Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Hlavní je brát lidi jako lidi a ne jako kusy, říká sestra z hospice

  13:59
Zdravotní sestra a pečovatelka Oblastní charity Pelhřimov Anna Řádová se probojovala do finále Národní ceny sociálních služeb v kategorii Pečovatelka roku. Ona sama neumí žít bez toho, aniž by pomáhala ostatním.

Anna Řádová s diplomem za účast ve finále Národní ceny sociálních služeb. Nemocným zasvětila 51 let svého života a rozhodně s tím ještě nehodlá přestat. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Když před sedmi lety odešla Anna Řádová z pelhřimovské nemocnice, kde celý život pracovala jako zdravotní sestra, nedovedla si představit, že by v důchodu přestala pomáhat lidem.

Od té doby pracuje jako zdravotní sestra a pečovatelka domácí hospicové péče, osobní asistence a pečovatelské služby Oblastní charity Pelhřimov. Před časem ji její kolegyně nominovaly na ocenění Národní ceny sociálních služeb v kategorii Pečovatelka roku v terénních službách. Probojovala se až mezi pětici finalistů. A zároveň byla jediným zástupcem Vysočiny mezi všemi finalisty tohoto ocenění, jež má celkem čtyři kategorie.

Když se informace o její nominaci objevila na Facebooku, snesla se na Annu Řádovou velká vlna podpory. Příspěvek měl spoustu „lajků“ a množství komentářů, ve kterých na ni její bývalí pacienti vzpomínali.

Své službě nemocným zasvětila 51 let svého života a rozhodně s tím nechce jen tak přestat. „Škoda že jsem stará. Ta práce mě prostě baví,“ říká i v sedmdesáti letech stále vitální a skromná zdravotní sestřička Anna Řádová.

Anna Řádová

Je jí 70 let, pochází z Košetic na Pelhřimovsku.

Vystudovala Střední zdravotnickou školu v Humpolci. 

Od maturity pracovala jako zdravotní sestra v pelhřimovské nemocnici. 

Posledních sedm let, kdy je v důchodu, se věnuje práci v Oblastní charitě Pelhřimov. Pracuje jako zdravotní sestra a pečovatelka domácí hospicové péče.

Letos se jako jediná z Vysočiny probojovala až mezi pětici finalistů celostátní soutěže Pečovatelka roku.

Je vdaná, má dvě děti a tři vnoučata. K jejím zálibám patří práce na zahrádce a starost o psa.

Co pro vás postup mezi pětici finalistů Národní ceny sociálních služeb znamená?
Prvně jsem byla rozzlobená, že mě kolegyně nominovaly, protože se nerada někde předvádím. A nakonec jsem byla šťastná, že jsem se mohla toho všeho zúčastnit, včetně vyhlášení výsledků na Novoměstské radnici v Praze. Velký dojem na mě udělala paní Hana Maciuchová, která udílení cen moderovala.

Prý máte od ní i věnování.
Ano: „Pro Aničku s přáním všeho nejlepšího. Jsem šťastná, že jsme se potkaly. Hana Maciuchová.“ Máme i společnou fotografii. Je to moje oblíbená herečka. Setkání s ní pro mě bylo velkým zážitkem.

Své práci zdravotní sestry se věnujete už jednapadesát let. Co vás úplně na počátku přivedlo na myšlenku začít studovat zdravotnickou školu?
Byl to truc. Měla jsem bratra o jedenáct let mladšího. A protože jsem na něj žárlila, šla jsem na zdravotnickou školu do Humpolce, abych mohla jezdit každý den domů. No a nakonec z toho bylo povolání, které jsem nadevše milovala.

Čím si vás ta práce tak získala?
Mám ráda lidi. A ráda s nimi pracuji. Nemocní lidé jsou vděční.

Kterými odděleními jste si za tu dobu prošla?
Začínala jsem na chirurgii, po mateřské jsem pak začala pracovat na ORL, a když se toto oddělení zrušilo, přešla jsem opět na chirurgii. A tam jsem pracovala až do důchodu v roce 2010. Primářem mi tam byl úžasný pan doktor Karel Křikava, s kterým jsem kdysi i začínala a nakonec jsme spolu na oddělení i končili.

Nikdy jste netoužila jít pracovat třeba na ambulanci, kde by nebyly směny?
Kdepak, ani náhodou. To by mě vůbec nebavilo. Je to samé papírování a na to já nejsem. Chyběl by mi tam kontakt s lidmi. Kupodivu mě ani nikdy nelákalo interní oddělení, kde se léčí konzervativně, tedy hlavně léky.

Které z těch oddělení vám tedy nejvíc přirostlo k srdci?
Hodně mě to bavilo na ORL. Pracovalo se na ambulanci, u lůžka, ale dělaly jsme i na sálech, kde jsme si připravovaly nástroje a asistovaly u zákroků a operací. Také pacienti tam byli věkově rozmanití – děti, dospělí, ženy, muži. Bylo to fajn.

Proč jste se pak rozhodla pracovat v důchodu jako sestra pro Charitu?
Už tak jsem čtyři roky v nemocnici přesluhovala. Když jsem pak odešla 30. června skutečně do důchodu, po pár týdnech jsem zjistila, že mi lidi chybí. Začala jsem tedy něco hledat. Nakonec mě dcera upozornila na inzerát z Charity, kam jsem se šla 20. září zeptat na místo, a už o den později jsem nastupovala.

Jakou práci zastáváte?
V hospici se věnuji těžce nemocným pacientům, které si rodina přeje nechat zemřít doma v rodinném prostředí. My jim pomáháme, aby péči o ně doma zvládli a aby je dochovali až do jejich posledních chvil. V nemocnici takové možnosti, aby umírajícího člověka někdo držel za ruku a byl s ním i v těch nejtěžších momentech, zkrátka nejsou. Rodina se o ně stará celých 24 hodin. My tam jezdíme jenom pomáhat. Dáváme infuze, aplikujeme injekce, děláme odběry, převazy, snažíme se jim radit.

Kolik míváte klientů?
Někdy máme jednoho klienta a jezdíme k němu třeba i třikrát denně. Máme pohotovosti 24 hodin denně, kdy jsme na telefonu. Když se mu najednou přitíží, zavolají nám a jedeme. Vezeme třeba kyslík, nebo aplikujeme injekce či infuze. Velký obdiv u mne mají hlavně rodiny, které se doma o nemocného nepřetržitě starají.

Povězte, jak moc k těmto rodinám přilnete?
Snažím se moc ne. Je to náročné na psychiku. Měla jsem jednoho pána, za kterým jsem jezdila skoro dva roky. Když pak zemřel, ač jsme všichni věděli, že to jednou přijde, byla jsem z toho hodně špatná. Od té doby se snažím držet trochu stranou. Ale moc to nejde. Důležité pro nás jako pro hospicové sestry je také umět se s klientem včas rozloučit. Když to neuděláte a on zemře, pořád to máte v hlavě někde zasunuté. A to je špatně.

Vídáte se pak třeba s těmi rodinami, i když už tam nedojíždíte za pacientem?
Ano. Několikrát se mi stalo, že jsem se skamarádila s manželkami klientů a jsme přátelé dosud. Vážím si lidí, kteří mě pustí do domácnosti, věří mi, otevřou se mi a přijmou mě mezi sebe.

Ve světě bílých plášťů a injekčních stříkaček se pohybujete přes půl století. Co podle vás české zdravotnictví potřebuje především?
Hlavně brát lidi jako lidi a ne jako body nebo kusy. To se mi nelíbí.

Jak dlouho si představujete, že budete ještě pracovat?
Dokud mi hlava bude sloužit, tak bych pořád ráda chodila mezi lidi. (usmívá se)

  • Nejčtenější

Pokutují ho za stání před garáží, která mu patří. Strasti s parkováním v Jihlavě

11. června 2024

Premium Nový systém parkování v Jihlavě přináší podle hlášení z radnice řád a pořádek. Nicméně běžným lidem...

Železný Zekon ani ve svých třiašedesáti nepolevuje. Roztrhl 12 balíčků karet

8. června 2024  18:55

Přesně po třiceti letech od svého prvního vystoupení na pelhřimovském Festivalu rekordů a kuriozit...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

První hospic na Vysočině zahájí zkušební provoz, pacienty přijme na podzim

10. června 2024  8:27

Přidělat poličky, dřevěné obložení, umístit postele - a nový krajský lůžkový hospic v Havlíčkově...

Díky kosení je Šafranice plná orchidejí, žijí zde i čolci, mloci či potápníci

14. června 2024  8:50

V lesích mezi vesnicemi Slavkovice, Veselíčko a Jámy na Žďársku, mimo značené turistické trasy, je...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Své hokejové mistry světa oslaví na Vysočině jen Havlíčkův Brod a Žďár

10. června 2024  14:37

Hokejová euforie, která v Česku vypukla 21. května, poté co národní tým porazil ve finále světového...

Na Jihlavsku ráno zemřel po nárazu do stromu řidič auta

15. června 2024  12:36

Řidič osobního auta zemřel ráno při nehodě mezi obcemi Kamenice a Pavlínov na Jihlavsku. Vyjel mimo...

Nadšený fanoušek Nečas se po letech sám vrátil jako hokejová hvězda

15. června 2024  10:06

Žďár nad Sázavou v pátek odpoledne vítal na Farských humnech hokejového útočníka Martina Nečase,...

Vítej mistře! Nečas přivezl do Žďáru pohár. Hlavně pro děti, říká jeho otec

15. června 2024  9:49

Pokud by existoval stroj času, s nímž by se člověk mohl přenést do roku 2010, mohl by vidět...

Historickou studnu, základy pece a sušárny cihel ve Žďáře pohltí městský obchvat

14. června 2024  15:23

Cihly, střešní tašky, dlaždice nebo třeba drenážní trubky produkovala ve velkém takzvaná „horní“...

Do Itálie se nevrátím, tady vše funguje lépe, říká dcera Petra Hapky

Dcera slavného českého hudebníka Petra Hapky (†70) Petra (41) žila od 3 let s matkou v italském Římě. Ve 29 letech se...

Koupil byt i s nájemníkem a zdražil o sedm tisíc. Chce výnos 4,5 procenta

Seriál Našel jsem si nájemní byt, ve kterém bydlím několik měsíců. Platím 17 tisíc korun za nájem a k tomu měsíční poplatky za...

Čekám na transplantaci, ale dám přednost mladým, říká herec Zdeněk Žák

Herec Zdeněk Žák (71) si nikdy moc nepřipouštěl své zdravotní problémy. Nemoci přecházel a k doktoru se nehnal, až...

Za srážku vlaků únava nemohla, ukázalo šetření. Strojvůdce si chybu uvědomil

Strojvedoucí havarovaného rychlíku RegioJet, v kterém minulý týden zemřeli v Pardubicích čtyři lidé, si těsně před...

Jen ať mě kritizují, moje šperky vydělávají, říká zpěvačka Lucie Bílá

Zatím jí to pořád zpívá, ale i Lucie Bílá (58) si uvědomuje, že jednou její kariéra skončí. Hlava ji z toho ovšem...