Odkud pocházíte?
Narodil jsem se v Rokycanech. Po studiích jsem pak různě cestoval po celé republice. Kde bylo místo, které mne pracovně zajímalo, tam jsem se vydal. Teď už jsem ale více než deset let tady. Myslím, že už jsem ve Františkových Lázních zakotvil.
Jako archeolog se asi fyzické práce nebojíte. Ale vy jste se rukama živil?
Pracoval jsem jako dělník. Mám papíry na vysokozdvižný vozík, umím nakládat a vykládat kamiony. Musím říct, že to byla pro mne velká lekce pokory a životní zkušenost, protože do té doby jsem byl spíš takový akademický kavárenský typ. Na druhou stranu, když jsem se dostal do toho opravdového života, tak mne to trochu obrousilo. Je dobré, když zjistíte, že v podstatě jsme všichni stejní, ať už ten titul máme nebo ne. A když nazrál čas, tak jsem se k původní profesi vrátil.
Ještě jste stihl psát. Máte na kontě hezkou řádku publikací...
Pracoval jsem nějaký čas v Nakladatelství Ivo Železný, kde jsem se dostal k psaní, redigování, k novinařině. Na kontě mám odborné studie, které co týkají mé profese. Psát je umím, ale přiznávám, dělám to nerad. Raději píšu knížky pro lidi. Mám jich na kontě pětadvacet. Zajímají mne vedle historie pověsti, tajemná a zajímavá místa, opomenuté osobnosti. Jsem autorem i jednoto románu, Dračí krev je takový mysteriozní thriller. Už jsem napsal i druhý díl, ale vydání zbrzdil covid. V Albatrosu mám další dvě knížky, které zatím nevyšly.
Věnujete se v některé i našemu regionu?
Třeba v knize Za skrytou krásou Chebska mapuji zdejší region z hlediska zajímavých historických událostí a pověstí. V další se věnuji stíhacímu esu první světové války. Český Němec Julius Arigi byl takový fanfaron, dobrodruh, vynálezce, ale i špion. Jeho meziválečný život je těsně spjatý s Mariánskými Lázněmi, kde založil letiště s mezinárodním provozem. Knížku o něm jsem zpracovával na základě podložených archivních pramenů. Je to sice literatura faktu, ale snažil jsem se ji podat čtivě, aby knížka byla pro lidi zajímavá. Letecká kariéra Arigiho byla velmi dobře popsaná, ale to meziválečné období nikdo nezpracoval takto kompletně. Řekl bych, že knížka je první shrnutí života osobnosti, o kterou se zajímají i němečtí a rakouští historici. Pomáhal mi s tím můj velký kamarád Zdeněk Buchtele.
Objevil jste tady na západě ještě něco, čemu byste se chtěl věnovat?
Pod psacím stolem mám ohromnou krabici plnou materiálů, které by stály za zpracování. Jsou to hodně zajímavé věci. Ale od září se plně věnuji rozdýchávání františkolázeňského muzea a administrativní práci, která s tím souvisí. K psaní jsem se zatím nedostal. Přiznávám, že už mám rozepsáno něco o zajímavostech Ašska, které mne jako svébytný region dostalo svými pověstmi, historií, zajímavými místy. Pak mám v hlavě různá dílčí témata, která jsou spojena s Františkovými Lázněmi. Zajímavé jsou třeba osudy místních židů.
Co muzeum, kam byste ho rád posunul?
Moje počáteční vize byla rozdýchat tu organizaci, stabilizovat ji a vlít jí novou krev do žil. Musel jsem vytvořit nový tým spolupracovníků, dořešit staré projekty a začít nové. Povedlo se nám uspořádat dvě putovní přeshraniční výstavy, nabídli jsme školám edukační programy.
Františkolázeňské muzeum je výjimečné šíří záběru. Vedle vlastní budovy spravuje rezervaci Soos, hrad Seeberg a chystá se převzít Komorní hůrku...
Je to tak, jsme velmi různorodý komplex. Někdo by to bral jako problém, já to beru spíše jako plus a velkou výzvu. Vnímám to tak, že samotná budova městského muzea a její expozice jsou zaměřené na dějiny města a lázeňství. A trochu s nadsázkou říkám, že v rezervaci Soos má muzeum přírodovědnou sekci, hrad Seeberg je naším historickým a národopisným střediskem a geologickým oddělením je pak Komorní hůrka. Je skvělé, že návštěvníkovi můžeme ukázat ve velké šíři ty největší fenomény zdejší lokality.
Jak si s tím dokážete poradit?
Jako manažer organizace nemůžu vědět všechno. Proto jsem rád, že mám kolem sebe tým lidí, kterým mohu důvěřovat a kteří jsou ve svém oboru erudovanými odborníky. Mým úkolem je neházet jim klacky pod nohy, ale umožnit rozvoj. A přestože střediska jsou plně autonomní, je jedním z mých cílů budovat jednotnou marketingovou značku celé organizace.
Muzeum v příhraničí a ve vnitrozemí… Je v tom rozdíl?
Je. Konkrétně v intenzivní přeshraniční spolupráci. Máme celou řadu přeshraničních partnerů, s německou stranou hodně komunikujeme. Ta spolupráce tu vzniká často až spontánně a přirozeně. Zmínil bych například projekt Brána do nitra Země, finišujeme s třetí fází projektu Kulturní cesta fojtů. Pokud se vše podaří, čekají nás velké změny na hradě Seeberg, kde by mělo vzniknout místo pro kulturní setkávání, nová expozice věnovaná chebské ministerialitě a malá letní scéna. Bude to krásný projekt.
Hodně se toho v poslední době děje i v Národní přírodní rezervaci Soos...
Soos je skutečně jedinečná záležitost. Vznikají tu zajímavé edukační programy pro děti, přímo v místě probíhá výzkum a spolupráce s českými a německými univerzitami. Učíme se ze spolupráce s odborníky, jak co nejlépe oblast dál rozvíjet, jak podporovat turistický ruch, ale zároveň to bohatství neničit. Jak jej v autentické podobě zachovat pro budoucnost.
Na Soosu se nám rovněž podařilo posunout vize do praktické stránky. Dokončili jsme nové vyhlídkové molo, úpravu pramene Věra, plánujeme projekt na obnovu Záchranné stanice živočichů, zřídili jsme pro ni transparentní účet. Počítáme s rozvojem místa, které je domovem pro spoustu živočichů, jež kvůli hendikepům není možné vypustit do volné přírody. Čeká nás také obnova a aktualizace přírodovědných expozic na Soosu. To bude velký úkol v dlouhodobém horizontu.
Jak vidíte budoucnost hlavní budovy muzea v Dlouhé ulici?
I tady máme krásnou expozici. Jenže už je zastaralá a nevyhovuje současnému pojetí. Navíc se tu nehneme, výstavní prostor je velmi omezený. Moc by nám pomohlo, kdybychom část expozic mohli přestěhovat. Zdá se, že ve spolupráci s městem bychom se mohli rozrůst do staré budovy polikliniky, která je v centru města. Tady by mohla vzniknout moderní interaktivní stálá expozice, která by následně lákala návštěvníky i do hlavní budovy muzea a na další zajímavá místa.
Jednu z novinek chystáte už na zahájení lázeňské sezony. Jakou?
Je to projekt pro děti a jejich rodiče. Nazvali jsme jej Františkova stezka. V současnosti k projektu vytváříme ilustrovanou brožuru. Děti si ji vyzvednou v infocentru a na šestnácti stanovištích ve městě budou plnit různé úkoly. Cíl a řešení najdou v muzeu, kde dostanou i malou odměnu.
Další novinka by měla připomínat temnou část historie města. O co se jedná?
Františkovy Lázně jsou zajímavé tím, že mají katolický kostel, pravoslavný chrám i evangelický svatostánek. O ten čtvrtý, kterým byla synagoga, město při Křišťálové noci přišlo. Mým snem je vrátit do města ten čtvrtý svatostánek, a to v podobě modelu. Máme velké štěstí, že se na úřadu zachovala kompletní stavební dokumentace navržená architektem a pozdějším starostou města Gustavem Wiedermannem. Model tak může být velmi věrný. Mohli bychom vytvořit i vizualizace interiérů. K tomu plánujeme prezentaci a vydáme rovněž drobnou publikaci. Chtěl bych také na místě, kde synagoga stála, zorganizovat archeologický průzkum. Jsem přesvědčený, že bychom mohli najít zajímavé fragmenty stavby, které by mohly naše expozice významně obohatit.
A bývalá sopka Komorní hůrka?
To je další velmi zajímavé místo z hlediska přírodních věd i historie. Zaslouží si zvláštní pozornost, protože jde o relativně malý prostor, který je ovšem doslova našlapaný jedinečnými zajímavostmi. Na každém kroku je co obdivovat. Ať je to louka orchidejí, provázanost s osobností Goetha či samotné podzemí. Máme spoustu plánů, jak to místo rozvíjet a turisticky zatraktivnit. Pokud vše půjde dobře a dostaneme oblast do správy, můžeme začít s komentovanými prohlídkami štoly.
