Plesník: Zlínu chybí solidnost architektů

Architekt Zdeněk Plesník nežije ve vile s rozlehlou zahradou, ale v jednom z Drofových domů na třídě Tomáše Bati. Své bydlení si pochvaluje. Když nedávno natírali všechny balkony žlutou barvou, slabě protestoval. "Teď jsem rád, protože když se dívám z okna, jako bych nad sebou měl sluníčko," říká architekt, který se významně podílel na utváření vzhledu dnešního Zlína.

Architekt Zdeněk Plesník se narodil v roce 1914 ve Valašském Meziříčí. Architekturu studoval v letech 1933 až 1937 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Pavla Janáka, v roce 1936 krátce pracoval u Jaromíra Krejcara na soutěžním projektu československého pavilonu pro výstavu v Paříži.
Od roku 1937 byl Plesník zaměstnán u firmy Baťa ve Zlíně ve stavebním oddělení. 7. listopadu 1939 začal studovat Akademii výtvarných umění v Praze, ale 17. listopadu je zatčen a rok vězněn spolu s dalšími českými studenty v Oranienburgu. V letech 1941 až 1945 pracoval ve filmových ateliérech ve Zlíně a po válce v roce 1946 dokončil studium na AVU.
V letech 1948 - 1976 pracoval Plesník v Centroprojektu Zlín. Navrhl řadu průmyslových staveb, veřejných i administrativních budov, škol a mnoho rodinných domů. Projektoval například strojírenský závod MEZ v Hulíně, rozhlasový vysílač a tiskárnu v Pekingu, oděvní závody v Prostějově, závod Tesla v Litvínově, hvězdárnu ve Valašském Meziříčí, administrativní budovy Zbrojovky ve Vsetíně a další.
Informační servis - členský bulletin Obce architektů březen 2001

Stůl v jeho pracovně je stále obložený stohy papírů. "Patří do muzea," říká Zdeněk Plesník a klepe klouby prstů do velké pracovní desky ze světlého dřeva. Sám stůl vymyslel. "To jsem byl ještě zatraceně mladý a zamilovaný. Otec mojí dívky byl truhlář, a tak mi vyrobil stůl podle mého projektu tak, aby se pracovní plocha dala naklánět a stáčet." Jaké pak bylo Plesníkovo překvapení, když navlas stejný design viděl u Italů. "Schválně jsem si ten kus vyfotografoval, a když jsem ho doma srovnával s mým stolem, byl navlas stejný. Dokonce souhlasil i počet zubů pro posun pracovní plochy. Jen nohy jsem udělal zbytečně masivní. Italský design byl elegantnější," dodává architekt.

Jak dlouho se ohýbáte nad pracovní deskou svého stolu?
Dvaašedesát let. Mám to přesně spočítáno. Teď přemýšlím, komu ten stůl dám. Moji kluci, oba dělají architekturu, se o něj už začínají prát.

V průmyslové škole ve Valašském Meziříčí jste patřil k žákům Bohumíra Kupky, v pražské uměleckoprůmyslové škole jste byl žákem Pavla Janáka. Kdo vás víc ovlivnil?
Kupka mne naučil držet tužku v ruce. Ale Pavel Janák byl nedostižným pedagogem architektury. Nikdy nikoho nenabádal, nepoučoval, jak má co udělat. Říkal: "Dělej to, co dělat máš, co po tobě chce doba a hlavně, co znáš."

Co vás přivedlo ke studiu architektury?
Okouzlení Le Corbusierem. Jeho dílo mě nadchlo, ale nemohl jsem mu přijít na kloub. Sedával jsem jako poslední poškolák po kolena v papírech v auditoriu, úplně bezradný a neschopný postoupit dopředu. Když to trvalo dobré dva měsíce, všiml si mne profesor Janák. Podíval se na mne, na Corbusiera, kterého jsem měl na stole rozevřeného, a řekl jediná slova,  co jsem vůbec kdy z jeho úst ve spojení s architekturou slyšel: "Dělat architekturu je odvaha. A ještě větší odvaha je dělat ji jinde, než kde žiju. Jedině člověk srostlý s prostředím může něco vytvořit. Chovejte se tak, abyste se přizpůsobil především sobě. To znamená, z toho co víte čerpejte, co nevíte, zahoďte." To byl největší základ vědění ke všemu, co jsem měl do budoucna dělat. Janák mi doporučil, ať se držím klimatu a nevzhlížím jen k Le Corbusierovi, protože ten žije jinde než my. Doslova mne vytáhl z vody, když už jsem měl bublinky u nosu. A několik takových poznámek stačilo, aby mi začalo svítat. Z Paříže jsem se dostal v tu ránu do Prahy.

Byl to i důvod, proč jste se vrátil na Moravu a zakotvil ve Zlíně, jen kousek od svého rodiště Valašského Meziříčí?
To rozhodla manželka. Zaměstnávali mě v Turanoch nad Váhom, když přišel dopis od architekta Vladimíra Kubečky. Psal, ať přijedu do Zlína, že mě potřebuje, že sestavuje skupinu lidí, se kterou chce pracovat. Nechtěl jsem, bál jsem se, že ještě nic neumím. Ale žena rozhodla, že balíme a vracíme se na Moravu.

Ve Zlíně jste nastoupil do Centroprojektu...
Vyfasoval jsem papíry se sítí třináct krát třináct polí. Pořád jsem přemýšlel, jak bych z toho čtverečku utekl, ale přešlo mě to. Zjistil jsem, že je v tom velký systém a pořádek. Skelet dal možnost rychle a levně stavět. Přesně podle Baťova hesla, kterého jsem si všiml na tovární zdi: Jsme malá zem a musíme šetřit půdu. Podívejte se do nebe, kolik je nad námi prostoru. Skutečný baťovský systém jsem ve vlastním projektu uplatnil až při stavbě fabriky v Hulíně. A rozčiluje mě, když stavbu přirovnávají ke stylu Francouzů, které jsem tehdy ani neznal.

Jak byste charakterizoval baťovský systém výstavby, na který se odvoláváte?
Využívat dostupných materiálů a stavět tak, aby finanční stránka nezlomila investorovi vaz, ale aby naopak budova podpořila aktivity, které do ní hodlá přesunout. Další důležitá myšlenka byla všímat si lidí. Než jsem začal projektovat závody MEZ v Hulíně, sledoval jsem pohyb dělníků po továrně a všímal jsem si míst, kde vznikají nejčastěji úrazy. Chtěl jsem dobrým projektem lidem práci ulehčit a uchránit je rizika úrazu.

Zmínil jste se o strachu, který vás svazoval při projektování, jako byste neměl dostatek důvěry ve vlastní práci?
Namalovat pár čtverečků na papír, to není problém. Ale vědět, co s nimi, to je problém, to je strach o výsledek. Ale časem jsem ho úplně ztratil, takže když přišel ředitel Centroprojektu s nabídkou na projektování vysílače v Číně, neřekl jsem sice, že si troufám, ale že to s technologem zkusím. Zdi nejsou podstatné, ale důležité je najít způsob, jak je postavit. A ten hledá architekt ve spolupráci s technologem, který rozumí potřebám zařízení, které v budově bude.

Vzpomněl jste si při práci na čínském vysílači na slova profesora Janáka, že se má architekt držet svého podnebného pásma, prostředí, s nímž je srostlý?
Vzpomněl jsem si na jiná slova. Že uvnitř budovy je nutné seskupovat zařízení logicky kolem sebe a že tvarování stavby musím podřídit její funkci. Architektura vlastně není nic jiného než modelování zdí.

Vnější modelaci rozhlasového vysílače v Pekingu řada odborníků popsala jako napodobeninu pagody. Stavěl jste budovu s tímto záměrem?
To bych nikdy neudělal. Nejdřív jsem musel mít naprosto jasno, co potřebuje dění ve fabrice. Architektura budovy mne zajímala až na posledním místě, i když je to podivné. Stupňovitý vzhled má budova proto, že si o něj řekla technologie a čínské prvky jsem použil jen v detailech.

Žijete od mládí ve Zlíně, sledujete jeho proměny. Co myslíte, že dnešnímu Zlínu po architektonické stránce nejvíce chybí?
Solidnost architektů. Jeden se pošťuchuje s druhým, jeden nedá druhému prostor. Když se potápěly staré budovy na náměstí, nenašel se člověk, který by řekl půl slova obhajoby. A tak to bylo s mnoha menšími i většími stavbami. Velcí dusili malé a malí znamenali někdy víc než ti velcí. Dobré stavby se olamují a rozkopávají a nikoho nenapadne, aby se jich zastal. A to dávám za vinu městskému úřadu. Chybí tomu několik projektantů, kteří by hlídali, co se kde ve městě dělá.

Na začátku dubna převezmete Cenu města Zlína, která má vyzvednout váš přínos k architektonické tváři města. Jak ji přijímáte?
Nechci primátora urazit, ale taky ze sebe nechci dělat šaška. Jsem odhodlaný říct, že není zač děkovat, a už vůbec ne za celoživotní dílo. To, co jsem pro Zlín udělal, je prakticky zlikvidované.

Tím máte na mysli nejvíc průčelí fotografie na třídě Tomáše Bati?
Nejenom tuto stavbu. Ale fotografia mě nejvíc bolí. Přitom jsem nikdy o žádné jiné město než o Zlín nestál. Vždy mě fascinoval jeho charakteristický vzhled daný cihlou, betonem a ocelí. V centru Zlína se sbíhalo několik hlavních tříd - od obytného domu, veřejného domu, sdružovacího, z fabriky - tak obezřetně a tiše, až jsem se bál, jestli ten systém jakýmkoli zásahem nepoškodím.

Věděl jste, že se chystá přestavba fotografie?
Ano. Přišel za mnou mladý muž, že předělává obchod a s ním že předělá i fasádu. Ale tolik drzosti a frajerské sprostoty, jaká byla v jeho chování, jsem ještě u tak mladého člověka neviděl. Choval se naprosto bohorovně, vtělená ironie. Říkal: Buďte klidný,  já to zvládnu,  já to udělám naprosto jinak. Ptal jsem se ho, proč? Jestli to udělá líp než já, když už řada uznávaných architektů prohlásila, že fotografia je jedním z nejpěknějších domů daleko široko.

Myslíte si, že je ještě možná náprava?
Jistě. To je práce pro pár chlapů. Nepotřebuje to nic jiného, než zasadit zpět do průčelí okna v hliníkových rámech a vrátit budově původní plášť.
Mohou se architekti vůbec ubránit diktátu investorů, kteří disponují finančními prostředky pro realizaci jejich myšlenek?
Mohli by, kdyby vytvořili spolek, v němž by jeden za druhého garantoval, že nejsou fušeři, ale kvalitní lidé.

Architekt Zdeněk Plesník

Nábytkový kus vyrobený pro jednu z Plesníkových vil