V Jelení koupili bývalý rekreační objekt ministerstva zahraničních věcí a teď ho obnovují.
V kuchyni voní karí, Alice uspává Amálku a Anbu se dvěma dobrovolnicemi tmelí okna. „Žijeme tady od září a jsme velice šťastní, že jsme bez signálu. Pokud si potřebujeme zatelefonovat, vystoupáme tamhle na kopec,“ ukazuje Anbu, který pochází z jihu Indie.
Fotogalerie |
Manželé se poznali v jeho rodišti, kam Alice jezdila během svého studia indologie, konkrétně tamilštiny.
„Když se narodila první dcera, byli jsme ještě v Praze. Ale už bylo jasné, že chceme žít v přírodě. Moje rodina k ní odjakživa tíhla, ale vždy se objevil nějaký důvod, kvůli kterému to nedopadlo. Já jsem se rozhodla stejně, jako moje maminka a Anbu se toho ujal. Bez něj bychom tady asi nebyli. Nemá s ničím problém a nemá předsudky, to je prostě indická mentalita,“ usmívá se Alice.
Ačkoli je Jelení pověstná svými tuhými zimami, Anbu nemá problém ani s tím. „V Himalájích je mnohem chladněji, než je tady,“ směje se. V jeho rodišti je přitom v létě běžně 45 stupňů a kvůli oceánu také pořádně vlhko. Anbu přitom tvrdí, že horko nemá rád.
„Mým přáním je, aby tady v zimě napadly dva nebo tři metry sněhu,“ říká. Když se manželé do Jelení nastěhovali, neměli v budově ještě vodu a myli se v potoce. Osvěžit se do něj chodí doteď.
„V Indii nemají rádi slunce a dokonce si přejí chladné objetí, protože o hřejivé nikdo nestojí. Stejně jako my tady říkáme, že někomu mažeme med kolem pusy, oni zase používají termín dávat led na hlavu,“ vypráví Alice.
Manželé plánují, že na Jelení se svými dětmi zůstanou. Ačkoli tam žijí teprve půl roku, stihli se už seznámit s řadou lidí. Na výpomoc k nim jezdí dobrovolníci z celého světa a Anbu říká, že jim na oplátku nabízejí přátelství, nádherné místo, přímo ráj na zemi a procvičení si angličtiny.
„Lidé, kteří za námi jezdí, jsou hodně mladí, tak kolem dvaceti let. Víc se nám hlásí dívky než chlapci. Po večerech si s nimi povídáme o životě. Často se jim totiž stává, že začali studovat vysokou školu a najednou zjišťují, že jim to nic nepřináší. My se je snažíme v životě někam nasměrovat a pomáháme jim s volbou,“ popisuje Alice.
Pohled z okna je lepší než televizní program
Anbu se občas podívá z okna a pak se začne usmívat. „Tohle je pro nás televize s přírodopisným a romantickým kanálem. Minule jsme pozorovali zajíce, který tady seděl hrozně dlouho. Taky lišku a čápa. Občas se u nás zastaví cyklisté, takže si s nimi popovídáme. Už tu máme známé,“ říká.
V kontaktu jsou také s lidmi, kteří se zajímají o historii zaniklé obce. Už se potkali i s několika pamětníky, kteří na jejich dům vzpomínají právě coby na rekreační středisko. „Rádi bychom sem vrátili život,“ přeje si Alice.
Lidé si u nich mohou předem koupit pobyt, indické koření, trička a další věci. Za vybrané peníze rekonstruují a zároveň získávají první zákazníky. „V zahraničí tento systém dobře funguje, tak snad se to povede také nám tady,“ říká. Jejich projekt nese příhodný název Mezi jeleny a má i svůj web.
