Než pohřeb v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve třináct hodin začal, prolétly nad místem dvakrát tam a zpátky armádní gripeny z Čáslavi. Poté začala Mše svatá, která trvala asi tři čtvrtě hodiny. Poté k zaplněnému kostelu promluvil vojenský historik Eduard Stehlík a přiblížil život Imricha Gablecha.
„Bohužel se v těchto letech loučíme s posledními válečnými veterány druhé světové války. Odcházejí nám lidé, kteří nejen že pro tuto republiku udělali všechno a nasazovali vlastní životy, ale odcházejí nám i morální vzory, ke kterým můžeme vzhlížet a můžeme se s nimi ztotožňovat. Každé takové loučení pro někoho, kdo má rád tuto zemi a její historii, je velmi smutnou záležitostí,“ uvedl Stehlík.
Měl smysl pro černý humor
Vzpomněl, že někdo z Gablechových kamarádů mu říkal, že kdyby to byl Imrich viděl, tak by se mu ten funus líbil a užil by si ho.
„Mám dojem, že to o něm vypovídá asi nejvíc. Měl obrovský smysl pro humor, pro černý humor. Byl člověkem, který rozhodně nebyl takovým tím hrdinou, jakého si lidé představují, jako mramorovou sochou. Byl to živý člověk, který si uměl užívat života. A obrovsky miloval svou rodinu. Miloval své děti, svá vnoučata, pravnoučata a udělal by pro ně vše. Jsem rád, že nezanevřel a stále miloval i armádu,“ řekl Stehlík.
Poté dva Gablechovi synové Imrich a Petr převzali kondolenční dopis od slovenského prezidenta Andreje Kisky. Předal jim jej jeden z představitelů slovenské armády. Zároveň předal Pamätný kříž náčelníka generálního štábu Ozbrojených sil Slovenské republiky. Z Polska přišla kondolence od ministra obrany. V kostele byla vystavena Gablechova vyznamenání.
Poznali se po válce
Pohovořil rovněž další válečný veterán a Gablechův přítel Emil Boček.
„Milý Imrichu, přišli jsme se s tebou rozloučit na tvém posledním letu, z něhož není návratu. Děkujeme ti za hrdinné činy během druhé světové války. Loučíme se s tebou i za československou obec legionářskou, v níž jsi byl aktivním členem,“ řekl Boček.
Za Gablechem se vždycky v Brodě rád zastavil. „Imra, když mě viděl, vždycky pookřál. Poznali jsme se až po válce. Za války jsme sloužili každý jinde. V posledních letech jsme se stýkali hodně. Naposledy jsem byl na jeho narozeninách, když mu bylo 100 let. Já mu povídal: Imro, já tě pořád doháním a nemůžu tě dohnat. Tak se hrozně smál.“
Dav lidí poslouchal před kostelem
Pak se smuteční akt přestěhoval před kostel, kde se sešly stovky místních lidí. Ti měli po celou dobu pohřbu k dispozici přímý přenos v reproduktorech. Zazněla vojenská posádková hudba. Čestná stráž vynesla rakev s ostatky Imricha Gablecha. Zazněla slovenská i česká hymna. A slavnostní salva.
Poté automobil s rakví místo opustil.
Imrich Gablech se narodil 4. listopadu 1915. Podle přání rodiny se měl stát knězem, ale prosadil si leteckou školu. Před začátkem druhé světové války, po vzniku takzvaného Slovenského státu a okupaci zbytku Čech a Moravy v březnu 1939, přeletěl v červnu stejného roku z Piešťan do Polska.
„Se Slovenským štátom jsem nebyl spokojený, tak jsem uletěl,“ vysvětloval v minulosti.
V září 1939 byl sovětskou tajnou službou na polském území internován, obviněn ze špionáže a odsouzen na pět let nucených prací v sovětských táborech. V roce 1941 byl v táboře v povodí řeky Pečory po vzpouře odsouzen na dalších deset let nucených prací.
V gulazích, kde musel vykonávat velmi těžkou práci, zhubnul až na 40 kilogramů a z podvýživy dočasně oslepl.
Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem 22. června 1941 byl jako polský vězeň propuštěn. Pěšky a vlakem se dostal k moři.
Přes Špicberky do Británie
V říjnu 1941 dorazil lodí přes Špicberky do Velké Británie, kde se připojil k československé jednotce a vrátil se nakrátko k létání. Kvůli zdravotním problémům - v kokpitu několikrát ztratil vědomí - ale musel s létáním skončit, dělal pak kontrolora na dráze a poté až do konce války byl řídícím letového provozu.
Po návratu do vlasti začátkem srpna 1945 byl pověřen letovou kontrolou na letišti v Praze-Ruzyni, posléze byl odvelen do Havlíčkova Brodu. Po únoru 1948 vykonával několik měsíců i funkci velitele letiště a letecké základny. Nakonec byl v únoru 1949 z vojenské služby propuštěn.
Řadu měsíců nemohl získat odpovídající zaměstnání, než byl přijat ke stavebním závodům, kde pracoval jako pomocný plánovač a likvidátor faktur. V roce 1951 byl ale po krátkém zatčení a vyšetřování znovu ze zaměstnání propuštěn.
Nejslavnější moment Imricha GablechaNa konci války působil Imrich Gablech jako řídící letového provozu na letišti v Coltishallu nedaleko Norwiche. Ve službě byl sám, když na přistání mířily desítky letadel z mise. Gablech dokázal během hodiny navést na přistání sto bombardérů. „Sakra, to byl výkon! Když dnes koukáte na televizi a dávají film o letadlech, je na věži řada lidí, kteří je navádějí, podávají si je z ruky do ruky. A já tam byl sám,“ vyprávěl. „Letadla jsem si musel stavět do poschodí nad sebe. 300 stop první, 600 stop druhé, 900 třetí a tak dále. Další jsem musel vyhnat od letiště, aby nedocházelo ke kolizím. Když někdo zařval SOS, dostal před ostatníma přednost,“ popisoval dramatické okamžiky. |
Nakonec byl alespoň přijat do pilníkárny jako účetní, později byl odeslán na horší práci ke kontrole pilníků. Po neshodách s vedoucím nezůstal ani tam a až do důchodu pracoval v podniku s obvazovými materiály.
„Vždy, když se trochu změnila politická situace, zaveleli ‚Gablech ven!‘ a já šel,“ vzpomínal v jednom z dřívějších rozhovorů. Žádná rána ho ale nikdy nezlomila.
O svých válečných dobrodružstvích často a rád vyprávěl na školách nebo v podnicích. Několikrát skončil i ve vězení poté, co popisoval hrůzy gulagu. „Je mou povinností, aby ti mladší, kteří to nezažili, se dozvěděli, jaké to měli českoslovenští letci, jaká to byla doba pro národ,“ vysvětloval vždy.
Imrich Gablech je držitelem řady vyznamenání a ocenění včetně Řádu Bílého lva za zásluhy o obranu a vynikající bojovou činnost či polského vyznamenání Komandérský kříž za zásluhy Polské republiky. Vyznamenán byl i na rodném Slovensku. Loni, jen pár dní po svých stých narozeninách, byl povýšen do hodnosti generála.
