Kdy jste se rozhodla stát se zdravotní sestrou?
V devatenácti jsem ukončila studium cestovního ruchu. Poté otěhotněla, a když šel syn ve třech letech do školky, zjistila jsem, že nemůžu sehnat v Karlových Varech ani blízkém okolí práci. A tak jsem se rozhodla pokračovat ve studiu, abych budoucnost pro sebe a syna zajistila. Když jsem se dívala na možnosti studia na vyšších odborných školách, našla jsem jen dvě: dál pokračovat na obchodní akademii nebo jít studovat na vyšší odbornou školu zdravotnickou. Jistota práce pro mě byla nejdůležitější. Jako zdravotník se uživím vždycky, řekla jsem si a podala přihlášku.
Čekaly vás tři roky denního studia. Jak vám to šlo?
První rok byl opravdu těžký, ale pomáhal mi přítel, sestra, tety i sestřenice. Zázemí člověk potřebuje, sama s dítětem bych to nezvládla. Nezdravotníků se nás tehdy přihlásilo kolem třiceti, do druháku nás ale postoupilo jen dvanáct. Řada spolužáků to vzdala nebo vyhořela na anatomii. Já sama se učila hlavně po nocích, jinak to nešlo.
Kdo vás po dobu studia živil?
Nastoupila jsem na školu v pětadvaceti a ještě rok jsem pobírala sirotčí důchod, protože mi rychle po sobě zemřeli tatínek i maminka. Zároveň jsem začala už během studia v rámci praxí v nemocnici pracovat, takže nějaký příjem jsem měla.
Dalo se z toho uživit?
Bez pomoci rodiny ne, protože jsem s ohledem na to, co všechno jsem neuměla, začínala od píky. Nejdříve jako pracovník obslužné péče, po prvním roce jsem se vyšplhala na sanitáře, po roce a půl byl ze mně ošetřovatel a po ukončení šesti semestrů praktická sestra. Teprve po absolutoriu jsem se stala diplomovanou všeobecnou sestrou a jsem za to vděčná. Prošla jsem si všemi pozicemi, i to koště jsem měla v ruce, takže si dneska vážím všech našich uklízeček, sanitářů i ošetřovatelek.
Taky vás někdy napadlo z toho utéct?
Neměla jsem na studium tolik času, kolik bych potřebovala. Anatomie mi opravdu nešla, byla jsem zoufalá a často jsem brečela. Tehdy jsem to konzultovala s rodinou i přítelem a oni se mě ptali: Chceš to opravdu dělat? Nadchlo tě to? Já říkala, že ano, praxe mě opravdu bavily a našla jsem se v tom. Tak mě všichni podrželi, já si tu anatomii třikrát zopakovala, ale nevzdala jsem to.
Nelitujete ani po roce s covidem?
Ne, navíc nás to všechny tady u nás na chirurgickém oddělení stmelilo. I když se z nás covidová jednotka stala už na konci října loňského roku a fungovali jsme v tomto režimu až do letošního dubna.
Co bylo těžší? Strach o pacienty, nebo o sebe?
Covidu jsem se nebála, sama jsem ho i prodělala, což jsem ale zjistila až po odběrech na protilátky. Spíš jsem se strachovala o svoji rodinu a při práci samotné o to, co bude za hodinu nebo dvě. Ráno totiž obvykle pacient vypadal úplně normálně, celkem i zdráv, před polednem už mohlo být pozdě na cokoliv. Toho náhlého zhoupnutí a pak umírání jsme se na oddělení báli všichni a neustále. U běžných chirurgických pacientů člověk dopředu ví, co všechno se může stát, jaké komplikace hrozí, u těch covidových jsme netušili vůbec nic. I proto bylo tak psychicky náročné dávat na ně pozor.
V čem ještě byl rozdíl mezi covidovým a běžným chirurgickým pacientem?
Kvůli zákazu návštěv zůstali ti lidé úplně sami bez kontaktu s rodinou, takže je ta nemoc oslabovala ještě víc. Dost pacientů to rychle vzdávalo, nechtělo se jim bojovat a já se jim vůbec nedivím. Představte si, že ležíte celé dny na pokoji s dalším covidovým pacientem. Co si máte povídat? Do toho vám u hlavy hučí kyslík, nemáte ani sílu vnímat televizi a jediné lidi, které vídáte, jsou ti v ochranných oblecích. To pro pacienty muselo být hrozné a pro nás to znamenalo, že jsme o ně měli o to větší strach. Přesto nikdo z nás neuvažuje o tom, že ze zdravotnictví odejde. Alespoň zatím.
Nebojíte se, že teď nastoupí syndrom vyhoření nebo třeba deprese?
Jsem připravená na to, že přijít může všechno, ale teď rozhodně ne. V červnu to bude teprve rok, co jsem školu definitivně ukončila, do syndromu vyhoření tak mám ještě hodně daleko. Navíc mě úplně minula první vlna pandemie, v té druhé a třetí nás zase držely ohlasy lidí. Vlastně na rovinu říkám, že mi covid v něčem i pomohl, cítila jsem se potřebná a své práce si dneska vážím ještě víc než předtím.
Čekáte, že bude v září další vlna pandemie?
Připravujeme se na ni. Alespoň my zdravotníci. Psychicky se už dneska srovnáváme s tím, že se v říjnu znovu otevřeme jako covidová jednotka už proto, že se právě otevírají hranice a bude se hromadně cestovat.
Očkování podle vás stačit nebude?
Pochybuju o tom a nejsem zdaleka sama. Bojím se hlavně o starší lidi.
Takže s dovolenou u moře jako zdravotnice nesouhlasíte?
Ne, protože hrozí, že k nám s turisty dorazí i další potenciálně nebezpečné druhy mutací. Vždyť v Česku je taky spousta krásných míst, škoda, že to lidem nestačí. A mě to štve i z toho důvodu, že děti byly zavřené doma skoro rok, takže ztloustly a ztratily základní návyky i kamarády. Bojím se toho, že v říjnu zase dostanou stopku a zase nebudou moci nikam.
