Kdysi to bývalo malebné údolíčko nedaleko Ledče nad Sázavou, zhruba kilometr a půl jižně od Kožlí. Vedla tudy cesta, která město spojovala s Humpolcem. Byla tu odbočka k Tomkovu mlýnu, nad kterou se tyčila skála.
Dnes je celé údolí zaplavené. Voda při napouštění Želivské přehrady však jako by v sedmdesátých letech milosrdně skryla tragédie, které se tu staly před sedmdesáti lety.
Karel Pulec byl za druhé světové války jedním z nejaktivnějších odbojářů na Ledečsku. Pracoval jako lesní adjunkt na myslivně v Zahájí u Hněvkovic. Ukrýval anglické parašutisty, vybudoval nelegální sklad zbraní a v myslivně v roce 1944 poskytl azyl skupině ruských parašutistů. Ti po něm žádali, aby vytvořil bojeschopný oddíl.
Pulec se proto spojil se skupinou z Pasek, do které ovšem pronikl provokatér Bohuslav Bušta, krejčí z Dolní Cerekve. Na 27. ledna 1945 svolal Pulec schůzku spolupracovníků do Kobylího dolu. Bušta však o ní informoval gestapo. Policie místo obklíčila a strhla se přestřelka.
Pulec, ač postřelen, stihl dokumenty zničit ve vodě
Odbojáři Bohumil Kluch a Josef Pipek byli zastřeleni na útěku. Karel Pulec byl postřelen. Přesto se dokázal dostat k tehdy ještě říčce Želivce a vhodil dokumenty do vody pod led. Pak si přiložil zbraň ke spánku a zastřelil se.
„Byla to jedna z nejvýznamnějších odbojových akcí konce druhé světové války na Ledečsku. Karel Pulec by se dal označit za národního hrdinu,“ říká Miloš Doležal z Nezávislého podmelechovského spolku.
Pulcova odbojová skupina byla po válce oslavována. Všem třem padlým půl roku po válce odhalili pamětní desku. A právě zde začíná druhá tragédie. Ještě větší než lednová přestřelka. Dějištěm se stal opět Kobylí důl.
V neděli 2. září se tu sešli lidé z širokého okolí, aby si válečnou událost připomenuli. Podle tehdejších kronik jich mohlo být až deset tisíc. Z Kožlí tam vyrazil dlouhý průvod s kapelou. Mezi účastníky byla i skupina bývalých partyzánů z Chrudimska. Přišli ve vojenských oblecích a vyzbrojeni.
„Jak se drát dědy dotkl, elektřina mu vytrhla rty. Zachránil mě“
Právě oni po odhalení pamětní desky pod skálou spustili oslavnou salvu. Nedbali varování, aby nestříleli pod dráty vysokého napětí. A to se nakonec stalo osudným. Jeden z výstřelů trefil přímo drát vysokého napětí. Ten se přetrhl a spadl mezi lidi.
„Zablejsklo se. Drát padl a jako had se mezi lidmi mrskal. Všichni křičeli,“ popisoval ve dvanáct let starém dokumentárním cyklu České televize pamětník Vladimír Myslík.
„Upadla jsem na zem. Děda, s kterým jsem tam byla, mě chytl rukama. A v tom se ho drát dotkl, napětí do něj vlétlo tak, až mu to vytrhlo rty. Mně začal hořet kroj, měla jsem popálené ruce i nohy, na hlavě mám stále vypálené vlasy. Děda mě tak ale zachránil,“ popisovala hrůzné okamžiky Eliška Heroutová. Lidé se chytali jeden druhého a proud předávali dál.
Při tragédii zemřelo na místě sedm lidí. Nejmladšímu bylo 14 let, nejstaršímu 50, čtyřem obětem nebylo ani 20 let. Osmý člověk zraněním podlehl v nemocnici v Humpolci, dalších pět osob bylo těžce popáleno.
I po 70 letech je tragédie živá, obce si ji nechtějí připomínat
„O záříjových událostech se pak nikomu nechtělo mluvit. Nikdo si je nechtěl připomínat. Neexistuje žádná publikace, kde by byly podrobně popsány. Krátký dokument o nich natočila jen Česká televize v cyklu Osudové okamžiky,“ konstatoval Miloš Doležal.
Kobylí důl je dnes zatopen přehradou Želivkou. Desítky lidí se tak sešly na jejím břehu, aby si připomněly sedmdesát let staré tragické události. O víkendu se tu uskutečnila rekonstrukce setkání odbojářů i bohoslužba.
Z Karla Pulce, ačkoliv to byl svobodomyslný katolík, udělal pozdější režim komunistu. A že zrovna partyzáni způsobili na vzpomínkové akci věnované Pulcovi takovou tragédii, to neměla strana zájem příliš rozhlašovat.
V tichosti proběhl i soud s velitelem čety partyzánů v Chrudimi. Dnes už není snadno dohledatelné, zda a jaký trest v jeho případě padl.
„Bohužel, obecní úřady dávají od událostí v Kobylím dole ruce pryč i dnes. Nemají zájem si rok 1945 připomínat. Ani lednové události, ani zářijovou tragédii,“ poznamenal Miloš Doležal. Členové spolku si proto po dlouhých letech tragický rok 1945 připomněli letos sami.
