Když se nahoře nad údolím stala havárie na skládce, šla nic netušící Hedvika Syrová do potoka Markovky vymáchat hadr. Zaujalo ji, že se kameny v potoce zbarvily do rudohněda.
„Jak jsem měla chvíli ruce ve vodě potoka, udělala se mi na nich spálenina a vyrážka. Musela jsem s tím k lékaři,“ vybavila si.
Osada Pozďátky nedaleko Třebíče se ze symbolu péče o zdraví změnila na symbol přesně opačný. Před dvaceti lety tady úředníci ze životního prostředí strnuli: ze skládky nebezpečných odpadů, jen 400 metrů od stavení Pozďátek prosakovaly ve velkém množství kyselé vody s obsahem těžkých kovů.
Skládka přitom byla v tu dobu pouhé dva roky ve zkušebním provozu. Deset tisíc tun zelené skalice, která byla do nekryté části skládky navezena z přerovské Prechezy, se působením dešťové vody měnilo v kyselinu sírovou. Unikala do podloží nejen z netěsnící skládkové vany, ale i z přetékajících odpadních jímek.
Od února 1997 byl provoz skládky úředně zastaven. Její úplná likvidace ale trvala ještě dalších třináct let a stála více než půl miliardy korun.
Při užívání léčivé vody prý mizely pihy
Několik okolních studen přišlo o dobrou vodu. Právě tak - Dobrá Voda - se ovšem jmenuje místo s pár chalupami v údolí Markovky pod bývalou skládkou.
Když v roce 1765 hlavní lékař a epidemiolog tehdejšího jihlavského kraje Johann Baptist Michael Edler von Sagar sepisoval a ve Vídni vydal jednu ze svých knížek, pojednával v ní o dobré vodě z pramene v kaňonu Markovky u Pozďátek. Knížka se jmenovala „Krátká zpráva o pozďátecké zdravotní studni nedaleko Třebíče na Moravě“ a dočkala se několika vydání.
Sagar nebyl jen tak někdo: narodil se jako syn pastevce z Damlju pri Vinici ve Slovinsku, ale vypracoval se v personu, která se zasloužila o rozvoj lékařské vědy. Za jeho práci při potírání infekčních chorob mu v roce 1776 udělila Marie Terezie šlechtický titul.
Krajský veterinář, lékař a epidemiolog Sagar - „fyzik“, jak se tehdy říkalo - označil vodu ze studny v Dobré Vodě za zvláště léčivou. Za zmínku stojí, že podobnou vědeckou studii věnoval tehdy už renomovaný Sagar také léčivému prameni v Petrkově u Havlíčkova Brodu.
Dobrovodská sirnatoželezitá voda byla užívána ke koupelím i k pití, pomáhala při revmatismu a bolestech kloubů, měla pozitivní vliv na pleť - při jejím užívání prý mizely pihy. U pramene vznikly malé lázně, o nichž jsou údaje k roku 1837. O padesát let později tady fungoval zájezdní hostinec. Tehdy už byly lázně Dobrá Voda zavedeným výletním místem nejen pro Třebíčany, ale léčit se sem jezdily i dobové celebrity ze vzdálených míst.
O bývalý lázeňský hostinec se dnes starají junáci
Někdejší lázně v údolí připomíná přístřešek, který loni vznikl na místě zchátralého domečku nad někdejším léčivým pramenem - a vedle něj stojí kaplička Panny Marie Bolestné. Tu prý zde nechala postavit jakási hraběnka z vděku za uzdravení.
Vedle jsou pozůstatky někdejšího venkovního parketu a ve stráni zbytky klenby ledárny hostince. Původní hospoda byla před stoletím přestavěna do podoby, která odpovídá víceméně té současné.
Zájem o dobrovodské lázně ochabl s druhou světovou válkou, kdy také lázeňská stavení změnila majitele. Po roce 1948 budovy využívalo k rekreacím a školením Revoluční odborové hnutí, roku 1976 byl někdejší zájezdní hostinec rekonstruován na základnu Pionýra.
Před 12 lety budovu získala třebíčská okresní rada Junáka pro své středisko. Zájezdní hostinec prošel v péči junáků renovací.
„Už před rekonstrukcí ale někdejší lázeňský hostinec nic nepřipomínalo. Bývalý hostinský sál využíváme jako jídelnu. Pod budovou je původní sklep, ale je podmáčený, tak ho nevyužíváme,“ řekla správcová střediska Hana Bělková. Ročně střediskem projdou stovky lidí. Za vodou sem však nejezdí.
Tu vodu pijeme a žijeme, smějí se někteří místní
V současnosti není léčivá voda z Dobré Vody dostupná. Pramen je ukryt pod litinovým poklopem v přístřešku. Vodu však stále užívají ze svých zdrojů místní obyvatelé. Léčivý pramen se prý totiž v podzemí dělí na několik dalších.
„Pijeme tu vodu a žijeme,“ směje se František Syrový, který se v chalupě vedle bývalého hostince narodil. „Můj otec říkal, že když ho bolely klouby, napustil si vanu naší vody a v té se mu ulevilo,“ říká Syrový. Voda prý nemá zvláštní příchuť, jenom když se jí napustí větší množství, je mírně cítit sirovodíkem.
Babička manžela Hedviky Syrové v bývalém hostinci prý pracovala jako lázeňská. Tehdy však ještě lázeňské budovy patřily předkům Jarmily Nezvalové, která dnes má v sousedství Syrových chalupu.
„Rodiče babičky museli lázně na sklonku války prodat, potřebovali peníze, aby těžce nemocného bratra babičky dostali z nacistického kriminálu. Je to smutná historie. Ale já tohle údolí vždycky ctila jako domov, tak jsme si tady koupili alespoň chalupu,“ řekla Nezvalová.
I oni mají ve sklepě chalupy studánku se sirnatoželezitou vodou. „Po havárii pozďátecké skládky už ji ale nemáme odvahu používat,“ dodává Nezvalová.
