Začínal jako hobojista. V jihlavském Horáckém divadle chtěl Dalibor Michek číhat na konkurz na uvolněné místo v některém prestižnějším orchestru a zároveň vystudovat JAMU v Brně, což mu tehdy činoherní provoz bez problémů umožňoval. Když pak mohl nastoupit do orchestru Janáčkovy opery, k údivu všech okolo to odmítl a zůstal v Jihlavě. Aby se mohl věnovat varhanářství.
Snaží se zachránit co nejvíce vzácných historických varhan. Přestože ví, že mnoho nástrojů zanikne neúdržbou, nezájmem či dílem zlodějů. „Snad nás za toto barbarství příští generace proklejou. Ne-li, tím hůř. Bude to znamení, že to nezajímá už vůbec nikoho. Znamení, že plán vyšel,“ obává se jednašedesátiletý Michek. Je součástí jeho vnitřní víry, že autorem toho zhoubného plánu míní Satana.
Dalibor Michek
|
Jaký byl váš první kontakt s varhanářským řemeslem?
Můj kolega v orchestru Horáckého divadla v Jihlavě, klarinetista Pavel Doubek, si k bídnému platu přivydělával krom jiného i opravami varhan. Jednou mě požádal o pomoc, a ačkoli se jednalo o nástroj dnešním pohledem ohavný, což jsem v té době nevěděl, v tu ránu jsem byl ztracen. Bylo to konečně něco, co jsem chtěl opravdu dělat.
Vy jste začínal v roce 1978 v Horáckém divadle jako hobojista.
To místo mi přenechal můj spolužák z konzervatoře, když jsem končil vojenskou službu, a já ho vděčně přijal. Nakonec jsem přešel k varhanařině. A to i přesto, že jsem v té době ještě nevěděl, že bolševik v roce osmdesát devět poodstoupí, bude možno založit firmu a pracovat legálně. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem v životě udělal.
Jak jste si zvolil nástroj, nebo vám byl jaksi zvolen?
Nedá se nic dělat, budeš muset jít dělat muziku. Konzervatoř je jediná škola, kde mám známé. To mi řekl táta poté, co jsem byl shledán z důvodu příšerného kádrového profilu na jakoukoli jinou střední školu nepřijatelným. Psal se rok sedmdesát jedna a komunisti se za zmršenou revoltu mstili i na dětech a vnucích svých odpůrců. Musel jsem se připravit na přijímací zkoušky, což obnášelo krom jiného i na něco hrát, a po tu dobu jsem byl uklizen jako asistent výroby v brněnském televizním studiu. Taky docela škola života. Hru na hoboj jsem měl studovat proto, že ji vyučoval, mimochodem výborně, tátův krajan a kamarád. Nakonec to dopadlo jinak, ale pryč od toho. O mrtvých jen to dobré.
Vy jste se živil už za socialismu de facto jako varhanář soukromník. Jak se to podařilo?
Jak už bylo řečeno, kouřovou clonu mi po dlouhá léta tvořilo Horácké divadlo a jeho šéf, pan doktor Panovec, který to umožňoval a jemuž jsem podnes vděčný. V té době bylo povinností být řádně zaměstnán a mít o tom v občanském průkazu potvrzení v podobě razítka odkdy dokdy a kde. Absence takového důkazu mohla vést až k žalářování příslušné osoby, jelikož tím byla shledána příživníkem, tvorem práce se štítícím, a tedy člověkem našemu lidu nepřátelským. Současné volební průzkumy ostatně ukazují, že není málo těch, jimž takový režim vyhovoval a teď se jim po něm stýská.
Při práci v divadle už jste mohl pracovat i na varhanách?
Ano. Jakousi legalitu tomu snad dávaly smlouvy o dílo, ale kdyby mi chtěl bolšán šlápnout na krk, dozajista to udělal. Neudělal. Asi jsem mu nestál za ránu. Ale strach jsem měl. Bál jsem se, že si mě někdy někam pozvou a budou mi říkat: Vy děláte v těch kostelích, že jo... Jídáte na farách... Víte, co se tam povídá, takže kdybyste nám čas od času... Chcete přece dostudovat, či ne? Takové obavy v té době vůbec nebyly paranoidní, to se zdá dnes. Zatím.
Co člověk musí ovládat, aby byl odborníkem na restaurování historických nástrojů?
Tahle práce vyžaduje znalosti z oborů navzájem sobě vzdálených a zdánlivě spolu nesouvisejících. Samozřejmá je znalost přinejmenším základů hudební teorie a vývoje evropské hudby. Varhany byly dlouhou dobu nástrojem používaným pouze při bohoslužbách, musely tedy respektovat především potřeby liturgické. Jejich vývoj ovšem ovlivňovaly nejen dějiny církevní, ale i politické už proto, že se v minulosti tyto dva světy prolínaly podstatně více než dnes. Obecné dějiny navíc přímo ovlivňovaly podmínky, v nichž varhanáři pracovali. Pár příkladů: Po reformách spáchaných císařem Josefem II. bylo ze zrušených klášterů k dispozici tolik nástrojů, že varhanáři neměli zakázky a spíš stěhovali, opravovali, stavěli málo. Napoleonské války, státní bankrot 1811, bída. Bylo ještě hůř, bylo nutno šetřit, často je to na kvalitě nástrojů dodnes znát. Rok 1948 a to, co následovalo… To už snad ani nemusím rozvádět.
Co je nejdůležitější kvalitou při restaurovaných varhanách?
Zvuk. Je tedy třeba nejenom slyšet, ale mít naposlouchány nástroje postavené v různých dobách u nás i v okolních zemích, což krom jiného umožní vytvořit si zvukovou představu, jak by měly jednotlivé hlasy a jejich kombinace u restaurovaného nástroje znít, a tu pak realizovat. To všechno souvisí s tlakem vzduchu, mensurací (rozměry píšťal), intonací, výškou a typem ladění... Vedle toho je důležitá práce se dřevem s přihlédnutím ke způsobům jeho opracování, spojů, povrchové úpravy a lepení, protože i tohle všechno prodělalo vývoj. Je nutno ovládat i mnohé metody čištění, konzervace a zpevňování dřeva a to jsem se ještě nezmínil o stavbě a restaurování cínových píšťal...
Vy jste byl také fotografem portrétistou. Potom jste fotografii opustil, abyste se k ní v posledních letech zase s vervou vrátil. Vracíte se ještě k portrétu?
Ne. Nemohu si to dovolit. Restaurovat varhany, jak se sluší a patří, znamená taky vzdát se těch jiných růží. Rozumíte?
Vaše fotografie varhan a jejich detailů jsou zvláštní svou dokonalou ostrostí, odhalující je tak, jak je lidské oko nikdy ve skutečnosti nemůže vidět. Proč je fotografujete právě takto?
Ze zákona povinnou součástí restaurování památkově chráněných varhan je jejich dokumentace písemná, jakož i fotodokumentace. Léta letoucí jsem se při fotografování varhanních dílů pral s nedostatečnou hloubkou ostrosti, a to zejména u makrofotografie, tedy zachycování drobných detailů. Tento problém lze do jisté míry řešit velkým zacloněním, jež ale působením difrakce, to jest ohybem světelných paprsků, zhoršuje kvalitu kresby moderních objektivů. Metoda, kterou v současnosti používám, je založena na prolnutí ostrých částí série snímků exponovaných z různých vzdáleností od fotografovaného předmětu. Vybavení k tomu je poměrně nákladné a také práce samotná má mnohé záludnosti, výsledek za to ovšem stojí. Mnohé takto získané fotografie jsou kromě své hodnoty dokumentační i krásné, čímž si začínají žít svým vlastním životem.
Jaká je vaše poslední práce? Popište ji. Jak jste ji prožíval?
Minulý týden byly kolaudovány varhany v pražském kostele svaté Kateřiny. Jedná se o nástroj Martina Janečka z třicátých let sedmnáctého století. Restaurování se zdrželo z důvodu neočekávané, ale z dobrých důvodů neodmítnutelné práce na restaurování mimořádně cenných varhan v Polné. S výsledkem práce jsem spokojen. Z téměř nehratelného vraku, hanobeného skoro tři staletí rozkrádáním a mnohými fušerskými zásahy, jsou dnes varhany jako víno.
Na jedné z fotografií varhan jsou vidět uvnitř části hracích karet. Proč jste je do varhan umístili? Nebo je to tradiční materiál?
Kartami byla odedávna vymezována distanc mezi píšťalnicemi a lištami zásuvkových vzdušnic. Pro laika je to takto řečeno čínsky, ale co nadělám. Ptal jste se.
Nacházíte často ve varhanách zbytky starých listin, pergamenů? Lze se z nich něco dočíst?
Ano, naši předchůdci používali běžně staré noty, listy z bohoslužebných knih a kancionálů a různé jiné papíry a pergameny, a to obvykle jako těsnění. Konce abstraktů hlavního stroje Výmolových varhan v Doubravníku jsou například ovinuty a zpevněny pergamenem s písmem, jež bylo odborníky označeno za karolinskou majuskuli, tedy písmo původu velice dávného. Přečíst si většinou nelze vůbec nic.
Jak postupujete, když máte vytvořit historicky znějící nástroj do historické skříně, která zůstala už prakticky prázdná?
Především je třeba zjistit co nejvíce o původu takové skříně. Je samozřejmě ideální, jestliže je známo, kdo nástroj postavil, a to tím spíš, pokud se od téhož zachovaly i jiné varhany, z nichž lze opisovat. Dalším zdrojem informací jsou archivní materiály, k nimž je ovšem přístup mnohdy obtížný, a když selže i tato možnost, je nutno se co do původu a doby stavby nástroje orientovat podle tvarosloví skříně a jejich prvků, především řezeb. Důležitá mohou být i signa na prospektových píšťalách nebo jejich zbytcích, pokud se dochovaly. Na základě zjištěného lze rekonstruovat varhanní stroj tak, jak v době vzniku asi vypadal a jak zněl. Právě v těchto dnech probíhá stěhování překrásné a unikátní vrcholně barokní skříně a do ní rekonstruovaného stroje z montážní místnosti ve Studénkách do Krásné Hory u Havlíčkova Brodu. Ten nástroj je nádherný, v okolí širém nebude takového.
Které práce děláte sám a které už svěřujete kolegům?
Zvykovým právem i výkladem památkového zákona patří varhanářům stroj. Tělo skříně, její polychromii a řezbářskou i figurální výzdobu a zlacení je nutno svěřit člověku vybavenému restaurátorskou licencí. Také opravy cínových píšťal a výroba jejich kopií nebo kovářské práce zadávám specialistům. Jsou to vesměs dlouholetí spolupracovníci, s nimiž není nutná složitá domluva a kteří přesně vědí, co žádám a čím by popudili.
Když dokončujete zrestaurované varhany, na který okamžik se v nitru nejvíce těšíte?
Inu, až budu psát závěrečnou fakturu, toť se rozumí. (smích)
