Před čtyřmi desítkami let už stovky obyvatel všech tří vesnic měly jiné domovy.
Miloši Kuderovi je dnes dvaasedmdesát let. Narodil se ve Skryjích hned po skončení války - v květnu 1945. Dodnes si přesně pamatuje atmosféru chvíle, kdy se o nutnosti přesídlit dozvěděl oficiálně.
„Svolali si nás v roce 1971 do sokolovny ve Skryjích. Stávala v místě, které je dnes přes silnici přímo naproti vjezdu do areálu elektrárny. A tam nám oznámili, že nás čeká vystěhování. Byl to šok, byť už se nějaký čas proslýchalo, že se tu elektrárna plánuje,“ říká Kudera.
Někteří lidé reagovali podrážděně, ale ta podrážděnost byla velmi opatrná. Byla vyjadřovaná jen v soukromí. „V době tuhé normalizace si nikdo nedovolil moc vyskakovat.“
Starousedlíci našli nové bydlení hlavně v okolí
Kde si kdo řekl, tam dostal byt. Mnoha lidem to tak vlastně vyřešilo dojíždění za prací - v období, kdy byty nebyly k mání a čekalo se na ně i roky.
Nejdál se odstěhovala jedna rodina do Nejdku na severu republiky. Většinou to bylo ale blíž, do Moravského Krumlova či vesnic v okolí. Tam si rodiny stavěly domky. Hodně lidí pak zůstalo pracovat na stavbě elektrárny či posléze v jejím provozu.
Miloš Kudera se nakonec odstěhoval do nedalekých Dukovan, byl už ženatý, postavil si tam svépomocí rodinný dům. V obci po revoluci v letech 2006 až 2010 starostoval.
Jeho nástupce, o generaci mladší Miroslav Křišťál, k tomu podotkl: „V 60. letech rozhodli soudruzi v Moskvě, že v našem regionu bude jaderná elektrárna. A že je nutné dodržet určité bezpečnostní vzdálenosti obytné zóny. Ani jeden z domů těch tří vesnic, které zanikly, neustoupil přímo objektům elektrárny.“
Tady bývaly Heřmanice, sen každého chalupáře
Exkurze po zaniklých obcích může začít tam, kde bývaly Heřmanice.
Ke kapličce, lépe řečeno malinkému kostelíku, vede asfaltka, na niž se - cestou od vsi Dukovany - odbočuje z hlavní silnice kousek před plotem elektrárny.
„Silnice v Heřmanicích dřív vedla trochu dál, zatáčela se, terén už je upravený,“ popsal Kudera.
Nejen Heřmanice, ale i další zaniklé vesničky podle něj byly malebné. „Sen každého chalupáře,“ říká.
Jenže teď? Oči mu přejíždějí po blízkých osetých polích. A to, co po Heřmanicích zbylo, dodnes patří pod nedaleké Rouchovany.
Farář si rád zašel na pivo a zahrát si karty
Lipňany. Dnes spolu se Skryjemi náleží k Dukovanům. Původně byly osadou spadající pod Místní národní výbor Skryje.
K lipňanské kapličce se dá dostat podél hranice elektrárny po asfaltce, na niž se odbočí cestou od Slavětic z hlavní silnice doprava.
„Dodnes tu ve vzpomínkách vidím faráře Exnera. Výborný člověk! Myslím, že ho nadřízení neměli moc v oblibě. Nebyl to upjatý klerik. Choval se úplně normálně. Měl smysl pro humor, měl moc rád lidi, společnost, i do hospody zašel na pivo a zahrát si karty,“ vybavuje si Miloš Kudera.
V Lipňanech kousek od kapličky bydlela Kuderova teta i strýc. Jmenovali se Trčkovi. Nedaleko od jejich domku stála Chmelkova hospoda. „Měla zákazníků dostatek na to, jak tu bylo málo obyvatel. Prodávali v ní slanečky ze sudu i zavináče. A spousta lidí z okolních vesnic tam kvůli tomu chodila.“
Lipňanské domy byly seřazené kolem prašné silnice, která se svažovala k dnešní elektrárně. „Vzadu byl Horákův statek. Horák, to dřív býval největší sedlák. Dál tu bydleli třeba Částkovi, Budínovi, Jílkovi,“ vyjmenovává pamětník.
Domy před demolicí chátraly, měly šedivá okna
O kilometr dál začínaly Skryje. Domy byly opět kolem silnice, která pak přetínala hlavní a kolem lihovaru mířila dolů do údolíčka. Odtud možná název obce, protože část jí včetně kapličky byla skrytá u lesa a kolem rybníčka.
Ze Skryjí se Miloš Kudera stěhoval v roce 1977, bylo mu dvaatřicet a tehdy se pryč docela těšil, čekal ho život v novém.
Dnes cítí v místě dětství a mládí silnou emoci, nostalgii. Když přijíždí zpět do těch míst, vybavuje si už opuštěné domy, které před demolicí rychle chátraly, měly šedivá, smutná okna.
Z Kuderova domu šla se synem Milošem do Dukovan i jeho sedmašedesátiletá maminka. Tatínek se toho nedožil, zemřel rok předtím, než se lidé dozvěděli novinu o vystěhování. „Maminka byla ve Skryjích do posledního dne, dokud to šlo. Od roku 1971 byla vlna úmrtí starých lidí větší než obvykle. Nějak si to v sobě načasovali, aby ještě stihli umřít doma,“ vzpomíná Kudera.
Hřbitov pro Heřmanice, Skryje a Lipňany byl v Rouchovanech. Některé hroby zemřelých stále v Rouchovanech jsou. Řada pozůstalých to ovšem řešila tak, že nechali hroby zrušit a stěhovali si ostatky předků na hřbitov svého nového bydliště.
„S kým byste jeli na dovolenou?“ objevilo se v dotazníku
Než lidé odcházeli z vesnic, dostali k vyplnění dotazník. Tam uváděli, kam by chtěli odejít. A byla tam i zajímavá otázka - se kterým sousedem byste jeli na dovolenou?
„Myslím, že si soudruzi nenápadně zjišťovali, kdo je víc oblíbený, a tomu pak možná dali nějaké lepší podmínky třeba při oceňování majetku. Aby náhodou v případě, že by byl nějak nespokojený, nestrhával s sebou mínění ostatních,“ naznačil Miloš Kudera.
A přidal ještě jednu, trochu pikantní vzpomínku - na to, jak se plýtvalo při stavbě elektrárny. „Projektanti se jistili, aby bylo na všechno dost materiálu, a tak ho bylo snad dvakrát tolik. Když už se jednou vyúčtoval, nebylo ho komu vracet. Byl to zářný příklad, proč socialismus nemohl ekonomicky přežít,“ řekl dukovanský exstarosta.
Za bývalými Skryjemi je v půdě zavezené kdeco: nerezové plechy, kabely, „lívance“ betonu.
To samé v lomu, ze kterého se bral materiál pro nedalekou Dalešickou přehradu. „Nedávno tam kvůli něčemu dělali zkušební vrty. A vykulili oči, když se dívali, co jim z těch vrtů lezlo za výstupy,“ podotkl Miloš Kudera.
Esenbák zastřelil chlapce, který šel do lesa pro májkuKdyž místní rodák Miloš Kudera přijede ke kapličce, jediné památce na Skryje, má před očima okamžiky z minulosti a své sousedy jako živé. Vidí například statek Rosenbaumů. Nejstarší domy byly svými štíty otočené do ulice, vedle měly vrata a za domy pole. Novější domy byly řadové s okny do ulice. Tak trochu bokem stála výstavní vilka. V ní bydlel Ota, podle bydliště se mu říkalo „vilskej“. Byl mírně retardovaný. O kousek dál zase stál obchod, pak hospoda pana Balíka, který si ji udržel soukromou i za socialismu. Nesměl tam ale podávat nic jiného než pivo a limonádu. Také zde měl dům a za ním pole Pepek Pátků. Proslavil se tím, že utekl za „kopečky“. Jeden den oral pole a druhý den byl pryč. Podařilo se mu dostat se do Ameriky. „Tamhle zase bydlel sedlák Nečas, za potokem míval kovárnu kovář Makeš, bezvadný chlap. Hrálo se tu ochotnické divadlo, Makeš vždy dostával komické role,“ vzpomíná Kudera. Rytmus společenského života určovaly akce jako pouť, hody či masopust, zvaný též ostatky, pořádaly se tam i plesy. Fungoval Sokol, myslivci, hasiči a fotbalisté. Ves měla hodně dětí. V kapličce se běžně nekonaly nedělní bohoslužby. Pravidelné bývaly jen ty májové. Kriminální činy se Skryjím vyhýbaly - až na jednu tragédii, která obcí silně otřásla. Dodnes na ni existuje upomínka viditelná z hlavní silnice. Naproti elektrárně kousek od lesa stojí nepřehlédnutelný pomník v ohrádce. Rodina Řeřuchova ze Skryjí měla dva syny. Mladší Zdeněk se dal na vojnu. V první půli 50. let došlo k události, ve které hrál stěžejní roli. Posledního dubna se jako obvykle místní hoši vypravili v noci do lesa směrem k Dukovanům pro strom na májku. Zdeněk s nimi. V místě, kde je dnes pomník, kluci vyšli z lesa na polňačku. Ve stejné chvíli tudy procházel jistý příslušník SNB ještě s jedním mužem. Když viděli postavy ve tmě, pod vlivem obecně vyvolávané atmosféry obav z „nepřátel budování socialismu“ se esenbák domníval, že by to mohli být „záškodníci“. Křikl: „Stůj!“ Kluci se rozutekli. Až na mladého vojáka Zdeňka Řeřuchu, který byl vycvičený uposlechnout rozkaz. „Policajt vzal samopal a bez váhání kluka rozstřílel jak řešeto. Jednoho dalšího chlapce trefil do nohy. Výpravy pro májku se zúčastnil i můj starší bratr. Přiběhl vyděšený domů, za několik hodin u nás byla SNB, dodneška si pamatuju, jak řekli: ‚Máte syna doma? Půjde s námi‘,“ vzpomíná pohnutým hlasem Kudera. Skončilo to tak, že esenbák, který se dopustil tragického omylu, byl pouze převelen jinam. |
