Rozhovory dělá Ladislav Smoček nerad, ale protože se blíží jeho devadesátiny, tak dramatik, režisér, především však ústřední postava a spoluzakladatel pražského Činoherního klubu s jedním výjimečně souhlasil. Literáta v sobě ale nezapře. Otázky si nechal nadiktovat po telefonu, a protože dle svých slov nejraději píše rukou, předal odpovědi úhledně na pěti listech papíru. Zde vám přinášíme kompletně přepsanou, nezkrácenou verzi rozhovoru.
Vaše hry se hrají v mnoha zemích po celém světě. Považujete to opravdu za největší pocit štěstí, který jste zažil u divadla, jak jste jednou zmínil?
První věta vaší první otázky mi zněla tak silně nadneseně, že jsem pracně vyhledal materiál týkající se mých her uváděných od roku 1967 v zahraničí. Šlo o programy, plakáty, publikace, fotografie. Při mém lajdáctví v tomto směru je to dost neúplné. Ale potvrdil jsem si, že mé hry se hrály a ještě i hrajou v celkem osmnácti státech, maximálně ve dvaceti. Nalezený seznam potvrzuje, že byly přeloženy do patnácti jazyků.
Před třemi lety přibyl překlad hry Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho do korejštiny. Hry byly, někdy opakovaně, uváděny v divadle, v televizi, rozhlase nebo tiskem ve většině zemí Evropy, v USA, v Argentině, takže vaše konstatování už mi nepřišlo tak nadnesené.
Takže ano, je to největší pocit štěstí, jaký jsem zažil u divadla. Když stvoříte hru, v mém případě je to nutkání zkomponovat něco z ničeho, stvoříte partituru jako hudební skladatel stvoří hudbu pomocí not, vy stvoříte divadelní partituru pro všechny vyjádřenou jednáním lidí mezi sebou. Každá skutečná hra vysílá lidem určité poselství. Nevýslovné štěstí je, když vaše divadelní hra přesáhne hranice vaší země. Vaše poselství sdílí tak mnoho dalších různějazyčných lidí. A ti všichni sdílí společně, eventuelní lidskost vaší hry. To je štěstí podobné štěstí hudebního skladatele, jehož hudbu, a její poselství, sdílí lidstvo bez hranic. Kdekoliv na světě. Mně se něco takového alespoň v menší míře přihodilo.
Pocit štěstí prožívám, když ti cizí herci považují za dobré vám písemně sdělit, že oni prožívali štěstí při zkoušení hry. Nemluvě o publiku, které rovněž hru přijme se štěstím, kdy inscenace vaší hry vydrží v cizině na repertoáru několik let, kdy v programu je otištěna báseň, kterou složil herec té inscenace, oslavná báseň na hlavní postavu hry. Vaše hra, podobně jako hudební partitura, je k dispozici všem, aby eventuelně přinášela štěstí i tehdy, kdy vy u toho nebudete. A to je to moje největší štěstí u divadla.
 |
Čím si to vysvětlujete, že vaše hry v zahraničí tak zaujaly?
Na tu otázku jsem odpověděl částečně již ve vaší první otázce. Lze dodat, že i doba byla příznivá; Pražské jaro 1968 bylo přede dveřmi, a tak se stalo, že byl zvýšený zájem o naši zemi, jelikož atmosféra byla volnější, film se začal převratně projevovat a v porovnání se stalinským útiskem kultury bylo cítit ve všech kostech slibné uvolňování směrem k svobodnějšímu projevu člověka. My jsme v těch nejrůznějších oborech kultury byly nadržená generace stvořit něco, co patřilo k životu, ale co v minulých letech neprošlo. A začala převažovat i určitá přejícnost tam nahoře. A přijdete-li s něčím poměrně novým, to neušlo tehdy pozornosti zvenčí. V případě naší země se stalo, že začala být v ohnisku pozornosti světa.
Ale díla tvůrců všech kulturních oborů musela mít alespoň trochu nadprůměrnou hodnotu, aby měla šanci zaujmout kulturní svět mimo naši zemi. Mnozí měli v tomto smyslu poměrně dost štěstí, včetně mě. Co viděli a četli ode mě, je zaujalo, já jsem ze zásady nic ani stínem nenabízel. Mnoho se dělo beze mne. Ten jiný svět zajímala původnost, originalita vnímání světa, osobitost a to vše živé, lidsky přitažlivé osobitá směšnost. Publikum v jiných zemích se velice podobá tomu našemu s určitými výjimkami.
Obecná hodnota díla je vždy důležitá. Hra Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho doslova zdomácněla ve Švédsku nejméně po třicet let a opakovaně byla hrána doslova ve všech divadlech země, od nejprestižnějšího Dramaten ve Stockholmu, přes Göteborg a Malmö až po divadla v nejzapadlejších oblastech země (Dala Theater například). Odpověď na otázku, proč mé hry zaujaly jiné národy, tkví v daném díle samém, to je jediná možná odpověď. Když se někdy někde něco průměrného uvede ze sympatií, je to zpravidla krátkodobé. Silně působící hra je asi podstatný důvod.
Vaše hry jsou plné groteskních situací, kde jste pro ně nacházel inspiraci?
Když já jsem nevzdělanej. Já vím houby, co je groteskní a co není groteskní. Kde nacházím inspirace, nevím. Všude. Život přírody, lidí, absorbuji do sebe nevědomky celý život, vše do mě asi neustále vniká. Nutkání stvořit hru, pustit se do radostného, i když vyčerpávajícího dobrodružství nastane, když nějaké téma ve mně začne klepat samo od sebe na dveře. Neexistuje, abych tlakem vůle nějaký námět na hru ze sebe pracně vypotil. Dimenze života jsou nekonečné a nosíš je v sobě a stále získáváš v rozmezí své chápavosti. Všichni máme svůj strop. Jak jsem uvedl, vše se samo hlásí zevnitř.
Abrhám se Šafránkovou chtěli zpátky do Činoherního klubu, vzpomíná Smoček |
Činoherní klub a jeho nejslavnější období má své pevné místo v historii českého divadla 20. století. Dovedl byste zpětně formulovat, co stálo za jeho úspěchem?
Co stálo za jeho úspěchem? Všechno možné. Ale v podstatě by se dalo říci – prostě asi schopnost, která se tu sešla. Bez schopnosti nemůže být úspěch. To je jednoduchý předpoklad. Dále příznivá doba. Možnost pracovat volněji než v kamenných divadlech. Inscenaci Pikniku (První premiéra Činoherního klubu z února 1965 – pozn. red.) jsem se rozhodli předvést veřejnosti, až inscenace bude zralá k předvedení, ne dřív. Ta jinakost přístupu ke zkoušení se promítla do konečného výsledku a nějak působila na lidi v hledišti. Hra byla už svým námětem nezvykle neobvyklá, ale zaujala a herci poutavě drželi diváky v napětí celé představení.
Celé inscenaci vévodilo pět herců. Museli neustále působit a doručit lidem v hledišti sebe a tím i hru jako sebevědomý, silný čin, což se stalo. Tím mohl být posvěcen a úředně schválen vznik nového divadla. Veškeré nároky k schválení byly přesvědčivě splněny. Všichni ti, kteří přišli jako tvůrci poté, byli nadrženi a dychtiví předvést svůj vitální a svěží přístup. K tomu, co cítili, že chtějí předvést. Akcentován byl obsah. Mrtvá vnějškovost bez obsahu nedostala sebemenší příležitost. Živá hra, živý režisér, živý projev herců.
Prostě, záhy se převážně dařilo všemu. Pověst se rozšířila až za hranice naší země a divadlo, na které se ptáte, na pozvání zvenčí mohlo záhy předvést svou živou, poutavou sílu a živý názor divákům mimo naši zemi, poprvé už v roce 1967, kdy jsme hostovali v Mnichově.
Činoherní klub stál vždy na hercích a jejich výkonech. Formovali jeho úspěch právě ti herci a nebo naopak Činoherní klub formoval herce a dělal z nich známé tváře?
Chytrá otázka. Lapidárně a přesně to postihl Jaroslav Vostrý v jednom rozhovoru pro tisk, ještě předtím, než se rozjely zkoušky hry Piknik. „Naše divadlo je divadlo režírovaného herce.“ To by mohlo vlastně stačit. Ano, úspěch formovali skvělý herci, osobnosti, na které lidé věru chodili a chodí; jsou viditelní a slyšitelní na jevišti a hlavně skrze ně diváci vnímají hru. Ale herci se octli v našem souboru jen proto, že Činoherní klub, to jest jeho umělecké vedení, rozeznali jeho hodnotu jednoho každého z nich a pozvali jsme je. Všichni herci byli jednou pozvání, aby obohatili potenciál divadla.
Divadlo vzniklo a mělo přesnou myšlenku, co chce a co nechce vytvářet. Vytváří-li divadlo inscenaci, je to režisér, který odhaluje hercům souvislosti, spolu s hercem hledají duševní obsah postavy, vše ve vztahu k rozdílným dalším postavám inscenované hry. Režisér vystaví architekturu inscenace, u nás zvláště tu duševní, aby byla pravdivá a silná. Režisér je autorem inscenace a spolupracuje s hercem tak, aby působil co nejvýrazněji. Skupina skvělých herců těžko bez duchovní síly režiséra by vytvořila sama silný chrám inscenace.
Eugene O´Neill: Cesta dlouhého dne do noci (režie Ladislav Smoček, ČK 1978 s Josefem Abrhámem a Libuší Šafránkovou)
Činoherní klub dodnes formuje herce a herci svým osobitým chápáním své role spolupracují svobodně s režisérem. Prostě inscenace u nás jsou odjakživa převážně vytvářeny souzněním obou. Je nasnadě, že na herce lidé chodí právem převážně, někdy na hru, výjimečně na režiséra. Ale řekl bych, herci a jen herci jsou největší silou inscenace, ale většinou vynikají vrcholně díky vzájemnému chápání spolu s režisérem, autorem ducha a formy inscenace.
Stručně – je to jako vrcholový fotbal. Fotbalové zářící hvězdy vrcholně umí, ale někdo musí rozeznat jejich kvality, někdo mocný a schopný, a pozvat je do slavného klubu. Na ně lidé chodí, taky na klub, ale úspěch klubu vůbec je rozhodující. A bez, nejlépe geniálního, trenéra, který hlavně vymyslí psychologii pro zápas, psychologii proti protivníkovi, psychologii hráčů a schopnosti úkoluje, bez této vůdčí osobnosti sebeskvělejší skupina fotbalových hvězd, bez vrcholně myslícího trenéra nic vrcholného nedokáže. Skupina skvělých herců nedokáže vytvořit představení skvělého Hamleta bez režiséra. Podoba fotbalu s divadlem je v tomto ohledu nasnadě.
Na Libušku budu myslet až do konce svých dnů, truchlí režisér Smoček |
Na kterou práci a které herce v Činoherním klubu vzpomínáte nejraději a proč?
To je otázka, kterou dostávám často. Rád bych odpověděl, ale nedaří se mi to. Asi to v mém případě nejde. Cokoliv jsem dělal v souvislosti s divadlem, tak vždy na doraz, jakoby to mělo být naposled. A přitom jsem měl péči, abychom byli všichni v pohodě. Bylo to někdy náročné, ale nikdy zkoušení nebylo patologické trápení. Člověk se snaží na jevišti na podkladě hry reflektovat život, ale není dobré život u divadla protrápit. Když společně, v souznění sloužíme věci, je naděje na lepší výsledek, bez křeče. A počínaje Brnem v roce 1957 jsem takto přistupoval v mém životním poslání u divadla všude.
A protože, až na výjimky se to dařilo, výsledkem je, že nejraději vzpomínám na všechno. V Brně, Národním divadle v Praze, na Vinohradech, v Ungeltu, na Filipínách, v Curychu, Itálii, Finsku a ještě nevím kde. Měl jsem, až na několik výjimek, u divadla štěstí. Divadlo je pro mě hledání, nalézání a souznění. Pracuji s důvěrou ke všem. Nemyslím, že pravidelný režisérský řev je ta nejlepší cesta. Nejlepší jsou zdánlivě bezstarostné, vylehčené chvíle. Jsme uvolněni a vše tím pádem svobodněji přijímáme. Někdy si sémanticky nerozumíme, ale to se zpravidla urovná. Převažuje svoboda. Proto vzpomínám nejraději na všechno, co jsem dělal, stejně.
Ladislav SmočekNarozen 24. srpna 1932 v Praze. Režii na DAMU absolvoval v roce 1956, aby následně režíroval v Benešově, Brně a pražské Laterně magice. V roce 1965 spolu s Jaroslavem Vostrým založil Činoherní klub, který se rychle stal jedním z nejpopulárnějších divadel u nás. Režíroval zde i své vlastní hry (Piknik, Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho a další), které se dodnes hrají po celém světě. Režijně hostoval dále v Plzni, Národním divadle, Divadle Ungelt, ale i Švýcarsku, Finsku, Itálii, Rakousku, Belgii a na Filipínách. V roce 2004 mu byla udělena Cena PEN klubu – Cena Karla Čapka a o dva roky později obdržel Cenu ministerstva kultury České republiky. V roce 2014 získal Stříbrnou pamětní medaili Senátu ČR. V říjnu 2015 byl jmenován Doctorem Honoris Causa Akademie múzických umění v Praze. |
Nakolik se vlastně účastníte současného dění v Činoherním kubu? A co na to dění říkáte?
Minimálně. Ale vlastně maximálně, jelikož se připravuji na to, že na scéně „mého divadla“ začnu opět zkoušet. Pokud zůstanu naživu, uvedu opět svoji vlastní věc. Držím si palce, abych tu věc dokončil. Současné dění nedokážu úplně sledovat, moje současná činnost je silně vyčerpávající. Ředitel divadla Vladimír Procházka jmenoval uměleckým šéfem souboru Martina Fingera, a jak ho znám, nezanedbá nic. Ale, samozřejmě, s Vladimírem jsem v denním styku, a jsem jím informován. Pomáhá mi v mém současném snažení, rozhodujícím způsobem. A jsme skuteční přátelé.
Sledujete dnešní divadelní tvorbu? Je nějaká scéna, nějaký tvůrce, kteří vás oslovili a těšíte se na jejich další tvorbu?
Nesleduju. Ani toto zdaleka nezvládnu. Nejblíže mě je kmenový režisér Ondřej Sokol. Jeho divadelní režie jsou špičkové. Ale ano, pak je tu Pavel Ondruch, umělecký šéf divadla Ungelt, kterého si zvolil majitel divadla Milan Hein. S Pavlem se dobře znám, proto vím, že je to skvělá volba.
Na čem nyní pracujete? Píšete něco? Chystáte nějakou režii?
V osmé otázce na to vlastně odpovídám. Buduji svoji hru, chci ji dokončit a režírovat v Činoherním klubu.
