Rozhodl tak opačně než Okresní osud v Chebu, který rehabilitaci nepřiznal. Došel totiž k závěru, že rodina se dvěma dětmi ve věku sedm a devět let se nejprve dopustila trestného činu vniknutí na území republiky. A na tento čin se zákon o soudní rehabilitaci nevztahuje.
„Krajský soud v rozsudku uvedl, že odepření účasti na soudní rehabilitaci by bylo projevem právního formalismu a interpretací mimo smysl a účel zákona o soudní rehabilitaci,“ řekl advokát Lubomír Müller, který jménem rodiny podal proti rozhodnutí chebského soudu stížnost.
„Pro krajský soud bylo podstatné, že cílem Simonových nebylo v Československu zůstat a užívat si zde výdobytků socialistického zřízení, ale přejít do tehdejšího západního Německa. To se jim nepodařilo, protože zjistili objektivní překážku. Z jejich pohledu se ty hranice prostě nedaly překonat, a proto se chtěli vrátit. Krajský soud navíc rozhodl, že byla omezena práva jak rodičů, tak dětí, které vzhledem k věku ani nebyly trestně odpovědné,“ řekl Müller.
Rodiče šli do vězení, děti skončily v dětském domově
Celý příběh začal v roce 1982, kdy se manželé Rolf a Petra Simonovi z východoněmeckého Wallhausenu rozhodli, že kvůli šikaně úřadů odejdou do Spolkové republiky Německo. Zvolili cestu přes Československo. Jeli nejprve vlakem, pak pokračovali autobusem a nakonec šli pěšky. Jednu noc dokonce v lese přespali.
„Plán však skončil 16. května 1982 večer fiaskem. U obce Doubrava na Chebsku pohraničníci oba manžele zadrželi i s jejich devítiletou dcerou Janou a sedmiletým synem Michaelem. Rodiče se během chvíle přiznali, že měli v úmyslu přes Československo utéct na západ. Po nevlídném zacházení byla celá rodina následující ráno předána východoněmecké STASI, která zařídila příkladné potrestání. Rodičům vězení a dětem dětský domov,“ přiblížil události advokát Müller.
To potvrdila i dnes už dospělá dcera Jana Simon provdaná Birner. „Vojáci nás zadrželi po dlouhém bloudění ve chvíli, kdy to rodiče vzdali a chtěli se vrátit zpět. Báli se, že u hranic budou miny.“
Otce vězení zlomilo, matka trpí pocitem, že ji někdo sleduje
Východní Němci rodinu za jejich pokus o útěk potrestali opravdu důkladně. Matka strávila ve vězení rok, otec tři a půl roku. Vrátil se jako zlomený člověk. Rehabilitace se nedočkal. Zemřel před třemi lety.
„To, co se stalo, naši rodinu hluboce poznamenalo. Vztah rodičů nevydržel a rozvedli se. Až na stáří se podruhé vzali. Matka má dodnes psychické problémy. Trpí pocitem, že jí sledují. Neustále doma zatahuje závěsy na oknech a bojí se mluvit,“ popsala Jana.
Potíže se nevyhnuly ani jejímu mladšímu bratrovi. Toho chtěl stát rodině odebrat a dát k adopci. Naštěstí se podařilo tomu zabránit. Jenže Michael později propadl alkoholu. Podle jeho sestry Jany jsou důvodem právě události, které v mládí prožil. Nyní je v takovém stavu, že je závislý na pomoci druhých. Bez pomoci matky, která se o něj stará, by nedokázal vést normální život.
„Rozhodnutí o rehabilitaci znamená pro rodinu po sedmatřiceti letech plnou morální satisfakci. Pokud jde o finanční odškodnění, podle současné právní úpravy bude mít každý žijící člen rodiny nárok na paušální částku 407 Kč,“ doplnil advokát Müller.
