Po vykácení smrkových monokultur napadených kůrovcem dojde v části parku k obnovení luk, objeví se tu řídké lesíky s rafinovanými průhledy a zahradníci rovněž zasadí více než 120 stromů vybraných druhů a kultivarů.
„Jedná se o další etapu sázení. Už letos na jaře se v rámci akce pro podporu biodiverzity netopýrů v bavorsko-českém pohraničí objevilo v parku nově 90 stromů a přibližně 1300 keřů. Tentokrát vysadíme asi 120 stromů, především buk, dub, jasan, ale třeba i jeřáb. Budou to nejen listnáče, ale i některé jehličnany, protože i ty do parku patří,“ uvedl kastelán zámku Ondřej Cink s tím, že obnova se dotkne celkem pěti lokalit o celkové výměře přibližně pět hektarů.
V zimní sezoně bude také pokračovat kácení smrkových monokultur napadených kůrovcem. „Zasaženo bylo až sto procent. Během zimy bychom měli vykácet kolem 1200 kubíků smrkového dřeva. Bude to na několika částech parku. V tuto chvíli probíhá tendr, do dvou týdnů budeme znát firmu, která dřevo vytěží,“ upřesnil Cink.
Podle jeho slov kůrovcová kalamita a následné kácení zasažených porostů paradoxně zrychlily práce na obnově historické podoby parku.
„Snažíme se park vrátit zpět do původní kompozice. Běžný návštěvník se bude v parku cítit jako v kulturní krajině, která vznikla s určitým záměrem. Ten proces ale bude dlouhodobý. Zámecký park má celkem 293 hektarů, přičemž vlastní historické jádro se rozkládá na ploše přibližně 120 hektarů. Na tuto oblast se nyní zaměřujeme a chceme ve vzkříšení původní podoby pokračovat,“ doplnil kastelán Cink.
Park vznikl při empirové přestavbě zámku za spolupráce architekta Petra Nobileho s vídeňským dvorním zahradníkem Riedlem, který postavil základ parku především promyšlenou probírkou z původních porostů a doplněním novou výsadbou domácích dřevin.
Návrhy nové výsadby vycházejí z historických podkladů, jakými jsou například mapy zámeckého parku z roku 1878. Z nich vyplývá, že kompozičně byl založen na dvou osách, tvořených třemi velkoryse pojatými průhledy od zámku podél potoka vytékajícího z Panského rybníka a potoka Kynžvartského. Kolem cesty z Kynžvartu, hlavní cesty parkem a v okolí příčné severojižní cesty byly v této době vysazeny aleje.
V poslední třetině 19. století byl park podstatně rozšířen. Na severní straně směrem ke Kynžvartu a na jižní straně až ke třem rybníčkům. Charakteristické pro tuto fázi je hromadné vysazování exotů a kultivarů, zvláště konifer a vytvoření porostního neprůhledného pláště kolem parku, do té doby plynule spojeného s okolní krajinou.
Park zničilo zalesňování i nálety
Počátek 20. století pak představuje degeneraci parku. Pozornost se soustřeďuje na ornamentální a skupinové výsadby, rovněž na aranžmá květin a skleníkových rostlin u zámku. Velkoryse pojaté průhledy a louky jsou tříštěny lesíky a skupinami stromů, část parku je přímo ničena jejich zalesňováním.
Světlým obdobím v této fázi je působení zahradníka Františka Charváta, který se snažil bránit zalesňovacím tendencím a vnášel do parku nový prvek – stálezelené křoviny, zejména rododendrony a trvalky.
Po druhé světové válce devastace pokračovala spontánními nálety plevelných stromů a keřů, pod nimiž zarůstaly cesty a vzácné druhy dřevin byly postupně ničeny.
