Poté, co se vyučil zámečníkem, nastoupil do armády a absolvoval letecký výcvik v Prostějově. Tam ho také zastihla okupace. Přes Polsko a Francii se dostal do Velké Británie, kde vstoupil do Royal Air Force (RAF). Nastoupil nejprve k 85. a pak k 1. stíhací peruti.
„Josef Dygrýn byl výjimečný z několika ohledů. Především to byl náš nejúspěšnější stíhač roku 1941. Jeho tři sestřely nepřátelských bombardérů během noci z 10. na 11. května 1941 patřily k vůbec prvním sestřelům, kterých československé letectvo v historii dosáhlo. Tři za jednu noc, to byl fenomenální výkon,“ říká Josef „Joe“ Vochyán z klubu Čeští RAFáci.
„Je potřeba si uvědomit, že najít nepřítele v noci bylo skutečně něco mimořádného. Letci měli k dispozici jednomotorové stíhačky bez radarů a dalších pomůcek,“ dodává.
Do konce června sestřelil Dygrýn další dva letouny. Jako nejúspěšnější československý stíhač roku 1941 obdržel Záslužnou leteckou medaili, která byla udělována poddůstojníkům za vynikající bojovou činnost.
Osudným se mu stal červnový let za úplňku
Naposledy Dygrýn vzlétl v noci 4. června 1942. Za úplňku, hodinu po půlnoci odstartoval na svém černém Hurricanu k hlídce na jihovýchod, do prostoru Evreux-Fauville. Na základnu se však už nevrátil. Zůstal nezvěstný.
„Pravděpodobně padl za oběť protiletadlové obraně u přístavu Le Havre. Až za tři měsíce vydalo moře jeho tělo. Přátelé z letky jej identifikovali podle osobní zbraně, kterou si vyzdobil gravírovaným reliéfem,“ vypráví Vochyán.
Josef Dygrýn, nositel řady českých i slovenských vyznamenání, byl v roce 1991 povýšen na plukovníka in memoriam. V Humpolci jej připomíná pamětní deska na budově radnice.
Jeho tělo bylo pochováno po boku jeho anglické ženy Doris Reevesové ve Westwellu v Kentu, která zemřela čtyři měsíce po jejich svatbě na tuberkulózu. Právě na hřbitůvku ve Westwellu se ve stejný den jako ve Lhoticích rovněž konala vzpomínková akce.
„Rodina Reevesů plánovala, že tam vysadí lípu jako český národní strom,“ vypráví pětatřicetiletý Jan Dygrýn, jehož děda Karel byl o tři roky mladším bratrem Josefa.
Brat pilota se z tábora po válce vrátil bez zubů a bez nehtů
Nechybělo přitom málo a Dygrýnové mohli být u RAF dva. I Josefův bratr prý toužil po kariéře v letectvu. Aby mohl jít na letecký výcvik, musel být alespoň vyučený. K dokončení školy mu však ještě několik let chybělo.
„Když Josef odcházel, doprovázel ho děda pěšky na vlak do Humpolce. A to bylo naposled, kdy se viděli. Od té doby o něm neslyšeli. Až v roce 1944 generál Karel Janoušek jejich matce telefonicky oznámil, že Josef zemřel,“ vypráví Jan Dygrýn.
Rodina, která zůstala v obsazeném Československu, to rovněž neměla lehké. Karel Dygrýn musel jako nuceně nasazený odejít pracovat do Říše, odkud se mu po čase podařilo utéci.
Skrýval se v Praze i ve Lhoticích, kde ho však někdo udal. A protože to byl bratr emigranta, letce RAF, soustředilo gestapo rodinné příslušníky ve sběrném táboře ve Svatobořicích. Tam se Karel potkal s mladším bratrem Karla Kuttelwaschera, (další slavný pilot ve službách RAF - pozn. red.). Tři roky pak strávil zavřený v Kaunicových kolejích v Brně.
„Děda se po osvobození vrátil bezzubý, bez nehtů, vážil 46 kilogramů. Pamatuji si, jak vyprávěl o strádání, o nedostatku jídla. Na cele byli tři a dostávali velmi malé příděly. Když náhodou někdo zemřel, tak ho ještě 14 dní schovávali pod dekou, aby dostali jeho příděl polévky,“ vzpomíná jeho vnuk Jan, který se o rodinnou historii začal blíže zajímat už na základní škole a později se mu podařilo zkontaktovat i s příbuznými Josefovy ženy.
„Bohužel to bylo až v roce 2000. Děda už byl hodně starý a na Josefův hrob v Anglii se už nepodíval. Zemřel v roce 2005. Až do poslední chvíle se ale staral o Josefovu pamětní desku na budově radnice v Humpolci,“dodal.
