Vy prý máte kořeny v Jihlavě. Je to pravda?
Václav: Táta se narodil v roce 1915 v domku ve Starých Horách. Měl sedm sourozenců. Byli to Fero, Maru, Eda, Ema, Vašek, Anička a Josef. Ti byli po dvou letech po sobě narození a nejmladší Zdeněk se narodil po 17 letech. Tátův starší brácha Eda začínal hrát v divadle pod jménem Eduard Dubský. Táta zase u choreografa Saši Machova a Voskovce a Wericha v Osvobozeném divadle. Pak byl v divadle na Kladně, v operetě v Pardubicích a dalších divadelních společnostech pod jménem Václav Dubský.
Jan: Zapomněli jsme říct, že táta nejprve z Jihlavy utekl k cirkusu.
Jak se to stalo?
Jan: Zkrátka potkal komedianty a odešel s nimi. Tatínek byl totiž vynikající tanečník a také dělal gymnastiku. Předvedl jim všechny ty přemety, taneční figury a bylo rozhodnuto.
Víte, kde jeho rodný domek v Jihlavě byl?
Jan: Já jsem tam byl jenom jednou, a to ještě na pohřbu. Navíc jsem byl hodně malý. Vůbec bych nevěděl, který dům to je ani kde přesně stojí. Vlastně ani nevíme, jestli zůstal v rodině.
Václav: Já jsem tam byl asi čtyřikrát. Pamatuji si, že tam byla velká zahrada s ovocnými stromy. Snad prý ještě stojí.
Máte ještě stále nějaké vazby na Jihlavu?
Jan: Máme v Jihlavě rozsáhlé příbuzenstvo – bratrance, sestřenice. Občas se setkáváme. Třeba právě teď na festivalu.
Oba jste se ale narodili už mimo Jihlavu, že?
Jan: Vašek se narodil za války v Praze na Žižkově v roce 1943, já v roce 1949 v Ústí nad Labem. Ale mohlo to být dokonce někde v Anglii.
Jak to myslíte?
Jan: Firma Sigma vyslala mámu ještě před válkou do Anglie, aby se tam zdokonalila v angličtině. Mohla tam v podstatě už zůstat. Ale protože ji to táhlo za tátou, vrátila se do republiky těsně před válkou.
Pojďme k muzice. Teď přes léto máte v přehledu koncertů většinou hudební festivaly a městské slavnosti. Baví vás tyto velké přehlídky?
Jan: Na jednu stranu je fajn, že přijde publikum, které by na nás jinak nepřišlo, a ukážeme, že ještě něco umíme. Na druhou stranu je vystupování na festivalech hodně specifické. Všechno je hodně narychlo a nikdy nevíte, jak to zvukově dopadne. My se třeba na koncert normálně připravujeme čtyři až pět hodin. Takže kdo nás zná jenom z festivalů, tak nás v podstatě nezná. Díky festivalům se ale zase potkáme s kolegy, se kterými bychom se jinak nepotkali. Teď v Jihlavě třeba s kapelou Jelen. V minulosti to bylo například s Chinaski, No Name nebo s Tomášem Klusem.
Co nějaká deska – chystá se?
Jan: Já o ní mluvím už dva roky – takže rodí se. Zatím je v hlavě a doufám, že se mnou neodejde do věčných lovišť. Naposledy jsme dělali desku Mezi svými, která byla spíš duchovně nostalgicky sváteční. Teď bych chtěl desku s Bacily a měl by to být veselý, taneční bigbeat. Já totiž říkám, že není nic smutnějšího než zatrpklý stařík. Takže bychom chtěli být veselí.
I v Jihlavě jste hráli hit Půlnoční a v podstatě lidé by vás bez ní nenechali ani odejít. Nezprotivila se vám už po těch letech hraní?
Václav: I když hrajeme na náměstí v pravé poledne, všichni čekají právě na Půlnoční.
Jan: Všechny písničky máme rádi a v podstatě jsou to naše děti. Vašek natočil přes 500 písní. Hrajeme ty, co lidé nejvíc chtějí.
Václav: To, co by nás nebavilo, bychom ani nehráli.
Jako herec jste se objevil v řadě českých filmů. Kterou roli máte nejraději?
Václav: Letos 9. září uplyne 50 let od doby, kdy se natočily Ostře sledované vlaky. To byla moje první role a byl jsem tehdy také poprvé před filmovou kamerou. To je moje srdeční záležitost. Ředitel Rokoka Darek Vostřel mi tehdy dal k jedné premiéře knižní novelu Ostře sledované vlaky. Já jsem ji za noc přečetl a moc se mi líbila. To jsem ještě netušil, že mě za měsíc pozvou na kamerové zkoušky na Barrandov právě kvůli roli v tomto filmu.
Jan: Hezké na tom je, že tento film byl režijním debutem pro Jiřího Menzela a vybral si Vaška, pro kterého to byla také první zkušenost s filmem a navíc to byla i hlavní role. A jako na potvoru získal film v německém Mannheimu hlavní cenu na filmovém festivalu a rok na to Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Mohli jste v té době vycestovat na některý z těch festivalů osobně?
Jan: Jirka Menzel tam byl pozvaný a vzal si s sebou Jitku Bendovou, která hrála konduktérku Mášu a uměla navíc skvěle anglicky, takže mu i překládala.
Václav: Proč by si vzal s sebou do Hollywoodu škaredého kluka, když si mohl vzít hezkou holku. (směje se)
Měl jste trému, když to byla vaše první filmová role?
Václav: Samozřejmě. I když v té době už jsem dělal před televizní kamerou. Jirka Menzel mě hlídal, abych byl civilní a nebyl za showmana.
Jak po letech vzpomínáte na samotné natáčení?
Václav: Bylo strašně rychlé. Začali jsme koncem února a skončili v květnu nebo v červnu. To bylo v roce 1966 a premiéra byla v listopadu na Festivalu pracujících.
Jan: Železničáři po premiéře posílali protestní dopisy, že takto rozhodně práce na železnici nevypadá. Nejvíc je pobouřilo razítkování dívčí zadničky.
