NEVADILO ANI VEDRO
Hlad po divadle mohou hradeckým pořadatelům leckde závidět. V první den předprodeje se v Hradci sešikovala fronta dosahující předlistopadových rozměrů a lístky se prodávaly od čtvrté odpolední bezmála do půlnoci. Když pak v závěru května udeřila letní vedra, dalo se čekat, že řady publika prořídnou. Nic takového se nestalo; lidé se mnohdy tísnili v sálech vestoje i na místech, odkud mohli spatřit nanejvýš půl jeviště.
Vedle vyložených festivalových hitů, jako byla třeba komedie Kumšt bratislavského Štúdia S či vystoupení Pražského komorního baletu, se tu objevilo i nejedno příjemné překvapení. Takovým byli zejména protagonisté francouzské divadelní společnosti Dominika Houdarta a Jeanne Heuclinnové, kteří účinkovali v maskách mimozemšťanů z planety Padoxie. Areál Klicperova divadla, jednoho z hlavních festivalových stanů, je neuspokojil a vyrazili do ulic. "Prostě si vybereme místo, rovnýma nohama skočíme do situace a snažíme se o co nejtěsnější kontakt s publikem, které je naším partnerem ve hře," říká Houdart. Trojice zavalitých postav s kulatými lysými hlavami budila nečekanou přítomností smích, zvědavost i obezřetnost. Jedna z prodavaček v tržnici na ně dokonce chtěla zavolat policii.
Padox, jejichž milé řádění beze slov si oblíbily obzvláště děti, naznačili, jak se festival může otevřít i "nedivadelnímu" publiku. Pořadatelé mohli využít ale nevyužili - i další účinkující zvládající profesi pouličních kumštýřů: finskou tanečnici Sari Lievonenovou či soubor Continuo z jihočeských Malovic.
Nabídku doplnil i sobotní recitál Jaromíra Nohavici, o nějž byl podle ředitele festivalu Ladislava Zemana takový zájem, že se mohl pořádat na zimním stadionu. "Ale takové vystoupení by zase ztratilo důvod, proč jsme ho zařadili," říká.
TECHNIKA TO ZVLÁDNE
Hodně si přehlídku "vychutnali" jevištní technici: přicházeli jako první, zůstávali až do pozdní noci a mnohdy se jen na pár hodin svalili ke spánku na matraci pod stolem v kanceláři či dílně.
"Pracovní tempo těch dvaceti až pětadvaceti lidí, kteří si k celoročnímu provozu divadla navíc vzali za svůj ještě desetidenní festival, bylo obdivuhodné," říká Zeman. Několikrát se stalo, že jedno představení skončilo o půl druhé v noci a další následovalo už v deset ráno.
Kromě běžné rutiny čekaly techniky i speciální požadavky hostujících souborů. Největší trable s transportem mělo letos Akademické divadlo z Jaroslavli, kterému se rozbil velký křišťálový lustr, bez zámečnických úprav domácích mistrů by si ruští technici neporadili ani s rozměrnou dekorací z kovu a plexiskla.
Jindy se za ranního kuropění řešilo, čím nahradit šestnáct betonových panelů sloužících coby dekorace brněnskému Studiu Marta, pod jejichž jedenapůltunovou váhou by se mohla propadnout podlaha.
Samostatnou kapitolou byly hudební nástroje: ruské Divadlo U mostu shánělo na poslední chvíli fungující heligon a rakouská Společnost pro hudbu a divadlo Arbos přicestovala s rozbitým cellem, které do hodiny nahradil mistrovský nástroj jednoho z členů místní filharmonie. A namísto klavíru poškozeného pádem z výšky dodala hradecká továrna do hodiny zbrusu nový Petrof.
SLAVILO SE DO RÁNA
Ne každý měl pro festivalový živel pochopení. "Festival? No, něco jsem o tom četl v novinách a po tržnici chodily nějaké příšery, ale to pro mě není," prohlásil lakonicky dvaapadesátiletý Josef Krobařík. Pětačtyřicetiletá Jaroslava Kroužková zase bydlí na opačné straně města a do divadla prý přijde jen zřídka. "Hůř to festivalové hemžení snáší naše babička, která bydlí u Klicperova divadla a po loňských zkušenostech jsme ji vzali k nám," konstatuje. "Téměř týden nezamhouřila oka, neboť se tam téměř do rána slavilo." Taková atmosféra naopak mnoho jiných lidí přitahovala. "Líbí se mi, jak se tu mísí herci, režiséři a vůbec lidé od divadla s námi plebejci," říká dvaašedesátiletý důchodce, bývalý učitel Štěpán Klokočník z Pardubic. "Je s nimi legrace - kde jinde se vám podaří vidět do rána zpívajícího slovenského ministra kultury, jeho ochranku tančit a Milana Lasicu hrát na kytaru Dajánu." O festivalový epilog se postaral v noci z neděle na pondělí koncert Jitřní Yammaho! To vystoupili herci Klicperova divadla namaskovaní za dávné i současné pěvecké idoly. Zkoušky na finále zahájil režisér Vladimír Morávek již v sobotu. Chvíli posedával na podlaze divadelního foyeru, vzápětí tančil do rytmu se sklenicí šampaňského v ruce a snažil se usilovně přijít na to, kdo by vlastně měl zpívat sbor u Drupiho.
Když se pak nazítří zavřela opona za posledním představením, vyhrnuly se stovky diváků na náměstí před divadlem a nadšeným pokřikem zdravily své idoly. Čekali tu na ně všichni: John Bon Jovi, Karel Gott, půl švédské ABBY, Kamélie i Yvonne Přenosilová...
1. června 1999
