„O páteru Toufarovi jsem četl knihu, kterou o něm napsal Miloš Doležal. Ta mě tak dojala, že jsem se rozhodl faráři utlučenému komunistama ve Valdicích věnovat sochu,“ vysvětloval při jejím odhalení jeden z nejuznávanějších českých sochařů a autor řady děl věnovaných obětem komunismu.
Socha stojí na místě, které je s životem Josefa Toufara spojené více, než kterékoliv jiné. Je umístěna v zákristii kostela svatého Víta v dnes již zaniklé obci Zahrádka. Ještě do přelomu 60. a 70. let minulého století ležela v údolí kousek od Ledče nad Sázavou. Pak ji zalila voda nově vybudované nádrže Švihov.
„Násilná smrt pátera Toufara jako by předznamenala osud tohoto místa,“ poznamenal kastelán nedalekého hradu Lipnice, pod níž i kostel v Zahrádce spadá, Marek Hanzlík.
Všechny domy musely přehradě ustoupit. Jen kostel zůstal. Dnes smutný a opuštěný stojí v ochranném pásmu na břehu nádrže. Po většinu času je zavřený, otevírá se jen při výjimečných příležitostech.
„I já se na vojně posmíval. Sochu beru jako své vlastní pokání“
„Dlouho o něj nebylo pečováno,“ zmínila ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczová. „Ani po roce 1989, to jsme se věnovali hlavně rehabilitaci šlechtických sídel a jejich zpřístupnění. Teprve na počátku tisíciletí se díky aktivitám spolků začala připravovat koncepce prezentace a otevření tohoto místa,“ dodala.
Národní památkový ústav má s kostelem velké plány. Chtěl by ho více zpřístupnit veřejnosti a vybudovat v něm muzeum zátopového území. Žádný oficiální památník zatopených obcí do dnešního dne neexistuje.
Po sobotě mu k větší aktivitě dalo pádnější důvod i dílo Olbrama Zoubka. Hubená a více než dva metry vysoká kovová plastika představuje duchovního se skloněnou hlavou. „Chtěl jsem vytvořit pátera Toufara, ale nešlo mi to. Jeho podobu jsem netrefil. Tak jsem udělal ideální hlavu a na ní obličej vymodeloval. Proto to není socha Josefa Toufara, ale socha pro Josefa Toufara,“ vysvětloval Zoubek.
Pro umělce, který za necelé dva měsíce oslaví jedenadevadesáté narozeniny, to bylo, jak přiznal, jeho poslední dílo. „Už žádnou sochu neudělám,“ prohlásil.
Plastikou pátera Toufara se chtěl rozloučit. „Beru ji jako své vlastní pokání,“ řekl. V roce 1950, kdy Rudé Právo posměšně psalo o číhošťském zázraku a Toufarovi, byl na vojně. A i on se tehdy posmíval. Až později mu vše došlo.
Za faráře se postavili skoro všichni obyvatelé. Nepomohlo to
Socha Toufara v Zahrádce není náhodou. Naopak, nenašlo by se pro ni lepší místo. I když si k Toufarovi snad každý zprvu přiřadí Číhošť, právě v Zahrádce jako farář strávil nejvíce času. Působil zde v letech 1940 až 1948. U místních si velice rychle získal sympatie a stal se nesmírně oblíbeným.
„Možná právě proto byl po puči v roce 1948 místními a okresními komunistickými spratky vyštípán a přeložen do Číhoště,“ podotkl předseda Podmelechovského spolku, jež mimo jiné o Toufarův odkaz pečuje, Jan Kárník.
Za svého faráře se tehdy postavili téměř všichni obyvatelé zahrádecké farnosti. Žádali o zrušení rozkazu o jeho přesunutí na národních výborech i u královéhradeckého biskupa. „Takového faráře jsme tady nikdy neměli a více mít ani nebudeme,“ zalitoval například v dopise biskupovi zemědělec Josef Fialka.
Marně. Josef Toufar musel do necelých dvacet kilometrů vzdálené Číhoště. Dál je jeho příběh dobře známý. Státní bezpečnost ho obvinila ze zinscenování takzvaného číhošťského zázraku, téměř měsíc ho mučila. V sobotu 25. února 1950 večer Toufar v nemocnici na následky dlouhodobého trýznění zemřel.
