Staří řečtí filozofové Leukippos a Démokritos už před 2 500 lety soudili, že svět je složen z atomů, nepatrných, okem neviditelných a dále již nedělitelných částic, jež se liší pouze tvarem a velikostí. Tento názor se v principu nijak zvlášť neliší od poznatků současných vědců. „Pod“ atomy čili v nich se sice vyskytuje ještě cosi dalšího (protony a neutrony v jádře, elektrony a další elementární částice), ale stále platí: atom je nejmenší částice hmoty, kterou už nelze dále dělit chemickými prostředky (pravda, těmi fyzikálními ano).
Samotné atomy však zůstávaly lidskému zraku dlouho skryté. Teprve elektronový mikroskop začal odhalovat svět velkých biochemických makromolekul, potom menších molekul a konečně i velkých atomů, jevících se jako zářící body...
Člověk si ovšem (mikro)velikost atomu nedokáže vůbec představit. „Na to nemáme buňky. Něco vám povím. Nedávno mi v jedné firmě pomáhalo asi šest dělníků stěhovat mikroskop a ptali se mě: Na co to je? A jak moc to zvětšuje? Řekl jsem jim: Konkrétně tento mikroskop dokáže zvětšit sedmsettisíckrát, takže kdybyste do něj dali vlas, při takovém zvětšení by měl průměr 70 metrů. Když to ti chlapi slyšeli, nechtěli tomu uvěřit, ale nakonec přece jen obdivně zahvízdali,“ vykládá Vladimír Romanovský, servisní manažer japonské společnosti JEOL (Japan Electron Optics Laboratory), která patří mezi nejvýznamnější a největší světové výrobce mikroskopů.
Romanovský kráčí po jihlavském Masarykově náměstí, náhle však odbočí pár metrů do postranní uličky Matky Boží, kde je do chodníku zapuštěná mosazná deska označující historický střed Jihlavy. Sehne se k ní a praví: „Ještě k tomu atomu. Prakticky veškerá jeho hmota je v jádru. Navíc, jestliže jsme teď v centru Jihlavy a za jádro atomu budeme považovat tuto desku, tak první elektronová hladina začíná na samém okraji města a ta poslední se bude nacházet, no... někde před Brnem.“
Vladimír RomanovskýNarodil se 12. dubna 1971 v Jihlavě, kde také žije. V mládí se několik let závodně věnoval latinskoamerickým a standardním tancům. Po absolvování jihlavské průmyslovky šel studovat elektrotechnologii na VUT v Brně. S dokončením vysoké školy se stačil dálkově vyučit i zlatníkem. Následovalo studium Ph.D. na Ústavu přístrojové techniky v Akademii věd v Brně. V roce 2000 dostal Cenu Josefa Hlávky, jež se uděluje nejlepšímu vědci mladšímu 33 let. Díky postdoktorandskému grantu od Královské společnosti strávil čtyři roky na stáži v Anglii – na univerzitě v Yorku pomáhal stavět kompletně celý mikroskop. Po návratu z Anglie pracoval v brněnském Ústavu přístrojové techniky Akademie věd České republiky. Byl součástí týmu mikroskopie s pomalými elektrony a šéfem laboratoří. V roce 2007 přijal místo v japonské společnosti JEOL, která patří mezi nejvýznamnější a největší světové výrobce mikroskopů. Firma má evropskou centrálu ve Francii, Romanovský je jejím servisním regional managerem pro Českou republiku a Slovensko. V roce 2014 instaloval expozici JEOL na Světovém mikroskopickém kongresu IMC v Praze. Ve volném čase hraje a zpívá s kapelou. Je otcem čtyř dětí. |
Když svého času začal Hubbleův teleskop posílat na Zemi první snímky ze samé „hranice“ viditelného vesmíru, objevovaly se v novinách a časopisech palcové titulky: Hledíme do tváře Boha při aktu stvoření… Dá se, byť s nadsázkou, mluvit podobně, když se člověk dívá na tu úplně nejnižší úroveň hmoty? Co lze zahlédnout „tam na dně“ těmi nejlepšími mikroskopy?
Jsou vidět atomy...
Atomy, dobře. Ale ono se přece již před mnoha lety mluvilo o tom, že mikroskopy dokážou zvětšovat tak, že jsou vidět atomy. Dříve to tedy byly jen ještě jakési shluky atomů a dnes se jedná přímo o konkrétní atomy?
Mikroskopy už umožňují jít v tom zobrazení velmi, velmi hluboko. Dříve byl vidět skutečně jen jakýsi shluk atomů, teď jsou ty pixely (nejmenší jednotky digitální grafiky; pixel představuje jeden bod obrázku) čím dál jemnější, takže zobrazení je stále lepší. A jako už má každý nový digitální foťák čím dál víc pixelů, tak je mají i mikroskopy. Taky jsou kvalitnější zdroje elektronů.
A když tedy zaostříme až na atomární úroveň, co je vidět?
Takové kuličky, jakoby „zašuměné“ body, jeden vedle druhého...
Atom ovšem není nic statického. Když už ho mikroskop zobrazí, je to něco jako snímek? Sotva je možné vidět přímo online pohyb těch atomů...
Vidět je jen cosi, co vypadá jako kulička. Protože my se na vzorek koukáme elektronem a ten elektron, co letí, je už při tom procesu pozorování ovlivněný. Staré mikroskopy ukazovaly elipsy, to byly dva atomy vedle sebe. Teď se stále zlepšují korektory a katody. S každým novým krokem se jde dál a dál. Už to nejsou fleky, ale poměrně ostré kuličky. Jejich obrys je dobře vidět. Atomy vypadají jako kuličky na dětském počítadle. Ale nejsou vidět ostré okraje. Atom není ohraničená kulička, je to energie a my vlastně koukáme skrze elektrony na tu energii - buď proletí nebo neproletí. Jinak pevná látka, to je vlastně krystalická mřížka, která je dobře pozorovatelná. A školní model z kuliček to znázorňuje celkem věrně.
Takže model atomu, jak ho známe z učebnic fyziky a chemie, je pořád užitečný a víceméně odpovídá skutečnosti? Zatím ho nenahradilo žádné nové schéma a paradigma?
Klasický model atomu je stále „in“. V mikroskopu ovšem není vidět elektronový obal, který obklopuje jádro atomu, protože, jak už jsem zmínil, my se mikroskopem díváme prostřednictvím elektronů. Jistě, sem tam se objeví nějaká teorie, třeba, že existují částice rychlejší než světlo a podobně, ale pak se většinou zjistí, že došlo k nějaké chybě a že je to jinak, přesněji tak, jak to bylo dosud… Každopádně, i když někdo přijde s tím, že v atomu je i tahle a tamhleta částice, my to mikroskopem nevidíme. To jde tedy mimo nás. Mikroskopem je vidět „pouze“ určitá struktura. Například když si někdo dělá solární články, což je dnes taková móda, tak se při tom vytvářejí nějaké křemíkové vrstvy. A ten křemík je vidět ve formě malých teček. A když ten křemík zlomím a podívám se na to v mikroskopu, vidím, jestli mám atomy v řádcích, jestli mi sedí pěkně na sobě, jestli tam je, či není nějaká mezivrstva... A ten, kdo to vyrábí, zjistí, zda tím svým technologickým postupem dosáhl toho, co chtěl dosáhnout, čili jestli ty vrstvy jsou na sobě tak, jak mají být. Takto se zvyšuje účinnost solárních panelů i jejich životnost. Podobné je to s využitím skenovacích mikroskopů v automobilovém průmyslu při výrobě chladičů. Ve firmách zkoumají životnost daného materiálu, který pochopitelně stárne. Rozříznou ho a podívají se, kam až postoupila koroze. Provádějí se různé náhledy a testy .
Obyvatelé makrosvěta zkrátka potřebují vědět, co se děje v mikrosvětě...
My vnímáme všechno z hlediska našeho makrosvěta a vidíme, že ten fotovoltaický článek funguje. Technologa však zajímá z hlediska mikrosvěta, jestli ve fabrice vyrábějí to, co si naplánovali a vymysleli. Tam nejde o to, že udělají jeden článek, oni jich musejí udělat milion. Je nutné, aby měli jistotu v tom, že vědí, co dělají. A ty výrobky musí být reprodukovatelné, musí být všechny úplně stejné.
Mimochodem který materiál se nejlépe zobrazuje?
Nejlépe se zobrazují vodivé materiály, kovy a polovodiče.
Jaké je další využití mikroskopů v praxi reálného světa?
Teď se hodně utrácejí velké peníze na vývoj nanočástic (velkých jako jedna miliontina vlákna nitě), které se někdy ani nevyskytují v přírodě. Ale to není vždy bez rizika. Problém je, že nanočástice je tak malá, že může projít i buněčnou stěnou a pak se klidně usadí někde v těle. Může proudit krví, může se dostat do mozku. Takže tu jsou skupiny výzkumníků, které dostanou granty a studují rakovinu, kterou mohla způsobit třeba nějaká částice z brzdových destiček nebo byla v ponožkách, do kterých se přidávají stříbrné nanočástice. Obecně jsou nanočástice dobré. Máme je v krémech či v nátěrových hmotách, kde plní důležité funkce. Je však možné, že se někdy někde nějaká nanočástice uvolní a dostane se do plic nebo do krve, což asi rozhodně nic dobrého není…
Pracujete ve významné firmě JEOL, která dodává mikroskopy na univerzity, do vědeckých ústavů, podniků… Co vy osobně děláte?
Hodně jezdím. Jezdím často a rád. Od té doby, co nám opravují v jednom kuse dálnici D1, trávím spoustu času na cestách, za volantem. Servisáka u JEOLu dělám už mnoho let. Od té doby, co jsem u Japonců začínal, se ale moje práce přece jen poněkud změnila. Nyní jsem regional manager pro Česko a Slovensko. JEOL tady má tři servisáky a mě. V této oblasti jsme tedy čtyři a práci máme rozdělenou jednak regionálně a jednak podle typů přístrojů, protože těch mikroskopů je poměrně hodně. Někdy musím vyrazit i do zahraničí. Do Německa, Francie, Rumunska...
Kolik máte v Česku a na Slovensku zákazníků?
Přes sto. Aktuálně plus minus 110, možná 115. Upřímně, nevíme to úplně přesně. Někdo má třeba mikroskop od nás už hodně dlouho, dokonce několik desítek let. My ani netušíme, že existuje. A o jeho existenci se dozvíme, až se nám jeho majitel ozve, že došlo k nějaké poruše.
Kolik typů mikroskopů vlastně klientům nabízíte? A jak často se vyvíjejí nové mikroskopy?
Je to asi jako s auty. Každý čtvrtý pátý rok řekněme jde na trh nějaký nový model, ať už jde o skenovací či transmisní mikroskopy nebo takzvané supravodivé magnety. Samozřejmě jednotlivé firmy si konkurují, takže se neobjevují jen nové modely, ale i nové softwary. Pořád se to posouvá dál a dál.
Lze části nových přístrojů vkládat do těch starších, a tím je modernizovat? Nebo se mikroskopy kupují vždy celé nové?
My máme to štěstí, že se už nějakou dobu z Unie sypou všemi směry peníze, což je naše plus. V nabídce je stabilně několik prověřených modelů, pak přijde nová řada...
S jakým nejstarším a pořád ještě fungujícím modelem jste se někde na škole či ve firmě setkal?
Nejstarší funkční přístroj, který jsem viděl v akci, byl vyrobený někdy v roce 1973 či 1974, v době, kdy mně byly dva tři roky. Už tehdy tu byli Japonci, kteří mikroskopy instalovali a servisovali. Vtip je v tom, že v 70. letech stál mikroskop 2 nebo 3 miliony korun. A dnes stojí taky kolem 2 nebo 4 milionů korun, podle toho, jakou má konfiguraci. Jenže v roce 1974 jste měl za 3 nebo 4 miliony panelák, škodovka stála 40 tisíc. Dnes si koupíte za 4 miliony fakt luxusní vůz. V současné době je mikroskop víc dostupný. Ostatně bez mikroskopu dnes není možný vývoj v těch větších a lepších výrobních firmách. Ty už se zkrátka bez mikroskopu neobejdou. Hlavně pokud jde o nějaké ISO (mezinárodní organizace zabývající se tvorbou norem) certifikace.
Srovnejte nejmenší vyráběný přístroj s tím největším.
Nejmenší jsou tabletopy. Já jim říkám kávovary. Jedná se o malé mikroskopy na stůl. Ty se kupují hlavně k výukovým účelům. A pak tu je na druhém konci té řady korigovaný mikroskop, který má na výšku přes tři metry, korektory a spoustu elektroniky...
Takže neplatí, že i malý mikroskop může zvětšovat víc než velký? Třeba některé mobily jsou výkonnější než počítače...
Ne, to ne. To je zase jako s těmi auty. Tady to je prostě přímo úměrné. Čím mám větší a dražší přístroj, tím dosáhne dál. Když vlastním fabii, tak ta mě nějak dopraví z místa A do místa B. Ale když si koupím bentley nebo ferrari, jedu výrazně rychleji, komfortněji, prostě jsem ve zcela jiné kategorii.
Co byste ještě řekl o největších a nejvýkonnějších mikroskopech?
Existují přístroje, které mají urychlovací napětí milion voltů. Jedná se o mikroskopy pro speciální účely. Takové jsou v Evropě snad jen dva nebo tři. Mají výšku několikapatrové budovy. Takové mašiny-speciálky dělají pouze JEOL a Hitachi. Klasické velké korigované mikroskopy, které přivezeme zákazníkovi v kamionu, ty stojí od 20 do 60 milionů. Tam už jsou vidět ty atomy. Mikroskopy za dva tři miliony jsou využívané hlavně v biologii nebo když někdo dělá nějaké nástřiky či nějaké věci do výroby. Ale čím mám lepší přístroj, tak už mi ho nemůže obsluhovat v uvozovkách nějaký jednoduchý operátor. Pak potřebuji vysokoškoláka nebo někoho, kdo rozumí tomu, co tam vidí. Ten člověk musí vědět, jestli to, co vidí, je pouze nějaká „špína“, nebo to, co hledá...
Elektronové mikroskopyDíky elektronovému mikroskopu se biologické a fyzikální výzkumy posunuly na netušenou úroveň – do oblasti opravdu velmi malých rozměrů. Elektronový mikroskop místo světelného svazku používá elektrickým polem urychlené elektrony. Skleněné čočky jsou nahrazeny čočkami elektromagnetickými. |
A vy takové lidi na univerzitách a ve firmách i zaučujete?
To jste uhodil hřebíček na hlavičku. Evropská unie sem sype peníze, takže se teď nakupuje hrozně moc přístrojů. Akorát ve všech těch projektech nejsou peníze na operátory a nejsou peníze ani na údržbu a chod těch přístrojů.
Ale nějak se asi udržovat musí, ne?
V chátrání je ty ústavy a firmy udržují dost těžko... Především mikroskopy nelze využívat komerčně, protože jsou pořízeny z peněz Unie. Takže údržba a provoz přístrojů se musí platit z nejrůznějších projektů. A nebo se penězi přisoluje z nějakých jiných grantů. Ovšem s obsluhou mikroskopů je skutečně problém. Nejsou lidi. Takže ty školy a podniky si lidi vzájemně půjčují nebo když už je nějaký opravdu dobrý operátor, tak odjede do zahraničí, protože dostane lepší nabídku... Co si budeme namlouvat, v cizině to je finančně někde jinde. Jinak my prodáváme zaučení té obsluhy. Děláme aplikační kurzy. Přijedeme, zaškolíme, vysvětlíme. Ale zase: někdo se pak vydá někam na stáž a už se nevrátí... Hlavní problém je tedy s lidmi.
Stává se, že někdo něco nevědomostí poničí?
S mikroskopy většinou pracují inteligentní lidé, ale stane se. Ovšem k takovému pochybení dochází spíše u těch levnějších přístrojů někde v továrně, kdy tam někdo strčí něco, co by neměl. Na univerzitách lidé obvykle vědí, co dělají.
Jaké podmínky musí splňovat místo, kde se instaluje mikroskop?
Hlavně nikde nesmí být žádná prašnost. Mikroskop potřebuje takřka ideální prostředí čili speciální místnost, která má na desetinu stupně konstantní teplotou. Vadí tramvaj či metro, vadí elektromagnetické pole, vadí vibrace, když třeba poblíž jezdí vlak nebo je tam nějaká hlavní magistrála. Ale oni většinou všichni chtějí všechno nastěhovat do centra Prahy, Brna nebo Ostravy, přímo na univerzitu. V tom si zase moc vybírat nelze. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby si udělali chatu ze dřeva někde na Šumavě, pak by to bylo ideální prostředí... Ve velkém městě to nikdy úplně ideální není.
Ta místa jsou tedy už v podstatě daná. Nebo se přístroje přesouvají?
Školy přestavují, rozšiřují se. Ve starých budovách jsou problémy s památkáři. Nesmí se tam dělat díry do zdi, nesmí se tam bourat, vždy se musí něco zachovat.
Kdo tu místnost kolauduje?
Ve firmě JEOL je jedno celé oddělení, které se zabývá jen přípravou těch místností. Zajišťují se chladicí klimatizační panely, kterými protéká voda. Připravuje se klimatizace a speciální antivibrační podlahy... V některých případech se účastníme kontrolních dnů. Třeba pod mikroskopy musí být 4x4 či 5x5 metrů betonová deska, tlustá jeden metr. Je třeba dodržet všechny podmínky. Když má mikroskop výšku 3 metry a ohřeje se byť o jediný stupeň, tak se mi ta „roura“ protáhne a zkřiví, a vzorek už bude „ujíždět“, takže ho nevyfotím pořádně... Na instalaci mikroskopu pracuje celý tým. Zajišťují se I subdodavatelé detektorů, kamer...
Jak se vlastně do velkých mikroskopu tohoto druhu dívá? Asi to bude rozdíl ve srovnání s malinkými mikroskopy, který známe ze školy při zkoumání vzorků v hodinách biologie...
U nejstarších transmisních mikroskopů bylo stínítko, ty skenovací měly vždy nějaký monitor. Dnes se vše odehrává přes počítač - dotykové obrazovky a podobně. Velmi zjednodušeně řečeno, vypadá to jako velký digitální foťák. Zvětšuju si, zmenšuju si. Přejíždím si po vzorku. Ovládání musí být jednoduché, musíme to brát tak, že uživatel není nutně fyzik. Dřív mikroskop vypadal jako palubní deska v letadle, spousta knoflíků... Dnes všechno dělá software a zákazník si jen vybere: ano, chci to a ono se mu tam vše přednastaví.
A vzorky zkoumaného materiálu se do mikroskopu vkládají jak?
U skenovacího mikroskopu se položí na nějaký držák, u transmisního se dává vzorek, který má průměr tři milimetry, na síťku. U transmisního mikroskopu se totiž vzorek prosvěcuje. Třeba když něco hledají na patologii, bakterie borrelie a podobně, tak se ty vzorky prosvěcují.
Oznámí vám sem tam někdo, že objevil nějakou unikátní strukturu, zkrátka něco zajímavého, nečekaného?
Mně pokaždé někdo zavolá, jen když mu na mikroskopu něco nefunguje. (smích)
Vy sám se ovšem do mikroskopu díváte každou chvíli, ne?
Jistě. Ale jako JEOL máme svoje standardy. Nemůžu dělat nic se zákaznickým vzorkem, protože nevím, co to je. Máme svoje standardní vzorky.
Existují i nebezpečné vzorky?
Ano. Třeba v Řeži je pracoviště, kde koukají na aktivní radioaktivní vzorky. Tam jsou kontrolované zóny, kontrolované pásmo. Dokonce tam mají od konkurenční firmy mikroskopy v komorách, do kterých se vchází ve skafandru. Metrové zdi, půlmetrové sklo... Do takového prostoru se leze jako do šachty a když se odtamtud člověk vrátí, tak se musí pořádně osprchovat...
Dělal jste v Ústavu přístrojové techniky Akademie věd České republiky, nezasteskne se vám občas po vědecké práci?
Řekl bych, že se mi nestýská. Je to samozřejmě naprosto odlišná práce. V ústavu se něco vyzkoumalo, něco se z toho opublikovalo, vydala se nějaká kniha a tak pořád dokola.
To nebyl aplikovaný výzkum...
Ne. Dnes je situace přece jen jiná. Dříve se něco vybádalo, dostal se na to grant. Já jsem třeba byl takhle v té Anglii, na univerzitě v Yorku. Tam se něco vyzkoumalo, něco se povedlo, ale dvouletá práce se dala hned do šuplíku, protože majitelem byla Royal Society (Královská společnost). Potom řekli: teď bychom potřebovali něco zjistit o nanočásticích, a nabídli další projekt na dva roky, takže se v tom zase může člověk nějaký čas patlat. Ale jestli to pak někdo někde využije, to je jejich věc, ne moje. Já jsem byl jen ten nájemný vědec, který pro ně něco udělal. Nyní už existují granty na aplikovaný výzkum: nějaká firma to přímo platí a když se něco vybádá, okamžitě se to použije v průmyslu. To mi připadá smysluplnější, člověk vidí nějaký výsledek.
Když srovnáte mikroskopy z doby, kdy jste začínal, s těmi současnými nejnovějšími, jsou ty dnešní přístroje opravdu výrazně lepší, nebo jde o pozvolný evoluční vývoj techniky?
Jde to hodně dopředu., to je jasné. Budu se opakovat, ale ono je to fakt jako s auty. Když se podíváte, jaká se vyráběla před 15 lety, a co se vyrábí dnes, kolik je v těch dnešních elektroniky. A co bude asi za dalších 15 let... Počítače dávají daleko víc možností. Dříve byl analogový monitor, černobílý, dnes je mnohem vyšší rozlišení. Počítače jsou někde jinde. Zpracování, ukládání dat, větší formáty, víc bodů...
Kolik mikroskopů ročně v česko-slovenském regionu přibude?
Ročně jsou jich desítky. Já tvrdím, že u nás je to tak, že si člověk koupí mikroskop jednou dvakrát za život, protože ty přístroje se většinou kupují na dvacet pětadvacet let. Nemění se tedy tak často. Ovšem přibývá firem, ústavů, škol. Všichni dostávají granty, tak kupují i mikroskopy. Univerzity se rozšiřují, takže je potřeba více techniky. Přijedete do Zlína, tam je nová budova. Přijedete do Ostravy, tam postavili nové katedry. V Brně se univerzita rozrostla neuvěřitelně. A každé nové oddělení potřebuje laboratorní vybavení včetně mikroskopu.
Akorát, jak jste řekl, nejsou lidi...
Ústavy si lidi přetahují, přeplácejí je. A na Slovensku je to z tohoto pohledu ještě horší než v Česku.
JEOL má regionální centrálu v Praze, předpokládám...
Office máme v Praze na Karlově náměstí, ale jinak jsme pořád u zákazníka. Dříve jsme nestíhali, jezdili jsme neustále. Jak jsme čtyři, je to trochu lepší.
A co konkurenční firmy? Ty přece také musejí mít desítky zákazníků...
Vše se odehrává přes výběrové řízení. Vyhraje ten, kdo dodá za nejméně peněz nejlepší konfiguraci. Ale ne všichni dělají úplně to samé. Konkurenti nevyrábějí všechno, co vyrábíme my. Pravdou však je, že JEOL je na tomto trhu nejdelší dobu. Ostatní konkurenti jsou „mladí“. My tedy máme možná třetinu mikroskopů ještě z časů totality, kdy tu nikdo jiný tyto přístroje neprodával. Snad jenom stará Tesla. Tehdy byli Japonci něco. Máme mašinu z Japonska, koukněte se. Vždyť si na to taky vzpomínáte – japonská videa, kazeťáky...
Létáte často do Japonska?
V Japonsku jsem byl naposledy loni. Do Tokia teď většinou létají kolegové, já tam už jsem tam byl mnohokrát. Jsem rád, když se takové cestě vyhnu a přenechám to jiným. Všichni máme firemní kartičku a na té je zaznamenáno, kolikrát jsem byl v Japonsku na školení a na jaké přístroje jsem specialista.
Člověk se v tomto oboru asi musí školit pořád, že?
Jakmile se objeví něco nového, musíme to perfektně znát. Třeba já jsem teď byl na kurzu o supravodivých magnetech ve fabrice, kde namotávají desítky kilometrů drátů na cívku. Nedávno totiž odešel z trhu s těmito magnety jeden velký hráč, Agilent. Zůstaly dvě významné firmy – JEOL a Bruker.
Vysvětlete laikovi, k čemu jsou tyto magnety dobré?
Jsou to elektromagnety vyrobené ze supravodivých materiálů. Nemají elektrický odpor, proto je lze nabít jen jednou, uzavřít obvod a nechat proud běhat magnetem prakticky neomezeně dlouho. Supravodivé magnety jsou dobré třeba k využití tekutého hélia, aby se nelilo do záchodu, ale do toho magnetu. (úsměv) Je to úplně jiná technika než mikroskop. Naše firma sfúzovala s firmou, která supravodivé magnety vyrábí. A my je teď dodáváme. Dřív jsme se primárně zabývali jen mikroskopy, teď nám k tomu přibyly i magnety. Takže jsem byl na školení, abych mohl dělat servisního technika i na magnetech. Prostě trh se otevřel a lidi je začali víc kupovat. Jako byl před 15 lety boom s mikroskopy, nyní může i na magnet dosáhnout kdejaká univerzita. Pokud třeba chemici potřebují vidět, co vyrábějí a provádějí a chtějí zjistit, jestli to dělají správně, pak magnet potřebují jako “nářadí“. Dřív si to mohli někde zadat, teď už by každý měl rád ten magnet doma. Když něco děláš, tak si to sám uvaříš, podíváš se na to: povedlo se, nepovedlo se. Když tu možnost nemáš, musíš to někam poslat... Každý se proto snaží získat mikroskop a magnet. A já si myslím, že je to správné, protože když už se nainvestuje tolik peněz do té univerzity, když se postaví nová budova, tak by tam měli mít pořádně vybavené laboratoře. Stává se ovšem, že někdy je ta budova předražená a na výbavu zase tolik peněz nezbude...
Všechny ty přístroje vyrábíte v Japonsku, nebo máte i v Evropě nějaký výrobní závod?
Všechno se dělá přímo v Japonsku.
A z Japonska se mikroskopy a magnety vozí lodí?
Hlavně lodí, ale když někdo spěchá, tak i letecky. Jsou to tuny materiálu. Náklad dorazí z Japonska do přístavu ve Francii, mimochodem v Paříži je naše evropská centrála, mateřská filiálka. Proclí se to a pak už přístroj přijede po zemi až sem.
Slyšel jsem, že jste měl před lety instalovat mikroskop v Angole, ale nějak to nedopadlo. Co se stalo?
V Africe se ten market taky rozjíždí. Afrika už není tou Afrikou, kterou známe a jak si ji představujeme. Tehdy v Angole mikroskop koupili nějací Portugalci, ale pak na to nějak „zapomněli“... To je ovšem špatný příklad, jinak se totiž přístroje v Africe instalují opravdu hodně.
Kam se může vývoj mikroskopů posunout? Jak bude vypadat nejlepší přístroj, až půjdete do důchodu?
Kdybych si z toho chtěl udělat legraci, řeknu, že pokud bude systém, který tu panuje, neustále hranici důchodu posouvat, tak já se ho ani nedožiju. (úsměv)
Tedy jinak: jak budou podle vás vypadat nejlepší mikroskopy, až budete na odchodu z tohoto světa? Může v dohledné době dojít k nějaké revoluci, k nějakému kvantovému skoku ve vývoji - v technologii zobrazování?
Takhle už je ta otázka formulována lépe. (smích) Ale vážně. To je těžké říct. Ano, může se objevit nějaká nová technika, nová metodika, nový směr. Takhle to je ve všem a se vším. Užuž to vypadá, že nic a nic, a najednou se něco objeví, a bum.
Ale ona taky existuje subatomární úroveň, která už se ani dost dobře pozorovat nedá, že?
My se tu bavíme o maximálním rozlišení, ale 90 % lidí, firem, univerzit nepotřebuje vidět atomy, ty už jsou jen jakýmsi vrcholem ledovce. Mikroskop se vlastně nepoužívá pro to, aby nám zkvalitnil finální produkt. Především se dnes hledají směry, jak ten produkt zlevnit. Třeba když se zinkovalo: udělala nějaká zinková vrstva, aby karoserie neprorezla. Dnes se hledá, jak tu vrstvu dělat levnější. A aby ten výsledek byl reprodukovatelný. Aby bylo tisíc nebo 10 tisíc výrobků stejně kvalitních - a levných. Atomární úroveň potřebují vidět pouze vědci, když vyvíjejí něco nového nebo dělají nějaké nové materiály, něco super... Ale lidé v normální fabrice, v normálním životě? Tam není potřeba takové zvětšení.
