Recenzi Josefa Mlejnka na Parsifala čtěte ZDE
Parsifalovi nerozumíme my Češi většinou, severské ságy jsou pro příliš "německé", se ztrátou dvojjazyčnosti jsme pozbyli i notného dílu obeznámenosti s evropskou kulturou.
Režisér David Jařab vyšel divákovi vstříc stejně prostě jako geniálně: už ve foyer Divadla Komedie vítá diváky veliký plakát s nápisem "Synopsis", jakési slovníkové heslo, které nás přehledně seznámí s legendou o Parsifalovi a s jednajícími postavami.
Týž text je v programu i v propagačním letáku, před začátkem představení nám ho ještě přečte decentní hlas, v závěru rovněž připomínající, abychom vypnuli své mobily.
Kdo přijde do divadla včas – kritik to patrně nestihl – tomu je legenda vštípena a opakováním utvrzena. A když pak shlédne i představení, nikdy ji nezapomene.
Jsem za to vděčna, protože přiznávám, že mám – vzdor intelektuálním sklonům – netrpělivý přesycený sklon plést všechny mýty dohromady a vždy mám dojem, že mi něco uniká.
Jařab si pak v textu může dovolit být stručný, napsal vlastně útržkový komentář k ději již známému.
Protože víme, oč jde a předem očekáváme, co bude, můžeme si naplno vychutnat porozumění symbolů, gest, žertů, oceňujeme režijní "jak", a s o to větší naléhavostí nám sevře srdce ono "co".
Prvním činem Jařabovým bylo, že si vytvořil diváky obeznámené s tématem. Vymezil plochu, na níž rozehrál svou invenci. Kritikovi se zdála nicotná, mě zábavná, košatá, smělá a přesná.
Parsifal je věčné téma, přítomné v evropském prostoru. Na věčných tématech je úžasné, že jsou vyjadřující cosi jednoduchého, základního a nedostupného – nebo pozdě a obtížně dostupného zároveň, co je potřeba vždy znovu nalézat a formulovat.
Jařab nám ve svém Parsifalovi říká dojemně a jasně: Jsi zachráněn, když zapomeneš na sebe a zajímáš se o druhého. Všechna ctnost a síla je do té doby hloupá a zhoubná.
Vysvobodíš z bolestí Krále-rybáře, zeptáš-li se, co ho bolí, když vystoupíš – a směšné a tragické je, že stačí tak málo – když vystoupíš z Já aspoň k náznaku Ty. (Připomeňme zde americký oscarový film Král rybář, který se monumentálně potýkal s týmž tématem).
Herecká kreace Jana Novotného v roli Krále rybáře je střízlivá, soustředěná a nejvýš působivá, Roman Zach je dojemný a působivý, s Martinem Fingerem odvažují své tóny na milimetry.
Karolína Berková je použita skvěle a krásné a krásně zpívající holčičky jsou až nebezpečným požitkem případných pedofilů. Divadlo je takové, jaké má být: má věčné téma, působí na všechny smysly – intelektu včetně – a trošku se směje samo sobě i nám. A je poctivě udělané.
