„V první fázi byly dožívající či suché stromy pokáceny, více než čtyři stovky dřevin pak prošly ozdravnou kúrou. Dalším krokem je výsadba. Nově bude v parku vysazeno 78 stromů a až 800 keřů. Zvoleny jsou původní druhy, které byly použity i při samotném zakládání parku,“ uvedl Štefan Brštiak ze Správy státního zámku Kynžvart.
Sadovnické úpravy v zámeckém parku jsou součástí projektu Podpora biodiverzity netopýrů v bavorsko–českém pohraničí, který začal v únoru letošního roku. Právě nově vysazené buky a duby, které běžně rostou i na našem území, totiž ve svém pozdějším věku vytváří různé dutiny, které poskytují vhodné prostředí pro stanoviště netopýrů nebo hmyzu, kterým se tito okřídlení savci živí.
Návrhy výsadby vycházejí z historických mapových podkladů, jakými jsou například mapy zámeckého parku z roku1878. Za cíl si kladou posílení obnovy původní kompozice parku z doby jeho založení.
Zajímavým příkladem může být podle Brštiaka výsadba na Májové hoře mezi vyhlídkou ve stylu čínského pavilonu a lesní kaplí sv. Kříže. Rovněž zde budou vybudovány původní pěšiny a dojde i k návratu pohledových os v podobě, v jaké je zahradní architekt navrhl v době založení parku.
Zámecký park vznikl při empírové přestavbě zámku za spolupráce architekta Petra Nobileho s vídeňským dvorním zahradníkem Riedlem, který postavil základ parku především promyšlenou probírkou z původních porostů a doplněním novou výsadbou domácích dřevin.
Kompozičně byl park založen na dvou osách, tvořených třemi velkoryse pojatými průhledy od zámku podél potoka vytékajícího z Panského rybníka a potoka kynžvartského. Kolem cesty z Kynžvartu, hlavní cesty parkem a kolem příčné severojižní cesty byly v této době vysázeny aleje.
Část parku zničilo zalesnění
V poslední třetině 19. století byl park podstatně rozšířen. Na severní straně směrem ke Kynžvartu a na jižní straně až ke třem rybníčkům zhruba do dnešní podoby. Charakteristické pro tuto fázi je hromadné vysazování exotů a kultivarů, zvláště konifer a vytvoření porostního neprůhledného pláště kolem parku, do té doby plynule spojeného s okolní krajinou.
Počátek 20. století pak představuje degeneraci parku. Pozornost se soustřeďuje na nevkusné ornamentální a skupinové výsadby a aranžmá květin a skleníkových rostlin u zámku, zatímco velkoryse pojaté průhledy a louky jsou tříštěny lesíky a skupinami stromů, část parku přímo ničena jejich zalesňováním.
Světlým obdobím v této fázi je působení zahradníka Františka Charváta, který se snažil bránit zalesňovacím tendencím a vnášel do parku nový prvek – stále zelené křoviny, zejména rododendrony a trvalky. Po 2. světové válce pokračuje devastace spontánními nálety plevelných stromů a keřů, pod nimiž v nánosu humusu zarůstají cesty a vzácné druhy dřevin jsou postupně ničeny.
V současné době, kdy území spravuje Státní památkový ústav v Plzni, je snaha vrátit parku původní podobu.
