„Teď stojíme u kostela, vedle bylo malé autobusové nádraží. Tady kousíček byla samoobsluha, na druhé straně kašny stál hotel Želivka, za ním činžovní domy. Nad náměstím bydleli Lhotkovi, byla tam poliklinika. Pod kostelem stála škola a kousek od ní most,“ ukazuje a vykládá zahrádecká rodačka Jana Kašparová.
Při jejím vyprávění je třeba hodně napínat fantazii. Dnes už nic z toho nestojí. Městečko Zahrádka, které mělo necelou tisícovku obyvatel a pyšnilo se dokonce i zimním stadionem, muselo v 70. letech minulého století ustoupit stavbě přehrady.
Tam, kde před půlstoletím bujel život, se rozlila voda. Tehdejší inženýři nechali údolí poblíž Ledče zatopit. Vznikla zde vodní nádrž Švihov, které místní podle říčky, na níž leží, neřeknou jinak než Želivská přehrada. Slouží nyní jako zásobárna vody pro více než milion lidí v Praze, středních Čechách a na Vysočině.
Městečko mělo drogerii, obuv, zeleninu, železářství i textil
I když úvahy o využití vody z říčky Želivky k vodárenským účelům sahají už do počátku 20. století, reálnou podobu dostaly až po druhé světové válce. Výstavba vodního díla začala v roce 1965. A o tom, že pod vodou se ocitne i samotná Zahrádka, rozhodla svým usnesením vláda v roce 1969.
Život zde skončil v roce 1976. Tou dobou museli pryč poslední obyvatelé. Dělníci budovy zbořili, spodní část obce zaplavila voda. Zůstal jen kostel, kašna a socha na někdejším náměstí. Zbytek se uchoval pouze na fotografiích a ve vzpomínkách.
„Bylo to úžasné městečko, centrum oblasti s veškerými obchody. Měli jsme tady samoobsluhu, drogerie, obuv, zeleninu, železářství, textil,“ vybavuje si Jana Kašparová.
Zahrádka se přitom mohla chlubit dlouhou a bohatou historií. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1219. Král Přemysl Otakar I. tehdy oznámil, že postupuje ves Zahrádku s kostelem a přilehlým újezdem vyšehradské kapitule. Už v roce 1327 se pak o Zahrádce hovoří jako o městě. O dvě století později získává vlastní erb a první městská práva.
Dříve prázdný kostel za faráře Toufara zájemcům ani nestačil
Novodobější historie Zahrádky je spojena s působením faráře Josefa Toufara. Ten se o zdejší farnost staral mezi lety 1940 a 1948 a prožil v ní svá nejlepší léta. Laskavostí, humorem a snahou pomoci si velice rychle získal většinu občanů. V těžké válečné době je dokázal semknout.
„Kněz tu najednou nebyl jen slavnostním celebrantem, křtitelem a vyučujícím, ale autoritou a osobností, která přirozeně překračovala hranice církve a nestranila se světa,“ vysvětluje Miloš Doležal, autor životopisné knihy o Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli.
„Dřív kostel skoro prázdný, dnes ani nestačí. My ani děti se nemůžeme dočkat neděle na krásná kázání. Školní děti v neděli neschází ani jedno. Přespolní děti běhají faráři polovinu cesty naproti a vodí si ho jako tatínka,“ popsal v dopise královéhradeckému biskupovi Mořici Píchovi zemědělec Josef Fialka ze sousedních Dolních Pasek.
Násilná smrt kněze jako by předznamenala osud tohoto místa
Po válce se Toufar dal i na politiku a právě díky němu se Zahrádka stala jednou z mála obcí, kde v poválečných volbách nezvítězila komunistická strana, ale lidovci.
Po převratu v roce 1948 mu to však komunisté spočítali. Nechali ho převelet ze Zahrádky do Číhoště a později ho obvinili ze zinscenování takzvaného číhošťského zázraku. Zatkli ho a při výsleších umučili.
„Násilná smrt pátera Toufara jako by předznamenala osud tohoto místa,“ konstatoval Marek Hanzlík, kastelán nedalekého hradu v Lipnici, pod niž kostel v Zahrádce spadá.
Zachování kostela na samém břehu nádrže působí symbolicky. Původně měl být také zbourán, ale nakonec se ho režim rozhodl zachovat. „Při průzkumu v něm byly objeveny vzácné nástěnné malby. Dokonce by na jednom z pásů mohla být zobrazena genealogická linie Přemyslovců, což je ve venkovském prostředí zcela ojedinělé,“ vysvětloval před časem Jan Čihák ze Spolku Přátelé Zahrádky.
Vznik muzea zátopové oblasti v kostele má stále šanci
Zvažovalo se proto, že by v kostele vzniklo muzeum zátopové oblasti. Nebyla to totiž jen Zahrádka, která vodnímu dílu ustoupila. Podobný osud postihl třeba i Švihov nebo Dolní Kralovice. Kostel byl proto zvenku opraven, kolem něj vznikla ochranná hráz proti vodě.
Jenže zůstalo jen u plánů. Mimo jiné se totiž nepodařilo vyřešit to, jak by vůbec turisté mohli muzeum navštěvovat. Kostel se nachází v prvním ochranném pásmu, kam je vstup zakázán.
Právě Spolek Přátelé Zahrádky od počátku tisíciletí pracuje na opětovném oživení a postupném zpřístupnění místa. Pořádá zde srazy rodáků, poutě, přidává se k akci Noc kostelů. A v posledních letech se připojuje i Národní památkový ústav, který kostel získal do správy.
„Začala se připravovat koncepce prezentace a otevření tohoto místa, kostel se postupně opravuje. A chtěli bychom zde vybudovat i původně plánované muzeum,“ prozradila nedávno ředitelka NPÚ Naděžda Goryczková.
Místo lidí jsou dnes v údolí miliony kubíků vody Spása pro Prahu, neštěstí pro řadu dalších obcí a tisíce lidí. To je vodní dílo Švihov. Pravidelné dodávky do české metropole z něj začaly proudit 1. února 1973. Lokalita pro vybudování vhodné zásobárny vody pro Prahu byla vybrána už o mnoho let dříve. I když byla říčka Želivka od hlavního města relativně vzdálená, nabízela díky malému průmyslovému zatížení oblasti velice čistou vodu. Stavba přehrady začala v polovině 60. let minulého století. Více než 58 metrů vysoká sypaná hráz byla dokončena v roce 1975. Koruna hráze je dlouhá 860 metrů. Součástí je i železobetonový sdružený objekt, který tvoří dvě věže s odběrnými místy, vždy po osmi metrech hloubky, a bezpečnostní šachtový přeliv. Dopravu vody do Prahy zajišťuje unikátní tunelový přivaděč. Jeho průměr je 2,6 metru, dlouhý je 52 kilometrů. Ve své době tak byl nejdelším tunelem světa. Samospádem v něm voda teče i pod dvěma řekami - Sázavou a Blanicí. V době nejvyššího výkonu úpravny jím proudilo sedm tisíc litrů vody za sekundu. To bylo na přelomu 80. a 90. let. V rekordním roce 1990 se z přehrady spotřebovala polovina její kapacity, přes 150 milionů kubíků. Od té doby spotřeba vody a s ní i odběr ze Želivky klesly skoro na polovinu. Zatopená plocha má rozlohu 1 600 hektarů, v nádrži je zhruba 309 milionů kubíků vody. Vzdutí na Želivce je dlouhé 38 kilometrů. Při jejím budování zmizela městečka Dolní a Horní Kralovice, Zahrádka, Švihov a několik menších osad, zbouráno bylo téměř 900 staveb. Mezi nimi třeba i zámek, kostel a železniční nádraží. Vymýceno bylo 700 hektarů lesů. Obyvatelé zatopených obcí našli nový domov v okolních vesnicích, část se jich odstěhovala do Ledče nad Sázavou nebo Zruče nad Sázavou. Poblíž staré obce Vraždovy Lhotice pak vyrostla nová středisková ves Dolní Kralovice. Jen kousek od původních Kralovic. „Lidé ze starých Kralovic tady pracovali a nechtělo se jim stěhovat moc daleko. Chtěli zůstat co nejblíž,“ říká starosta Dolních Kralovic Antonín Bašta. Městečko bylo kompletně nově vystaveno v 70. letech minulého století. Má jednotné domy, lékařské středisko, kulturní dům, školu i poštu. |
