Pohyboval se po „place“ nenápadně, přitom je herec Národního divadla Karel Dobrý výraznou personou ve svém oboru. „Skromný a moc příjemný člověk,“ říkali o něm nejčastěji lidé ze štábu i komparzisté. Uhrančivý pohled Dobrého se typově hodil k jím ztvárňované postavě bývalého legionáře z italské fronty. „Sí, to jsem já,“ prohodil jen tak mimochodem.
Karel Dobrý
|
V Četnících z Luhačovic ztvárňujete velitele četnické stanice v době krátce po první světové válce. Když srovnám velitele četníků Arazíma z Četnických humoresek s vaší postavou, jaký je mezi vámi rozdíl?
Vůbec bych to nesrovnával, protože to je úplně něco jiného, jiná práce. Zatím mi vychází, že vyznění bude určitě syrovější. Ale humorné prvky budou taky.
Čím bude váš četník jiný než ten, kterého ztvárnil Tomáš Töpfer?
Už tím, že kolega Töpfer je životně a profesně mnohem zkušenější. Takže já to dělám, jak já můžu.
Nebudete ve všech dílech seriálu. Po vás na místo velitele četníků nastoupí herecký kolega Jiří Langmajer. Co se stane s vaší postavou?
Celý příběh dostane větší dynamiku, když se velitelé na svých postech promění. Bude to hutnější, bude to mít „drajv“. Pro diváka určitě bude zajímavé, že jedna z postav skončí smrtí. Odejde dřív, než skončí celý seriál. Bude to zásah, emoční prožitek bude opravdovější.
Máte jako předobraz pro svou postavu třeba někoho z rodiny?
Mám. Praděda byl legionář.
Teď vás čeká premiéra snímku Lída Baarová režiséra Filipa Renče. Zahrál jste si epizodní roli německého režiséra Gerharda Lamprechta, který s Baarovou natočil zřejmě její nejlepší film Hráč. Těšíte se?
Těším, to víte, že ano. Moc celému štábu držím palce, kolega producent Viktor Mayer z Četníků už to viděl a říkal, že je to moc hezké.
Ve vašem životopise mě zaujalo dětství, strávil jste čtyři roky v Sýrii. Jak jste se tam dostal?
Vychovávali mě prarodiče. Děda tam dostal práci na pět let a my jsme za ním s babičkou po roce jeli. Byl inženýr stavař, projektoval továrnu na zpracování kaučuku v Hamá. Je to asi 60 kilometrů od Homsu, který je úplně „rozsekaný“. Aleppo je rozbité. To jsou všechno místa, kde jsem strávil nejhezčí část dětství od 8 do 12 let. Moje pocity jsou hodně rozporuplné. Bolí to.
Byl jste se tam od té doby podívat?
Nebyl. Chtěl jsem, stále jsem to měl v plánu a teď vím, že tam už nepojedu. Ta zem už neexistuje.
A když v televizním zpravodajství vidíte záběry z míst bojů, vybaví se vám automaticky něco z dětství?
Palmýra rozhodně, Krak des Chevaliers (rozsáhlý křižácký hrad - pozn. red.) určitě... Vybaví se všechno. Vůně, hutný smrad z ulice, vzduch, vedro, vzpomínek je spousta. Jsou krásné. A pak člověk v dospělosti zahlídne uřezané hlavy a všechno se v něm zmítá. Ale to už je politika. To bych musel začít mluvit o uprchlících a podobně.
Začněte. Co si myslíte o postoji našich lidí, kteří uprchlíky nechtějí přijímat mezi sebe?
Je to těžké. Pro normálního člověka z Česka je nepředstavitelné, že by přijal někoho, jehož vrstevník nebo soukmenovec řeže na potkání lidem hlavy a ještě z toho má radost. Na jednu stranu chápu ten zápor, na stranu druhou jsem sám před rokem nebo dvěma říkal doma, kdy bylo cítit, že se něco děje: „Musíme se připravit na to, že každá rodina by měla být schopná přijmout aspoň jednu cizí rodinu.“ A to si samozřejmě nikdo u nás představit neumí. Byť jsou lidé, kteří vycházejí vstříc. Ale zase na druhou stranu jsou často nekritičtí.
Proč myslíte?
Je těžké si dohledat zločince mezi normálními uprchlíky, kteří teď v zástupech přicházejí. A je těžké uvěřit, že sem zločinci nejezdí, když člověk vidí hlavně zástupy chlapů. Žen s dětmi je menšina. Přitom je pochopitelné, že nejdřív jedou chlapi, připraví půdu pro rodinu a ta za nimi přicestuje později.
Natáčení Četníků v Boňově |
Jaký je váš názor na příčiny konfliktu?
Pro mě je strašné to vědomí, že všechno se děje kvůli zisku. Ropa, zlato, zbraně. I když já osobně o tom samozřejmě fundovaně mluvit nemůžu. Spíš pocitově.
Továrna na zpracování kaučuku, co děda projektoval, ještě stojí?
Nestojí. Ale nezničili ji teď. Hned po pěti letech, co to dostavěli, přiletěly dvě stíhačky z Iráku a továrnu rozbombardovaly. Český podnik pak dostal tu samou zakázku na dalších pět let. Člověk do toho nevidí, neví, co to bylo za holport. Jestli za tím bylo něco jiného? Ani tam údajně nebyly oběti na životech. Slavnostně fabriku otevřeli a pak ji rozbili. Ještě tam nebyli ani zaměstnanci.
Z té doby si jistě dodnes pamatujete tváře, konkrétní okamžiky. Přemýšlíte někdy nad osudem lidí, které jste tam potkal?
To víte, že přemýšlím. Prožil jsem tam první lásku. Ale ztratil jsem časem kontakt a všechny vizitky. Děda záhy zemřel, když jsme se vrátili. On byl člověk, který ty kontakty udržoval. A babička měla plné ruce práce s mojí výchovou a se smutkem. Vůbec s brzkou smrtí manžela nepočítala, měli velké plány, jak prožijí stáří. Tohle ji tak ranilo, že jsme začali od nuly nový život, abychom vůbec mohli pokračovat.
Jaká byla vaše první dětská láska ze Sýrie?
Krásná, bezvadná, bylo mi osm let, drželi jsme se za ruce a ona byla o něco starší. Myslím na ně na všechny. Na dvě rodiny, se kterými jsme se tam přátelili. Doktor Musante, lékař z Homsu, měl čtyři dcery a českou manželku. Děti hrály klasickou hudbu. Vedle soukromé ordinace pořádal koncerty. K Maruanovi jsme zase chodili na obědy. Měl taky českou manželku a tři dcery. Pak mu beduínský náčelník z jeho kmene řekl, že jestli čtvrté dítě nebude syn, tak ho vydědí.
A co Maruan dělal?
Hledal beduínku, která „stopro“ rodí syny, nakonec to klaplo s Češkou Zorkou. A dědili. Jsou tam zákony, do kterých nevidíme. A vlastně bychom je ani neměli soudit. Lidé tam žijí podle svých pravidel tisíce let a teď se jim do toho „cpe“ Američan, Evropan, oni se brání. Už v té době mně, desetiletému klukovi, pětačtyřicetiletí lidé říkali: „Až ty budeš tak starej jako my, tady už nic nebude.“ Už tehdy to nějak věděli předem, počínají si hodně vědomě. Myslím si, že je to celé jaksi řízené. Že to není jen nějaký živelný exodus, ale že má někdo cosi za lubem.
