Je to už více než čtyřicet let, co Žďár ztratil pořádný kus své historie. V 70. letech zmizela kvůli socialistické přestavbě města celá východní strana tehdejšího Gottwaldova náměstí i takzvaný Špalíček na jeho horním konci.
A návštěvníci města se nyní podivují, jak nesourodě vypadá náměstí Republiky dnes.
Na západní straně náměstí se totiž dochovalo několik původních měšťanských domů, zatímco naproti se v budovatelské éře za předsedy městského národního výboru Antonína Bubáka do starých domů zakously bagry a na jejich místě v dalších letech vyrostly krabicovité obchodní domy.
Podle historiků mělo žďárské náměstí v 19. století spíše rustikální vzhled, rynek připomínal velký hospodářský dvůr. Povrch náměstí zpevněný kočičími hlavami byl v létě prašný, na jaře a na podzim zase blátivý.
Na zbourání Staré radnice nebylo už dost peněz
První zásadní změny v podobě náměstí se udály už na konci 19. století. „Byl zbořen Limlův dům, pivovar a pekařské krámy, po kterých zůstalo místo na parkovou úpravu. Vznikly také první proluky k nádraží a k Národnímu domu (dnes Městské divadlo - pozn. redakce),“ říká historik Miloslav Lopaur, který starý Žďár detailně popsal v publikaci Žďárský uličník.
V meziválečném období zmizely z náměstí masné krámy a některé měšťanské domy. A tak na místě Jelínkova zájezdního hostince vznikl Lidový dům pro katolické spolky (později Pionýrský dům, dnes Active - středisko volného času).
Dokonce se prý tehdy uvažovalo také o demolici Staré radnice. „Naštěstí k tomu nedošlo, protože město bylo s finančními prostředky na dně,“ podotkl Lopaur.
Starý Žďár, po druhé světové válce celkem nevýznamné městečko s necelými čtyřmi tisíci obyvatel, nevyhovoval raketovému tempu rozvoje „moderního průmyslového města“, kterému udával tempo kolos těžkého strojírenství Žďas.
Uchráněn nebyl ani památkově chráněný dům U Zlatého orla
Náměstí se během let měnilo i dál. Tam, kde na konci války parkovaly podle dobových snímků sovětské raketomety kaťuša neboli Stalinovy varhany, sloužil v padesátých letech prostor před Starou radnicí jako autobusové nádraží.
Ale až 70. léta přinesla přelomový zásah. „V rámci asanace byla odstraněna většina původní zástavby. Na východní straně byla fronta nových budov posunuta o několik metrů dozadu, aby byla rozšířena důležitá dopravní tepna,“ popisuje Miloslav Lopaur.
Uchráněn nebyl ani zřejmě nejvýstavnější dům U Zlatého orla, který stával v místě dnešního obchodního centra Max. „V domě s novorenesanční fasádou fungovala až do roku 1976 lékárna. Pak byl dům zbořen, ačkoliv byl chráněnou kulturní památkou,“ připomíná historik. V patře bývala modlitebna evangelíků.
O tři roky dříve zmizela také řada domů uprostřed zvaná Špalíček. „Z původní zástavby byl ušetřen na východní straně bývalý lidový dům, na západní straně většina budov mezi bývalou školou a hostincem U Süssů a na severní straně Stará radnice a několik domů pod ní,“ bilancuje Miloslav Lopaur.
Původní plán zněl centrum zachovat. Nakonec bylo vše jinak
Podle absolventky Masarykovy univerzity Petry Jebavé, která se ve své diplomové práci zaměřila na proměny Žďáru, územní plán města vypracovaný v 50. letech a potvrzený nadřízenými orgány v roce 1957 ještě ukládal zachovat v maximální míře „celistvost, stavebně kulturní i umělecké hodnoty historického jádra“ a zmiňoval novou bytovou, občanskou, kulturní a účelovou výstavbu mimo obvod historického města.
Nakonec bylo všechno jinak a Žďár se plošným demolicím nevyhnul. V roce 1965 již městský kronikář píše o předpokládané asanaci velké části centra. Jako oficiální zdůvodnění bylo uváděno, že jde o zchátralé a nevyhovující stavby.
I když stav domů v centru byl poznamenán četnými historickými požáry nebo nedostatkem materiálu za války či v éře pětiletek a nakonec i stavební závěrou, přesto měly staré domy svoji hodnotu. Některé měly renesanční prvky, jiné klasicistní fasádu, jinde bychom našli i gotické prvky.
„Zavřu oči a vidím vybourané části.“ S demolicí se lidé nesmířili
Někteří žďárští starousedlíci se s přeměnou města dosud nesmířili. „Ty domy mám pořád před sebou. Zavírám oči a vidím vybourané části. Süssův obchod a také Tušlu, který si koupil v době první republiky motocykl, ale neuměl na něm jezdit a hlavně ho zastavit. Jezdil tak dlouho v trojúhelníku mezi městy, než mu došel benzín,“ vybavuje si zážitky z dětství žďárský spisovatel a publicista Zdeněk Vyhlídal.
Do starého Žďáru zasadil i svůj román Kluci z Horní ulice, sám je totiž původem „hornouličník“.
Dobře si pamatuje i další ze zmizelých staveb, především zájezdní hostinec Convent. „Byl spojený s hospodářstvím a byty, v jednom z nich jsem přišel na svět. Žďár se změnil po všech stránkách, už to není město, ve kterém jsem se narodil. Zejména mě mrzí demolice Conventu,“ vyprávěl před časem. Hostinec byl srovnán se zemí v roce 1990.
Když před třemi roky při průzkumu předcházejícímu rekonstrukci náměstí obsadili žďárské centrum archeologové, některé stavby jakoby znovu ožily. V místě někdejšího Špalíčku odkryli zasypanou středověkou studnu, o kus níže zase odhalili zbytky pivovaru včetně dvou sladovnických hvozdů používaných na sušení naklíčeného ječmene.
