O co se v projektu jedná?
Tady v příhraničí se toho stalo moc, o spoustě těch věcí se ve školách neučí, ani doma se o tom nemluví a dětem pak chybí souvislosti. Rád bych tedy sestavil učebnici. To ale není práce pro jednoho člověka. Musí se do toho zapojit celý kolektiv odborníků, historiků i pedagogů.
Jak jste přišel na myšlenku napsat učebnici?
Jsem původní profesí učitel. A zjistil jsem, jak obrovská výhoda při výuce dějepisu je, když studenti vědí, co se kolem nich v minulosti stalo, jak to fungovalo, kdo tam působil a co dělal. Na tom pak lze stavět vyšší dějiny, jít do širšího regionu, do dějin státu, Evropy. Člověk tím získává souvislosti, dokáže si jednotlivé události spojit a propojit je s místem, kde žije. Daleko lépe a s porozuměním pak vše, co se stalo, dokáže vnímat.
Budete dětem vyprávět třeba to, který rod na Chebsku žil a jak spolupracoval s panovníkem?
Ono to není jen o politických dějinách, ale třeba i o vývoji stavebních památek. Každé dítě to má v sobě, chce si prolézt prostory hradu, chce se podívat do sklepení a chce slyšet příběhy. To je to, co jej s regionem spojuje a co vytváří pocit domova. Není to místo, kde spí, kde má svoji postel, ale je to celá ta oblast. Z toho vycházím a s tím mám vlastní zkušenosti.
Jaké?
Vzpomínám si, že jsme měli vlastivědný kroužek při ašském muzeu. Chodili jsme po městě, po zříceninách a pamatuji si, že to bylo tak zajímavé, že se nikomu nechtělo jít domů. Právě z toho se ve mně vyvinul pocit, že by bylo dobré začít dětem tyto věci lépe předávat. Chápu, že ve školních osnovách na to není příliš prostoru, ale na druhou stranu si myslím, že je povinností škol ten prostor vytvořit. Protože regionální dějiny, to je podle mého velmi důležitá věc.
Takže by to byla učebnice čistě o dějinách regionu?
No, ona by neměla být jen o dějinách. Uvažuji, že by měla vzniknout taková širší vlastivěda, protože děti mnohdy neví, jaký potok kde teče, jaké jsou kde kopce, že je zde nějaká přírodní zajímavost. A přitom právě to jsou věci, které jdou s regionálními dějinami ruku v ruce, protože přírodní prostředí pokaždé nějakým způsobem ovlivňuje to, co se v té které lokalitě stalo.
Někde jste se inspiroval?
Přiznávám, myšlenka není nová. Tyto věci se u nás v regionu rozvíjely už za první republiky, ale i mnohem dříve. V archivu máme spoustu vlastivěd pro náš region. A když jsme tak jednou seděli s kolegou z karlovarského archivu Milanem Augustýnem a přemýšleli, padl návrh, proč neudělat rovnou celou vlastivědu. Ta učebnice by měla být spojená s pracovními listy a sešity. Součástí výuky by měly být i naučné vycházky. Není nic lepšího než jít a podívat se přímo tam, kde něco vznikalo, kde se nějakým způsobem dějiny psaly. A samozřejmě je třeba vysvětlit, co to je, k čemu a proč to lidé potřebovali. Takže ono to bude hodně stát na empatii učitele. To je velmi důležitý pilíř, bez kterého se neobejdeme.
Jak jste daleko?
Úplně na začátku. Musíme vymyslet, jakým způsobem to téma pojmout. Zaměřit se na celý kraj? Na okresy? Na ještě menší celky, jako je třeba Skalensko, Ašsko, Plesensko? Neustále diskutujeme, jaký záběr by ta vlastivěda měla mít. Nakonec se ukazuje, že nejlepší bude zřejmě jedna učebnice, ta by poskytla soubor faktů, jakési vodítko. Jistou variabilitu by nabízely pracovní listy a sešity, které bychom mohli přizpůsobit věku žáků. Pak záleží na učitelích. Oni sami by měli říct, v jakém rozsahu učivo potřebují implementovat do výuky.
Kdo by se měl do projektu zapojit? Od koho očekáváte pomoc?
Na projektu budou muset spolupracovat archivy, muzea i školy, školské odbory. Bude také třeba, aby nás podpořil zásadním způsobem kraj.
Myslíte, že máte šanci na úspěch?
Já si myslím, že ano. Máme totiž kromě jiného jedinečnou šanci zesílit u dětí vazby na region. Aby věděly, čím byl a je výjimečný, a byly na něj hrdé. Díky tomu poroste i šance, že se budou rády vracet a po studiích tu třeba zůstanou. To je jeden z vedlejších, avšak nesmírně důležitých produktů toho projektu. Ale opakuji, nebudeme vymýšlet nic nového, všechno už tady v podstatě bylo.
Vidím tady na stole starou vlastivědu, budete hledat inspiraci i v historických materiálech?
To je, o čem mluvím. Nepotřebujeme vymýšlet nic od základů. Máme několik předloh, z nichž lze vycházet. My to vlastně jen ukotvíme na současný stav, ale i směrem do historie. Chtěli bychom, aby vzniklo něco, co budou moci učitelé používat třeba dalších padesát let, něco, o co se budou moci při výuce opřít. Ty informace tady jsou, jde jen o to, jak je rozumně skloubit tak, aby je učitelé mohli použít a děti je jednoduše pochopily. Další devizou je, že taková knížka nemusí být jen pro děti, ale i pro veřejnost. Lidé se tam dozví spoustu informací, které se ve škole neučili. Ano, mohou si je v dnešní době najít i na internetu, ale tady budou přehledné a utříděné.
Náš region je v tomto ohledu poměrně výjimečný. Bohaté a svým způsobem samostatné historické Chebsko, pak vysídlení Němců a železná opona. Spousta vesnic v příhraničí zanikla. I o tom bude knížka vyprávět?
Když lidé pojedou například po cyklostezce do Waldsassenu, budou díky učebnici vědět, že tam kdysi stávala obec Krásná Lípa, že tam žili lidé a nebylo jich málo. Dozví se, že ten hřbitov se tam jen tak nevylíhl, že příhraničí má svoje dějiny a že těch 50 let, které jsme prožívali po roce 1948, není jen černá díra. To, co se tu stalo, to někdo způsobil. Ještě po revoluci spousta lidí říkala, že tady byli Němci a pak najednou nic. Ale dějiny, to je kontinuální záležitost a je úplně jedno, jestli to byli Němci, Maďaři nebo Češi. My, kteří zde teď žijeme, musíme ty dějiny brát se vším, co tady bylo nebo je. Bez toho nemůžeme pochopit minulost, fungovat v současnosti a připravit se na budoucnost.
