Režisér nové produkce Simon McBurney v přestávkovém rozhovoru zdůrazňoval, že Mozartova poslední opera, poprvé uvedená roku 1791 na vídeňském předměstí, byla určena pro obyčejné lidi, ale jeho práce vyvolává otázku, pro koho ji vlastně inscenoval on. Co jiného než toto dílo o střetu světla s temnotou, připomínající dnešní žánr „fantasy“, by mělo ponoukat představivost režiséra?
Místo toho převládá šedý civil. Princ Tamino vystřídá teplákovou soupravu, bílé prádlo a vojenské maskáče. Ty mají i tři dámy z družiny Královny noci. Pamina nosí sportovní bílé šaty, sbor šedivé obleky s kravatou, dámy šedivé kostýmy. Papageno s Papagenou mají na sobě něco, co připomíná hadry po bezdomovcích.
Člověka u takovýchto produkcí vždy napadá, zda se vůbec do tvůrčího týmu dostavil výtvarník kostýmů (tady jím měl být Michael Levine, též výtvarník scény) a pakliže ano, tak za co dostal honorář. Do většiny operních produkcí totiž dnes účinkující mohou oblečení přinést z domácího šatníku, případně ze second-handu či nějakého army-shopu.
Na jevišti byla ještě k vidění videoprojekce, jež snímala ruku píšící křídou na tabulku nápisy vztahující se k dílu. Asi měly orientovat v ději, ale jelikož jejich využití bylo nedůsledné, nedávaly smysl. Navíc, člověk už mockrát viděl, jak na jevišti někdo něco čmárá… Kompars mával listy papíru znázorňující ptáčky, jež chytá Papageno. Spíš tím ale rušil.
RECENZE: Zpívající boxer dá na jevišti knokaut. A to je celý Šampion |
Hlavním nápadem tak zůstala „zvuková dílna“ umístěná vpravo na scéně, kde paní ručně „vyráběla“ během mluvených dialogů různé zvuky. To ale samo o sobě produkci neutáhlo, a také to není nic nového. I operní inscenace nezřídka „ozvláštňují“ kromě původní hudby i z reproduktorů se linoucí hukoty, skřípání, vrzání či cvrlikání…
Našinec hodnotí podle dojmu z kina, ale v divadle to asi nebylo lepší. Co chtěl režisér říct? Že Kouzelná flétna je intelektuální kus, filozofování o životě na pozadí Mozartem zpracované zednářské symboliky? Když odmyslíme fakt, že téma zednáři je pro většinu našich současníků nesrozumitelné, tak i filozofovat by se na scéně mělo tak, aby se bylo na co dívat. Na podstatně hravější minulou inscenaci, odvysílanou do kin roku 2017, se dívat šlo.
Jak obléci tenora
Na pohled zaujaly vlastně jen tři hošíci-géniové, jež provázejí Tamina s Paminou na jejich putování, zde namaskovaní jako staří trpaslíci, dále Tamino s Paminou vznášející se ve vzduchu (i když to už také není žádná senzace) a Královna noci, která tu nebyla krásnou a efektní vládkyní, nýbrž starou, chromou ženou na invalidním vozíku (ten ovšem též patří k režijním klišé ilustrujícím bezmoc).
Její představitelka Kathryn Leweková se ve stařenu proměnila dokonale a proslulé virtuózní árie zazpívala ne jako pouhá okázalá technická čísla, ale jako velké dramatické scény. Ovšem i toto režijní ztvárnění Královny noci bylo vytržené z kontextu, protože z něj ve vztazích k ostatním figurám nic nevyplývalo, a ani nebylo jasné, proč se na konci tato postava radostně objímá se svým úhlavním nepřítelem Sarastrem.
GLOSA: Lohengrin v Metropolitní si koleduje o karikaturu |
Navléci představitele Tamina, menšího, podsaditého tenoristu Lawrence Brownleeho bezmyšlenkovitě do tepláků, bílého trička a bílých spodků je další důkaz, že kostýmní výtvarník nepracoval… Jeho umění v operním žánru by se totiž mělo projevit mimo jiné právě na tom, jak dokáže obléci menšího, podsaditého tenora v roli prince.
Zvlášť když Brownlee má Tamina rozhodně zpívat, prostě proto, že zpívá výtečně. Jeho hlas je bohatý a barevný, technicky perfektní, výraz emocionální, přitom stále ukázněný, věrný mozartovskému stylu. Ostatně hudební nastudování, za nímž stála dirigentka Nathalie Stutzmannová, dříve vynikající altistka, bylo lepší částí večera. Krásně se poslouchal skvěle posazený, oblý a pružný soprán Erin Morleyové coby Paminy.
Thomas Oliemans zpíval Papagena příjemným barytonem, méně ho hlasem „hrál“, přitom Papageno je skoro víc zpívaná činoherní než operní role. Ale celkově to byl dojemný ptáčník, jemuž se jeho radosti i smutky daly věřit. Velký pěvecký i herecký výkon v malé roli podal tenorista Brenton Ryan jako zatrpklý Monostatos. Nejméně zaujal basista Stephen Milling v roli Sarastra; zjevem byl sice impozantní, ale hlasově aspoň na mikrofony působil jakoby unaveně.
Stávající sezona tedy skončila rozpačitě. Metropolitní opera už zveřejnila program té příští. Na podzim představí tři opery soudobých autorů, „klasika“ přijde na řadu až v lednu s Verdiho Nabuccem. Následovat bude Bizetova Carmen, Verdiho Síla osudu, Gounodova opera Romeo a Julie, Pucciniho Vlaštovka a Pucciniho Madame Butterfly.
