Některé z obranných pevnůstek stojí dodnes, příkladem je Pevnostní areál u Slavonic. Jiné ovšem zanikly velmi brzy po svém vzniku. To se týká třeba objektů u Kostelní Myslové na Telčsku. Byly součástí takzvaného druhého obranného pásma.
„Toto pásmo mělo probíhat ve větším odstupu ve vnitrozemí zhruba v linii Mrákotín, Kostelní Myslová, Budeč, Želetava, Moravské Budějovice, Rouchovany, Moravský Krumlov, Kubšice, Pohořelice, Perná,“ líčí jihlavský historik Zdeněk Jaroš v knize Jihozápadní Morava v září 1938.
Jenže zadání stavebních prací nastalo v případě této vnitrostátní obrany až na začátku léta 1938, a to jenom u pěti úseků. „Dva z nich byly pak dokonce zadané několik dní před kapitulací,“ připomíná Jaroš.
Zatímco třeba na Moravskobudějovicku a u Želetavy se nestihlo vybudovat nic, v úseku u Telče vzniklo čtrnáct z původně plánovaných 108 pevnůstek. „Betonáž zahájili západně od Kostelní Myslové a pokračovali směrem k obci. Čtyři pevnůstky se nacházely na katastru Horní Myslové,“ dodává historik.
Z většiny obranných staveb zbyla pouze betonová suť
Z obranných staveb na Telčsku zbyla většinou pouze kamenná nebo betonová suť. „Hledání zbytků těch objektů je těžké,“ ví Jaroš. V knize uvedl u každého objektu i přesné souřadnice, kde se nacházel.
„Rád bych vám tady ukázal nějaké řopíky, ale žádné tu už nejsou. Zbytky několika z nich zůstaly v polích. Jak je to zarostlé, tak se k nim nedá dostat. Je to navíc jen hromada betonu a nic tam na tom není vidět,“ krčí rameny starosta Kostelní Myslové Luboš Nosek. „Jedině až někdy nebudu vědět, co dělat, tak si říkám, že nějakou pevnůstku obnovím,“ usmívá se.
„I nějaký grant by na to třeba šel využít. Nebo by se toho mohl ujmout některý z vojenských spolků, byť ty jsou zaměřené na první obrannou linii,“ přemítá historik Zdeněk Jaroš.
U jednoho z bunkrů u Kostelní Myslové to prý vypadalo tak, že by jej Němci mohli nechat stát. „Ale pak přišli s tím, že se ten objekt také musí zničit. Tak ho zarovnali hnojem a taky odpálili,“ říká Nosek.
Za hranicemi Vysočiny je možné pevnůstky navštívit
Pevnůstky na Telčsku neměly dlouhý život. Potvrzuje to i deník bývalého okresního hejtmana v Dačicích Jana Brothánka. Ten si ke dni 22. září 1939 napsal: „Němci dnes ráno trhali (vyhazovali do vzduchu) u Horní Myslové poslední naše pevnůstky.“
U Slavonic na jihu Čech je situace jiná. Tam si milovníci historie přijdou na své a některé ze zachovalých a opečovávaných obranných objektů mohou i navštívit.
V této turistické sezoně nabízí Pevnostní areál Slavonice prohlídky ještě v sobotu a v neděli. „Případně je možné se domluvit na prohlídce v jiném termínu telefonicky,“ zmiňuje provozovatel areálu Jiří Duchoň.
„Pokud je to možné, tak se provádí na třech bunkrech, kdy dva jsou ve stavu z roku 1938 plus je tam jeden bunkr ze socialismu,“ uvádí.
Když si odmyslíme Mnichov, Hitler by třeba nezaútočil
A měli by Češi se svými pevnůstkami šanci odolávat Hitlerovi, kdyby skutečně začaly boje?
Jiří Duchoň odpovídá: „Sice je pravda, že se toho mnoho nestihlo vybudovat, hlavně těžké opevnění. Ale na hranicích už toho stálo poměrně dost. Já přirovnávám stav našeho opevnění ke stavu německé armády. Ta se také začala naplno budovat až někdy v roce 1935, a za ty tři roky co mohli Němci postavit? To je obdobná situace.“
Duchoň se domnívá, že kdyby nebyl přijat mnichovský diktát, tak by Hitler pod tlakem mínění svých důstojníků nedal rozkaz k útoku na Československo.
„A pokud by ho dal, tak by to samozřejmě stálo spoustu životů - jak našich, tak i jejich. Nakonec by zvítězili, ale vzhledem k tomu, že Německu a Hitlerovi šlo o to, zmocnit se zde zbrojařství a celkově průmyslu, tak konkrétně tento záměr by se mu nepodařil. Naše jednotky ustupující na východ - podle plánu, který byl vypracován – by samozřejmě všechna ta ‚Hitlerova lákadla‘ vyhodili do vzduchu. Tady mizel cíl, proč nás napadnout. Šlo o politickou hru a hrozbu spojencům,“ tvrdí Jiří Duchoň.
Největším současným nepřítelem řopíků je paradoxně kůrovec
Hlavním současným nepřítelem řopíků je podle něj kůrovec. Jak brouk řádí, tak se místo mění v celkem velkou paseku. „Je to tam všechno daleko ‚průhlednější‘,“ upozorňuje provozovatel slavonické turistické atrakce.
Nejčastěji stavěná pevnůstka měla dvě hlavní střílny namířené do stran a jednu malou chránící vchod. „Posádku tvořilo obvykle šest vojáků,“ doplňuje historik Jaroš.
Řopíky měly maskové nátěry i krytí v podobě hustě naskládaných větví, nebo větví a slámy.
Poblíž hranic s Rakouskem, které bylo od jara 1938 připojeno k Německu, vznikly i stanoviště strážních oddílů. „Sloužily pro ubytování, ale také jako sklady vojenského materiálu,“ vysvětluje Zdeněk Jaroš. V blízkosti objektu bývala studna a suché záchody.
Chata železobetonového typu pro 60 mužů byla postavena v údolí Dyje u Janova. Objekt býval opuštěný, ale nyní už má majitele, který jej opravuje. „Je to pán původem z Ukrajiny, který žije v Izraeli,“ podotýká Renata Macků ze sousedního Rekreačního střediska Janov.
