Je jedním z mála lidí v republice, kdo umí opravit stařičké Hammondovy varhany, o kterých napsal i knihu, první dílo toho druhu v češtině. Opravuje a vyrábí také lampové zesilovače.
Fascinují ho i proto, že každý zní trochu jinak a neobejdou se bez ruční práce.
„Některé fáze výroby lampových aparátů nemůže dělat robot, musí je sestavovat člověk. Elektronky a trafa navíc mají už výrobou daný určitý rozptyl parametrů, díky kterému každý zesilovač hraje trochu jinak – na rozdíl od digitálních krabiček, které hrají všechny úplně stejně,“ říká Šula, který žije v Třebíči a v Klatovci na Telčsku.
Hammondovými varhanami, které se vyráběly v USA od roku 1935 a po kterých na přelomu šedesátých a sedmdesátých let toužila snad každá tuzemská rocková kapela, se Šula zabýval už za socialismu.
„Fungují na elektromechanickém principu, kde vzniká kmitání na ozubených kolečkách roztáčených elektromotorem. Zoubky se pak snímají elektromagneticky – podobně jako snímač na kytaře snímá kmitání struny. Na podobném principu fungovaly i clavinety nebo fender piana. Ty se ale už dnes nepoužívají. Na rozdíl od hammondek, které mají nadčasový zvuk, jemuž navíc dovolují dávat až neskutečné množství barev,“ líčí padesátiletý Šula.
Nevýhodou Hammondových varhan je jejich váha a omezené možnosti transportu, na který je nástroj citlivý.
Dnes si originální elektromechanické hammondky z bazaru – výroba skončila v roce 1975 – pořídí jen ten, kdo má nejen stovky tisíc korun na jejich koupi, ale i peníze na lidi, kteří mu je pak budou stěhovat po koncertech.
Váha hammondek kolem dvou set kilogramů některé hudebníky nutila ke svérázným úpravám.
„Jeden kamarád měl jazzovou kapelu a kvůli stěhování z hammondek vyjmul generátor, který měl v jakési bedně s madly na přenášení. Se zbytkem nástroje měl generátor propojený přes obrovské konektory třemi multikabely ze stíhačky MiG, které někde sehnal, když je vyřazovala armáda,“ směje se při vzpomínce Šula.
Elektrikář samouk
Hammondovy varhany se vyráběly v odlišných verzích pro evropský a merický trh. Ty odlišnosti se odvíjely od rozdílných frekvencí rozvodných sítí elektřiny.
„Problém u nás byl i v tom, že frekvence sítě byla nejen jiná, ale i rozkolísaná, takže hammondky hrály rozladěně. Podobné potíže dělala tahle vlastnost tuzemské sítě u jinak přesných digitálních hodin, kde se jejich měření času odvozovalo od měření frekvence sítě. A protože u nás byla frekvence jiná než v místě výroby hodin, tak se ty hodiny u nás zpožďovaly o pět i sedm minut denně,“ vzpomínal Šula.
Je elektrikář samouk. Po gymnáziu se sice hlásil na elektrofakultu, ale pro špatný kádrový posudek nebyl přijat.
„Elektrikařinu jsem se naučil díky otci, který celý život opravoval televize a opravoval je i doma. Značná část těch televizí v době mého dospívání byla ještě lampových, takže jsem hodně o lampách odkoukal. Díky tomu jsem třeba mohl pro kamarády z kapel leccos vyrobit, koupit nějakou část aparatury bylo za socialismu problém. Leda si to nechat dovézt za marky od veksláků, a to byly obrovské peníze. Tak se člověk postupně naučil leccos si ‚zbastlit‘ sám.“
V noci sledoval meteory
Mnohé se naučil také od kamaráda Daniela Forró, brněnského hudebníka žijícího v Japonsku. „Měl doma obrovskou sbírku elektronických nástrojů, měl hammondky i starý syntezátor minimoog. Hodně toho měl ve sklepě, nebylo tam k hnutí,“ vzpomíná Šula.
Nebyl jenom elektrikářem, měl také nahrávací studio, byl vedoucím třebíčské hvězdárny a několik let pracoval také v Astronomickém ústavu v Ondřejově.
„Byl jsem sběračem dat pro oddělení meziplanetární hmoty. Dělal jsem snímkování oblohy pro evropskou bolidovou síť, čili sledování meteorů. Šest let jsem pracoval jen v noci,“ vypráví Šula.
Miluje klasický rock, a až do autonehody, která ho připravila o citlivost v jedné ruce, hrál na klávesy.
Věří, že lampové elektronky, z nichž staví zesilovače, nikdy nebudou opuštěnou technologií. „Jsou drahé, křehké, mají omezenou životnost. Ale oproti digitální technice dávají lepší zvuk. A magicky svítí ve tmě,“ těší Romana Šulu.
