Podle staré australské pověsti vznikl tradiční aboriginský hudební nástroj didgeridoo působením náhody. Mladý Aboriginec prý chtěl vyfouknout termity z dutiny eukalyptového kmínku, který chtěl položit na oheň. Bylo mu líto brouky spálit.
Jenomže fouknutím do dutiny se mu sice nepodařilo termity ze dřeva vyhnat, zato tím vyloudil na kmínek specifický hluboký bručivý tón. A bylo to. Jeden z nejstarších hudebních nástrojů byl na světě.
Náhodou se dostal také k Tomáši Dufkovi z Dolních Radslavic u Velkého Meziříčí, letos čtyřiatřicetiletému vysokoškolsky vystudovanému dřevaři. S výrobou prvního didgeridoo začal už v prvním ročníku na střední škole.
„Tehdy jsem poprvé ten nástroj viděl nedaleko od Radslavic v jedné vsi na chatce, kde na něj hráli nějací kluci. Ráno tam ten nástroj zůstal ležet, tak jsem na něj zkoušel hrát. Zaujalo mě to a začal jsem hloubat, jak takový nástroj vyrobit, protože i jeho majitel říkal, že si ho vyrobil. Podařilo se mi ho taky vytvořit a ten svůj první nástroj mám dodnes a stále hraje. Za ty roky jsem didgeridoo vyrobil hodně přes dva tisíce kusů,“ vzpomíná Dufek.
Dnes se výrobou didgeridoo zabývá už téměř dvacet let. Pracuje v malé dílně ve venkovském stavení v Radslavicích.
Je rozdíl v tom, jak vyrábíte didgeridoo v roce 2019 vy v malé dílně ve vesničce na Vysočině a jak jej vyrábí v jeho domovské Austrálii?
Klasickou technologií v Austrálii je, že vnitřní dutinu z tvrdého eukalyptu vyžírají termiti. Já používám naše dřeva - od měkké olše po tvrdý jilm nebo jasan, javor či břízu. Materiál se rozpůlí, vnitřek vydlabe a obě poloviny spojí. Důležitým aspektem je ale také trvanlivost nástroje: dub nebo akát je sice dobrý zvukově, ale ten nástroj je pak náchylnější na praskání.
Čím tvrdší je použité dřevo, tím ostřejší zvuk nástroj má?
Měkké dřevo více rezonuje, ale je to rezonance, která pohltí vibraci, jež dává zvuk nástroji. A jeho zvuk není tak konkrétní. Pokud by ale někdo chtěl hrát rychlé sekané sekvence, jakési akustické techno, hodilo by se mu tvrdé dřevo.
Didgeridoo zdobíte zvláštními kresbami, které připomínají kmeny stromů nebo blesky...
Kresby to opravdu svým způsobem jsou, přesně technicky se to nazývá Lichtenbergovy obrazce. Napište, že je to dost nebezpečná technika, ale že já jsem si toho plně vědom. (smích)
To mi musíte vysvětlit...
Vytváří se to vysokonapěťovým trafem. Něco na principu třeba elektrické svářečky, dřevo se propaluje a prohořívá průchodem elektřiny. Já na to používám nástroj, který jsem si vyrobil z vykuchané mikrovlnné trouby. (smích) A protože dřevo nemá dostatečnou vodivost, zvyšuji ji na povrchu toho dřeva speciálním roztokem.
Jak to vypadá, když tyhle obrazce vytváříte?
Jako kouzlo. Opravdu. Začne to prohořívat, jiskřit, hledá si to cestu nejmenšího odporu, cestičky se rozvětvují, někdy se cestička zastavuje, protože ten roztok vyschne, takže to musíte znovu přetřít... Samozřejmě to musíte před tím natíráním vypnout, aby vás to nekoplo, protože to by vás nezachránil ani jistič. Je v tom prvek přírodní nahodilosti, nic nepřirozeného, proto to lahodí oku. Dají se tam vymýšlet různé techniky a fígle, je to specifická výtvarná metoda.
Jaké zdobení didgeridoo jste používal dřív?
Dělal jsem barevnější nástroje s plochou rozdělenou mořidly a s černobílými siluetami zvířat, pak jsem dělal tečkování typické pro Austrálii, dělal jsem řezby nebo jenom prosté pigmentové plochy. Důležité je pro mě dát vyniknout charakteru použitého dřeva.
Didgeridoo a jeho výrobce Tomáš Dufek
|
Přemýšlím o tom, jak velký musí být okruh zákazníků, kteří si kupují tradiční australský domorodý nástroj, aby to pro výrobce z Česka bylo k uživení. Pocítil jste nějak hospodářskou krizi?
Nepocítil. No, dnes už nedělám tolik didgeridoo jako v době, kdy byl jejich boom. Dnes mám právě pro tu stabilitu portfolio vyráběných nástrojů mnohem širší: dělám rámové bubny různých velikostí, ozvučná dřívka, ústní harfy, strunný nástroj berimbau, cajóny... s kolegou Zdeňkem Vilímkem vyrábíme i speciální teleskopická didgeridoo. Před třemi lety jsem ve spolupráci s terapeutkou Svatavou Drlíčkovou začal dělat rezonanční kolébky pro muzikoterapeuty.
Také na didgeridoo hrajete?
Odmala jsem hrál na hudební nástroje a učil jsem se koneckonců ty nástroje vyrábět prostřednictvím muzikantů, kteří na netradiční nástroje hrají. Já sice hraju na didgeridoo i na strunné nástroje, hraju například taky na cajón v původně žďárské rokenrolové kapele Let RouRou, ale i když mě muzika baví, za muzikanta se nepovažuju. Přece jen se raději věnuji vývoji a výrobě nástrojů.
Kam všude na světě už vaše nástroje docestovaly?
Různě po Evropě, prodává je jeden obchod ve Vídni, posílal jsem zákazníkům i do Austrálie.
Kdo vás do výroby didgeridoo zasvětil?
No... asi nikdo. Didgeridoo jsem začal dělat na střední v prváku, kdy jsem dělal obor uměleckořemeslné zpracování dřeva. Tam vznikl můj postoj dívat se na dřevo jiným způsobem než z něj dělat jenom nábytek. Když jsem tam dlabal v dílně nebo na intru první nástroje, mistři nebyli moc nadšení. Tenkrát ještě ani nevěděli, co vyrábím, neznali to. Ale já už v té době v podstatě měl jasno, čemu bych se chtěl věnovat naplno.
Pomohlo vám vzdělání?
Při studiích na vyšší odborné a pak na vejšce na Slovensku a v Brně jsem si povědomí o nástrojích rozšiřoval. Byl jsem i na vyšší odborné škole ve Volyni, kde byl obor konstrukce nábytku a dřevostavby. Pak jsem šel na Technickou univerzitu do Zvolenu. Inženýrské studium jsem začal tam a taky v Brně. Na Slovensku se dalo zaměřit i na hudební nástroje, ale moc to tam pro mě nemělo přínos, tak jsem to přerušil a studoval dřevařské inženýrství v Brně. Klasická dřevařina mě sice nikdy neoslovila, ale i tam jsem si něco našel. To vzdělání pro mě bylo, když to tak řeknu, skoro jen rozmar. Bavilo mě nasávat informace, ale pro to, co jsem chtěl dělat, to až tak podstatné už nebylo.
Proč jste si vybral didgeridoo jako exotický nástroj? Viděl jste mezeru na trhu?
Takhle jsem vůbec nepřemýšlel, vždycky to pro mě byl koníček. Bavilo mě to vyvíjet, zkoušet, aby to hrálo, jak potřebuju. Jak můžu vývoj toho nástroje obohatit. Byly to takové impulzy. Tehdy mě v počátcích napadlo zajet na festival v Trutnově. To mi bylo sedmnáct, ještě jsem neměl řidičák. Tak jsem si půjčil od rodičů škodovku, brácha mě tam dovezl, strýc mi půjčil vozejk a rybáři stánek a jel jsem prodávat didgeridoo. Ani nevím, jak jsem na to tenkrát přišel, ale nakoplo mě to a povzbudilo.
Vyrábíte i neobvyklé varianty - třeba teleskopické didgeridoo nebo nástroje, které vypadají jako obrovské kyje...
Okruh lidí, kteří na tento nástroj hrají, je přece jenom malý, já těžím z kontaktů, které jsem za devatenáct let v téhle komunitě muzikantů získal. Bez toho si to neumím představit. A oni si rádi za mnou přijedou, abych jim udělal nástroj na míru. Často vytvářím i nástroje, kterým se mohou věnovat i lidé, kteří nemají hudební sluch. Klíčové je, aby vás hra na ten nástroj bavila. Dělal jsem pro filmaře historizující nástroje, jiné pro brněnskou filharmonii. Pro projekt Vivaldianno Michala Dvořáka jsem dělal to teleskopické didgeridoo, které se dá ladit.
