Program na 13. září

Čtvrtek 13. září 2001, 19:30, Smetanova síň Obecního domu

Modest Petrovič Musorgskij: Korunovační scéna z opery Boris Godunov (instrumentace N. Rimskij-Korsakov)
Sergej Ivanovič Tanějev: Jan z Damašku, op. 1
Dmitrij Šostakovič: Poprava Štěnky Razina, op. 119
Modest Petrovič Musorgskij: Smrt Borise z opery Boris Godunov (instrumentace N. Rimskij-Korsakov)

Modest Petrovič Musorgskij: Korunovační scéna z opery Boris Godunov (instrumentace N. Rimskij-Korsakov)

Sergej Ivanovič Tanějev: Jan z Damašku, op. 1
 
Šel jsem po neznámé cestě
Nyní spím věčným spánkem
A toho dne...

Přestávka

Dmitrij Šostakovič: Poprava Štěnky Razina, op. 119
 
Modest Petrovič Musorgskij: Smrt Borise z opery Boris Godunov (instrumentace N. Rimskij-Korsakov)

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK
Sbor Státního symfonického orchestru Ruska
Alexander Kisselev (bas)
Valerij Poljanskij (dirigent)


Michail Ivanovič Glinka vytvořil ve svých operách prototypy dvou žánrů ruské opery - pohádkové a historické, k nimž patří opera Ivan Susanin, na nějž  navázali Alexander Borodin v Knížeti Igorovi a  později v některých operách Nikolaj Rimskij Korsakov. Vrcholným dílem této větve je nesporně hudební lidové drama Modesta Petroviče Musorgského (1839 - 1881) Boris Godunov na vlastní libreto skladatelovo podle nedokončeného Puškinova dramatu. Historické pozadí tvoří temné období ruských dějin v letech 1598 - 1605, kdy se po smrti cara Ivana Hrozného dostal na trůn bojar Boris Godunov, poté co dal zavraždit legitimního nástupce trůnu. Toho využil mnich Griška Otrepěv a pokusil se sám dostat na carský trůn, vydávaje se za careviče, který unikl ruce vraha. Hlavním hrdinou Musorgského opery však není ani titulní postava, ani Lžidimitrij, nýbrž ruský lid, který zcela ovládá scénu v několika sborových scénách a obrazech.

Musorgskij - geniální autodidakt - vytvořil v Borisi Godunovovi hudební drama neslýchané smělosti, dílo, které boří dosavadní operní šablony a vytváří realistické hudební drama strhující účinnosti. Autor je bohužel nestačil zcela dokončit, takže se jej museli ujmout jeho následovníci. Nikolaj Rimskij Korsakov, jehož verze je nejčastěji provozována, však spíše uhladil charakteristické drsnosti, které jsou právě podstatné pro Musorgského hudební myšlení. Ty naopak zvýraznil ve své instrumentaci Dmitrij Šostakovič, jenž je autorem druhé úpravy této opery. Oba dva hudební obrazy oplývají bezprostřední dramatickou účinností a nepotřebují jevištní akci, aby vyvolaly u posluchače mimořádný emocionální účin.

V létě 1964, když dokončil 9. a 10. smyčcový kvartet, zaujaly Dmitrije Šostakoviče (1906 - 1975) verše básníka. Jevtušenka, které s drastickou přímostí líčí poslední chvíle atamana lupičů Stěnky Razina. Ihned rozpoznal jejich umělecké kvality i jejich dramatický náboj a pustil se bez váhání do práce. Tak vznikla skladba nazvaná Poprava Stěpana Razina pro sóla, sbor a orchestr, která v sobě spojuje prvky symfonie a oratoria, a je  současně velkou operní scénou, již je si možno  dobře představit i v kostýmech na jevišti. Autor sám ji nazval vokálně symfonickou básní a navázal v ní vědomě na klasický odkaz ruské opery, zejména Musorgského Borise Godunova.

Jako svorník ovládá celou dramatickou scénu nápadné epické téma, které prochází celou skladbou. Ta je založena na vzrušených projevech lidu, s nimiž kontrastuje nezúčastněný vypravěčský hlas kronikáře. Hudba díla spojuje současný hudební projev s vědomě archaickými rysy, odkazujícími celý příběh do oblasti ruských Bylin. Nápadná je úloha sboru, v němž dominují typicky ruské hluboké basy.
 Děj vlastní popravy je podán s ohromnou plastičností. Napětí se stupňuje až k nesnesení a vrcholí v okamžiku Stěnkova skonu náhlým smrtelným tichem, když pouze smyčce drží tichý disonantní akord. Zde se Šostakovič projevil jako rozený dramatik, hudba je tak sugestivní, že jde až mráz po zádech. Závěr opět připomíná známou scénu z Borise Godunova: carovi drábové nutí lid, aby jásal nad smrtí odbojníka, ale lidé jen hlasitě vzdychnou a tvrdošíjně opakují slova „ne nadarmo“. 
 
Sergej Tanějev (1856 - 1915) stál v ruské hudbě 19. století osamoceně, mimo tradici založenou Glinkou, neboť otevřeně vystupoval proti  svým národně zaměřeným vrstevníkům a hledal inspiraci spíše v kontrapunktickém mistrovství starých nizozemských mistrů, jejichž umění se snažil vyrovnat. Na moskevskou konzervatoř byl přijat již jako devítiletý a po deseti letech absolvoval ústav se zlatými medailemi za skladbu i za hru na klavír. Komponoval pilně, ale byl ke svým skladbám tak sebekritický, že teprve v roce 1884 označil jako své op. 1 kantátu Jan Damascenský. Jeho styl je zcela odlišný od Čajkovského a ostatních ruských mistrů té doby. Instrumentace je prosta barevných efektů a rafinovaností, témata jsou vesměs jednoduchá, ale obdivuhodný je způsob, jak z nich autor dokáže vystavět celé dílo.  Tři věty díla líčí životní osudy světce Jana z Damašku, posledního řeckého církevního otce a zakladatele církevní dogmatiky, který žil v 8. století a  zapsal se dějin tím, že sebeobětavě vystupoval proti obrazoborectví  náboženských fanatiků. Tanějev používá k dosažení koloritu dávných církevních melodií zejména ve sborových částech, které  jsou vypracovány se suverenitou velkého mistra vokální sazby a dodávají celé skladbě monumentalitu. Kantáta jako celek je působivě rozvržena a vrcholí v mistrovské fuze a v jásavě rozjasněném finále.

Sbor Státního symfonického orchestru Ruska

Sbor vznikl 1. prosince 1971 z řad nejtalentovanějších studentů Moskevské státní konzervatoře. Během krátké doby se stal známým nejen v Rusku, ale i za hranicemi. Jeho prvním velkým úspěchem byl zisk zlaté medaile na Mezinárodní soutěži smíšených sborů Guida D´Arezza v Itálii, kde byl Valerij Poljanskij oceněn jako nejlepší sbormistr. Během následujících let účinkoval sbor v Kanadě, Anglii, Francii, Německu, Holandsku, Itálii, Španělsku, Švédsku a na dálném východě. Kritika po celém světě byla nadšena rozmanitostí repertoáru a chválila bezchybnou hlasovou techniku, dokonalý soulad hlasů a vynikající intonaci spojenou s dobrým smyslem pro poetický obsah díla. Slavný skladatel Alfred Schnittke při prvním poslechu poznamenal: “Každičký hlas polyfonického celku byl bravurně uskutečněn bez jakéhokoliv zásahu do hlasu jiného. Co mně rovněž mile překvapilo, byla živost a  silný zvuk bez známky násilí.“

Valerij Poljanskij

Valerij Poljanskij se narodil v roce 1949 v Moskvě. Studoval na Moskevské konzervatoři, ve třídě vynikajícího profesora V. Kulikova. V. Poljanskij je přezdíván „Karajanem sborového dirigentství“ /La Nazione/. Už jako student Moskevské konzervatoře založil a řídil studentský sbor, který se později stal mezinárodně uznávaným. Poljanskij si zdokonalil své dirigentské umění spoluprací s G. Rožděstvenským, s nímž spolupracoval na nastudování mnohých oper - například v roce 1980 Šostakovičovu Lady Mcbeth Mcenského újezdu v moskevském Velkém divadle.

Poljanskij rovněž pokračoval ve své spolupráci se Státním komorním sborem, který spojil se Státní symfonickým orchestrem. Tento hudební ústav v současné době Poljanskij řídí jako hlavní dirigent a umělecký ředitel.

Rozhovor s Valerijem Poljanským

Své hudební aktivity dělíte mezi řízení orchestrů a sboru. Kde leží hlavní rozdíl mezi těmito dvěma typy hudebních uskupení?
Dirigovat můžete dobře, průměrně nebo špatně, jako ostatně vykonávat jakékoliv jiné řemeslo. pro mne existuje jediný princip, sbor musí být pohyblivý, zvládnout univerzální vlastnosti orchestru v rychlosti reakcí, rytmu, v intonační jistotě i v poznání širokého repertoáru. V tom je práce sbormistra i dirigenta orchestru stejná. Při řízení instrumentálního tělesa je nutná ukázněnost v doprovodu sboru, nebojovat, nýbrž společně se sborem zpívat.

Přijíždíte do Prahy se Sborem Státního symfonického orchestru Ruska, který jste před 30 léty spoluzakládal. Cítíte, že sbor stále udržuje velkou tradici sborového zpívání v Rusku?
Určitě. Ta tradice je stále živá. Ruští muzikanti stále dosahují vynikajících interpretačních úspěchů, byť ve velmi složitých pdomínkách. Koncertují, vyjíždějí do zahraničí, nahrávají.

Přijíždíte do Prahy se dvěma vynikajícími díly ruské literatury, Šostakovičovou Popravou Stěnky Razina a Tanějevovou kantátou Jan z Damašku, v české premiéře. Proč tato dvě díla v jednom večeru?
Přijali jsme nápad Pražského podzimu a moc se nám líbil. Jde o nádhernou muziku. již osobně miluji a budu ji dirigovat s velkým uspokojením.

Koncert doplní dvě nejvýznamnější scény z opery Boris Godunov, takže vznikne souvislost mezi třemi literárními a třemi hudebními díly. Spoléháte se rovněž, vedle rucké hudby, na myšlenkovou sílu ruské literatury?
1.  Síla i vliv světové literatury na hudbu jsou nesmírné.  Jména, jakými jsou Čechov, Dostojevskij, hašek, Lorca, Puškin Cervantes, Maupassant či jiní velcí spisovatelé, inspirovali svými myšlenkami četné skladatele. Jejich  ideje dnes patří celému světu a budou nutit k zamyšlení dále.