Ne snad, že by Rosťa Novák mladší a jeho kolegové ze souboru Cirk La Putyka nechtěli přistoupit k dílu Michala Horáčka uctivě, rozhodně se však nenechali omezovat. Jak se konec konců od „novocirkusáků“ očekává. Už samotné jádro „koncertu s cirkusovými tóny“, který staví na písních s texty Michala Horáčka, totiž spočívá v objevování nového ve zdánlivě poznaném.
Prvotní otázka je prostá: dají se ještě skladby jako Levandulová, S cizí ženou v cizím pokoji nebo Bude mi lehká zem vnímat v novém kontextu? S jiným významem? S odlišnou zkušeností?
Dají.
Cesta k této, teď už zjevné, odpovědi však musela být náročnější, než se zdá. Nejen proto se asi na projektu pracovalo přes tři čtvrtě roku. Klíč nakonec, jak už název napovídá, tvůrci našli v generačním střetu.
Geniální Levandulová
Dvacetiletí, třicetiletí i čtyřicetiletí interpreti přichází před publikum s méně i více známými Horáčkovými skladbami a s přirozeností a autenticitou sobě vlastní, dokazují, že nejen sedmdesátník Michal Horáček rozhodně nepatří do starého železa, ale že tam nepatří ani jeho texty.
Devadesát minut strávených v Azylu78 připomíná, že se v Horáčkových slovech budou nacházet další a další generace, jen pokaždé trochu jinak. Tak se prý konec konců pozná skutečný umělecký talent. Dokázat otisknout do svého díla pomyslný náznak věčnosti. Pak už stačí jen najít správné osobnosti k jeho interpretaci.
Třeba jako zpěvačku Katarzii a frontmana kapely Bert&Friends Alberta Romanuttiho, kteří by svou verzi Levandulové měli okamžitě nahrát a vyslat do světa. Už jen pro nadhled a šarm, jímž v jejich podání verše oplývají. Fungují navíc jako příjemné odlehčení po asi nejkomornější část celého představení, kdy pohled na Romanuttiho za klavírem při jeho sólu připomene pohled na Horáčkova letitého kolegu a přítele Petra Hapku.
VIDEO: Putyka spojí cirkus s Horáčkem. Zpívají Cina, Ruml i Vladimir 518 |
Speciálně (a zcela osobně) bych pak ještě vyzdvihla tři věci: bondovské motivy v Jak ten chlap se na mě dívá, disco zpracování písně Bude mi lehká zem v hravém a nadšeném podání Jana Ciny a Báry Polákové a taky všechny interprety, kteří se nebáli vystoupat za pomocí lan metry a metry nad zem a ještě si při tom udržet profesionální tvář (seč třesoucí se kolena).
A vlastně ještě něco: bez výtvarného pojetí celého projektu a hlavně kostýmů Kristiny Záveské by jednotlivá vystoupení jen stěží hledala svůj charakter.
Příští rok oslaví prostor Jatka78 deset let a Cirk La Putyka patnáct let. I s projektem Horáček GEN XYZ jeho členové dokazují, že když se věci dělají se smyslem a ne jen proto, aby byly, vznikají ty nejhezčí zážitky. Vyžaduje to však píli, kuráž a hlavně hodně energie. Ta se pak ale naštěstí, když se vše povede, vrátí zpátky.
