Naposledy jste v této souvislosti stál před soudem v Karlových Varech. Jenže váš klient rehabilitován nebyl. O co šlo?
Když se v roce 1983 snažil Feodor Bittner dostat z NDR přes Československo na Západ, byl nedaleko Abertam zatčen a strávil bez soudu jedenáct dní ve vazbě. Poté byl vyhoštěn zpět do NDR. Tady si odpykal dva roky vězení právě proto, že chtěl emigrovat. Soud se však s naším návrhem neztotožnil. Prý se nepodařilo dokázat, že chtěl skutečně utéct. Já jsem ale podal stížnost, protože to rozhodnutí považuji za nesprávné. Mám za to, že důvody k vyslovení rehabilitace zde existují (o případu jsme psali v článku Soud odmítl rehabilitovat Němce, kterého zadrželi v ČSSR při cestě na Západ).
Dalších šest kauz, u nichž zatím nebylo nařízeno jednání, se má řešit v Chebu. O jaké případy jde?
Například Mirko Benson z Niederdorfeldenu chtěl odejít přes Československo v roce 1988. Na Slatině u Chebu byl ale zadržen pohraničníky. Po osmi dnech vězení byl vyhoštěn. Podobný osud měl tehdy pětadvacetiletý Frank Metzing. Ten chtěl studovat medicínu, ale v NDR nesměl. Proto se rozhodl odejít. Byl zadržen přímo v rychlíku do Paříže. Dalším byl sedmnáctiletý Gerd Müller nebo třeba Maximilian Mario Hans Meurer, který se nejprve pokusil vystěhovat legálně. Když se mu to nepodařilo, zvolil cestu přes Československo. Jeho cesta za svobodou skončila u Horní Hraničné.
Vám se povedlo kontaktovat přímo někdejší pohraničníky, kteří jej zadrželi a sepsali o tom záznam. Řekli něco zajímavého?
Potvrdili, že koncem 80. let počet takových případů narůstal. Na Meurera si prý ani jeden nepamatuje. Nedokázali ani vysvětlit, proč záznam o zadržení nemá jednací číslo ani spisovou značku, text ale prý odpovídá tehdejší praxi. Potvrdili, že pokud byl tehdy občan NDR zadržen, byl předán k potrestání tamním orgánům. Také z razítka je patrné, že Meurer byl následující den předán do NDR ve Vojtanově. Čekalo ho vězení.
Je těch případů, které pomáháte řešit, hodně?
Já jich mám u soudů patnáct. Nejvíc v Chebu, pak v Břeclavi, Prachaticích, v Domažlicích a v Bratislavě. Tam to také začalo. Byl to tehdy hodně emotivní, mimořádný případ. A také první, ve kterém se podařilo uprchlíka rehabilitovat. Teprve osmnáctiletý Hartmut Tautz se pokusil v létě 1986 překročit hranici na území současného Slovenska. Málem se mu to povedlo. Dvaadvacet metrů od cíle jej však dostihli psi pohraničníků a chlapce roztrhali. Jeho maminka stále žije. Když před soudem dosáhla jeho rehabilitace, ozvali se další. Byli to lidé, kteří přežili, třeba i s vážnými zraněními. Takový případ bude zanedlouho řešit soud v Prachaticích. Ten člověk dostal na hranicích kulku do stehna.
Už došlo k rehabilitaci utečenců i v České republice?
Ano. Poprvé to bylo ve čtvrtek 10. května v Českých Budějovicích. Okresní soud vynesl přelomový rozsudek. Rehabilitoval občana bývalé NDR Dietera Kolbeho, který se v roce 1976 pokusil emigrovat přes Československo na Západ. Byl tu však zadržen a vězněn necelé dva týdny. Pak byl vyhoštěn k potrestání do tehdejšího východního Německa (podrobněji v článku Soud rehabilitoval Němce, kterého v ČSSR zadrželi při emigraci).
Vy nyní před českými soudy tyto lidi zastupujete. Jak jste se k těm případům dostal?
Tím spouštěcím motorem byla Neela Winkelmann-Heyrovská, výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí, která ve spolupráci s Miroslavem Lehkým usiluje o narovnání historických zločinů. To ona mne na ty případy upozornila a jejím prostřednictvím se na mne lidé obracejí.
Co pro tyto lidi soudní pře znamená? Proč je pro ně důležité, aby je soud rehabilitoval?
V těchto případech jde o to, že ti lidé byli zavření, ale nebyli odsouzeni. A kvůli tomu zde ve vzduchu visí i po těch 30, 40 letech otázka, zda to bylo oprávněné, nebo ne. Právním nástrojem k posouzení té otázky je zákon o soudní rehabilitaci. Jestliže soud vysloví účast na soudní rehabilitaci, pak tím říká, že ti lidé byli zavřeni neoprávněně. A to pro ty lidi znamená morální satisfakci. Jen si to představte. Oni cestovali vlakem, nebo šli přes hranice, protože nechtěli žít v totalitě. Nikomu nic neudělali, nic nesebrali, nikomu neublížili, jen chtěli na svobodu. A často stačilo jen podezření, aby je zatkli, uvěznili a eskortovali do NDR, kde je čekaly tvrdé tresty. A někteří za tu svoji touhu zaplatili dokonce životem.
Co tedy znamená rehabilitace?
Když je vyslovena účast na soudní rehabilitaci, tak stát říká: Promiňte, byl jste vězněn našimi orgány neoprávněně. Z toho vzniká i další otázka, a to zda má rehabilitovaný člověk nárok na odškodnění. Na to zákon o soudní rehabilitaci také dává odpověď. Ten nárok tady je. Ovšem z hlediska těch německých občanů je směšný, neboť jim přiznává 2,2 eur za den věznění.
Myslíte si, že takových případů bude přibývat?
Těch, kteří tím byli postiženi, byly tisíce. Z toho několik desítek lidí dokonce na hranicích zemřelo. Myslím, že počet těch, kteří na hranicích přišli o život, je srovnatelný s tím, kolik lidí bylo popraveno v Československu za 40 let v politických procesech. Já sám mám zatím připraveno pro soud patnáct případů, už 28. května budeme mít další soud v Bratislavě. Ale jak mi říkala ředitelka Winkelmannová, pro některé to stále znamená frustraci. Ti lidé se nechtějí k tomu vracet, chtějí to vytěsnit z paměti, ze své minulosti. A nejsou to jen přeživší. Jsou to i pozůstalí po těch, kteří právě na hranicích vydechli naposledy.
