kuběnu, literáta Pavla Švandu či blížící se sedmdesátiny dramatika Václava Havla. Vně tohoto byvšího generačního uskupení – a přece mu občansky vcelku blízko – figuruje rovněž jméno právě dnes sedmdesátiletého dramatika, spisovatele a politika Milana Uhdeho.
Vše má svůj vývoj
Milan Uhde je dosud nejčastěji vnímán jako autor dnes již legendární inscenace Divadla na provázku Balada pro banditu, kterou roku 1975 napsal – z politických důvodů – pod jménem režiséra Zdeňka Pospíšila. Když o tři roky později vznikl podle jeho scénáře stejnojmenný film, stala se z divadelní látky přes noc takřka sakrální záležitost: na Baladu pro banditu se podle hudebního publicisty Jiřího Černého stály roku 1978 před kinosály hodinové fronty.
Populárním zůstal tento muzikál i dnes, kdy se hraje v obnovené premiéře v brněnském divadle Husa na provázku. Zatímco Uhde je "konsenzuálně" respektován jako mistrný autor dialogů nejen Balady pro banditu, jako politik přinesl do intelektuálních kruhů určitý rozkol. Ten se vyostřil zejména kolem roku 2000, kdy se postavil na stranu ODS proti vzbouřencům v televizní krizi.
Tomu ovšem předcházela jeho ostrá kritika ODS i Václava Klause, odchod z této strany, vstup do Unie svobody i úspěšné prosazení a schválení jednoho ze zákonů o komunistické minulosti – totiž dodatečné zrovnoprávnění nucené práce příslušníků Vojenských báňských oddílů s nucenými pracemi příslušníků PTP.
Vše však má svůj vývoj: od roku 2002 je Milan Uhde, na návrh ODS, místopředsedou Rady Českého rozhlasu. Jeho politické smýšlení vůči této straně se opět stalo smířlivějším, přestože dal vrcholové politice vale již před osmi lety. Řečeno lapidárně: Milan Uhde je v ironii si libujícím dramatikem, starosvětsky smýšlejícím občanem, konzervativně provokujícím politikem. Trojjediný muž!
Za jeho politickými postoji je nicméně vždy cítit jasné stanovisko, kultivovaně sdělená myšlenka a touha po sebereflexi, což je jinak u českých politiků považováno za zbytečné, neřkuli nepatřičné. U Milana Uhdeho tyto postoje nepřekvapí.
Spolčení dramatiků
Když vstupoval v roce 1990 do vrcholné politiky na post českého ministra kultury, měl za sebou desetiletou profesní kariéru redaktora renomovaného časopisu Host do domu, úspěšného dramatika a posléze i zážitek občanského pádu v době normalizace; tedy zkušenosti, které jsou nepřenosné, ale na základním vnímání politické situace se tak či onak podepíší.
Ostatně půlrok po listopadové revoluci nastala v tehdy ještě nerozděleném Československu situace ojedinělá patrně i v evropském měřítku. Prezidentem byl dramatik Havel, jeho poradcem dramaturg Divadla na provázku Petr Oslzlý a ministrem kultury dramatik a jeden z prvních signatářů Charty 77 Milan Uhde.
A když po letech z politiky Uhde zase odešel, glosoval to v jednom interview takto: "Odnesl jsem si z politiky sen, že jedu vlakem, podle trati vidím stovky výjevů utrpení, násilí a nespravedlnosti, osobně za to spoluodpovídám – a neumím pomoci. O divadle mám sny stejně úzkostné, ale trpím v nich jen já, režisér a herec. Sál bývá prázdný."
Dramatické gesto výše citovaných vět vypovídá, že přes strmou politickou kariéru v Uhdem bez ustání dřímal umělec-ironik, bdělý pozorovatel a mistrný konstruktér dramatických dialogů, které z něj již v šedesátých letech učinily špičkového autora rozhlasových a divadelních her.
Připomeňme alespoň ty nejznámější: divadelní hru Král Vávra z roku 1964, absurdní rozhlasové drama Výběrčí (1966), adaptaci Mrštíkovy divadelní hry Pohádka máje (uvedená byla pod názvem Poslední leč roku 1977), původní televizní hru Pán plamínků (1977) či divadelní inscenaci Prodaný a prodaná z roku 1987.
Plodný muž v domácnosti
Narodil se 28. července 1936 v Brně v rodině právníka a advokátky ze židovské rodiny. Intelektuální prostředí jej formovalo od dětství, takže nebylo překvapením, když roku 1958 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyněho (dnes Masarykovy) obor čeština a ruština. K úzkému propojení světa umění a politiky inklinoval už za studií. Podobně jako Pavel Kohout či Milan Kundera spojil své první básnické pokusy s budovatelskou poezií.
Nicméně vystřízlivěl záhy a možná i proto se stal později autorem hry na motivy satirické básně Král Lávra od Karla Havlíčka Borovského. Alegorie prezidenta Antonína Novotného coby krále Lávry s oslíma ušima byla zjevná a představení se tehdy v Satirickém divadle Večerní Brno dočkalo sto šedesáti repríz.
Rokem 1972 pro Uhdeho skončily veškeré publikační možnosti. Nabízela se sice cesta potupného veřejného sebezpytu a omluvy v televizi za politické "prohřešky". Uhde však upřednostnil občanskou hrdost a proti své vůli se na sedmnáct let stal mužem v domácnosti. Byla to volba neperspektivní, ale – jak se ukázalo – lidsky správná. Navíc právě v této nevlídné době vznikly hry jako zmíněná Balada pro banditu či Prodaný a prodaná, briskní satira o udavačství.
Na sklonku roku 1989 Uhde společně s některými brněnskými disidenty založil dodnes fungující nakladatelství Atlantis. O rok později, když se naplno vrhl na politiku, převzala Atlantis jeho žena, původním povoláním přírodovědkyně Jitka a postupně se do nakladatelského provozu zapojila i dcera Jana.
Je otázkou, co politika dramatikovi Milanu Uhdemu přinesla a co mu vzala. Jisté je pouze to, že ani v jednom z rozhovorů své politické dráhy veřejně nelitoval: "Myslím, že jsem tím prospěl i sobě. Stále jsem do té doby nepřímo psal o politice a tím, že jsem do ní vstoupil, jsem se jaksi vnitřně osvobodil," formuloval onu provázanost například v interview, který tomuto listu poskytl před třemi roky.
Bylo by hříchem nepopřát Milanu Uhdemu k dnešnímu jubileu především zápal do psaní. Vnitřně osvobozen by totiž svým sofistikovaným jazykem mohl opsat tu méně sofistikovanou, přímo k burleskní satiře vybízející politickou realitu dneška.
