Stanislav Růžička žije odkazem Jana Blažeje Santiniho Aichela už tři desítky let. Ten správný zápal získal po setkání s kunsthistorikem Mojmírem Horynou. „Pak už mi bylo dáno jít ve stopách Santiniho,“ vzpomíná Růžička na osudové setkání s největším znalcem architekta italského původu.
Předseda sdružení Putování za Santinim nedávno vydal knihu s prostým názvem: Santini. Výpravného a obrazově bohatého průvodce životem a dílem génia barokní gotiky vytvořil společně s havlíčkobrodským fotografem Vladimírem Kuncem.
„Považuji se spíš za krajináře. V krajině hledáte především plochy a linky, stejně tak v Santiniho architektuře jsou určité plochy a linky. Je to úžasná architektura, která se dobře fotí,“ vyznává se Kunc.
Kniha je zatím vrcholem v Santiniho propagaci. V moderní podobě, barevná a čtivá. „Horynovy znalosti, životní zkušenost a absolutní charisma nás hodně ovlivnilo. Před čtyřmi roky zemřel, ale jako bych s ním některé věci konzultoval dodnes,“ připomíná Růžička svůj zdroj inspirace.
Některým stavbám bylo v minulosti hodně ubližováno
Kdo viděl Santiniho stavby před dvaceti lety a dnes, nemůže si nevšimnout toho rozdílu. „Horynova slavná monografie z roku 1998 je černobílá nejen kvůli zdůraznění tvaru a světla, ale taky proto, že některé věci se za černobílou schovaly, protože některým stavbám se v minulosti hodně ubližovalo,“ poukazuje Růžička.
S odstupem času už není, za co se stydět. „Posun je mimořádný. Sedlec, Křtiny, Rajhrad, Žďár nad Sázavou… V Kladrubech sice ještě nesáhli na katedrálu, ale byl obnoven Dientzenhoferův konvent, v Plasech udělali spoustu práce, ale areál je tak obrovský, že to bude trvat ještě dalších deset let,“ rozvypráví se.
Ve skvělé kondici je například Mariánská Týnice na Plzeňsku. Za hlavní považuje Růžička to, že se našli zapálení lidé. „Je to přístupem. Ať lidí z farnosti ve Žďáře nebo lidí z regionu, jako v případě Týnice, kteří dokázali obnovit zřícenou kopuli. Na Zelené hoře byly v minulosti kompletně spraveny ambity, na vynikající úrovni je klenba kostela. Ale odkládáním restitučního problému, kdy se nevědělo, komu bude Zelená hora patřit, se nedělalo skoro nic, a objevily se další problémy. Zelená hora ale přežila svůj konec několikrát. Myslím, že teď dostane toho správného majitele i správnou podobu,“ říká o památce, kterou loni na konci srpna převzala církev.
Horynův nástupce Richard Biegel dává architekta s neotřelým stylem hned vedle italských velikánů Michelangela a Borrominiho. „Santini měl před sebou ještě kus cesty, v roce jeho smrti bylo šest jeho staveb rozestavěných. Byl na vrcholu, cestu měl otevřenou. Že nestavěl v zahraničí, je nakonec dobře, protože stačil pokrýt českou kotlinu. A my máme za úkol jej do světa dostat,“ nezastírá jeho propagátor.
„Nemá smysl snažit se o zapsání solitérů. Zkusme celek“
Postupnou opravou Santiniho staveb roste počet jeho příznivců. Spolek Putování za Santinim má před sebou ještě jeden velký cíl. Odkaz Jana Blažeje by rád dostal na seznam UNESCO. Ne jednotlivé stavby, ale jako celek.
„Na seznamu už je Zelená hora a katedrála v Sedlci, nemá smysl snažit se o zapsání dalších solitérů. Po vzoru zahraničních aktivit se pokusíme o zařazení celého Santiniho díla na Indikativní seznam památek České republiky a následně o jeho zapsání mezi památky Evropského dědictví či přímo o zápis do seznamu UNESCO,“ prozradil Růžička.
Pomoci může také jeho kniha, která vyšla zároveň i v anglickém překladu. Svoje úsilí směřují Santiniho obdivovatelé k roku 2023, tedy 300. výročí Santiniho smrti.
„To už bychom chtěli nabídnout světu Santiniho v lesku jako originální český produkt. Každá jeho stavba je něčím zajímavá a má svůj příběh, ať je to kaple v Mladoticích, hospoda v Ostrově nad Oslavou nebo monumentální Kladruby,“ uzavírá Růžička.
Co (ne)víte o Santinim* Jan Blažej Santini-Aichel (1677–1723) byl částečně ochrnutý a chromý muž, který kvůli svému handicapu nemohl následovat svého děda a otce v kamenickém řemesle. „Pro nás velké štěstí, ve které hraje roli náhoda, osud či boží úmysl, který udělal z chromého člověka velikána, který ale po smrti zase zmizel, protože na rozdíl od jeho současníků ho následující století často považovala za neumětela, který jenom zničil gotiku,“ poukazuje odborník na Santiniho tvorbu Stanislav Růžička. * Santini zemřel ve věku 46 let. Nedochoval se jeho hrob ani autentický portrét. Během tvůrčích let stačil navrhnout neuvěřitelné množství monumentálních staveb, spoustu projektů měl v době úmrtí rozdělaných. „Někteří historici to glosovali takto: Pokud přiznáme, že v Santiniho domácnosti malovala žena, děti, služka a možná i pes, tak můžeme tvrdit, že za 23 roků tvůrčí práce mohl stihnout namalovat dvě stě projektů, jak mu bylo v minulosti často připisováno. I těch Horynou osmdesát potvrzených a přiznaných staveb je strašně moc, vychází to skoro čtyři stavby na rok,“ vyzdvihuje Růžička. * Mnohé návštěvníky udivuje klášter v Plasech na Plzeňsku, kde se cisterciáci usadili - jak bylo jejich zvykem - v nehostinných končinách. Zásadní přestavbu areálu dostal na starosti Santini, který konvent na úrovni pobřežní nivy řeky Střely vybudoval na 5 100 dubových pilotech, které nesou pod základy obvodových zdí rošt tvořený podélnými a příčnými trámy. Celá konstrukce je trvale zaplavena vodou, což brání přístupu vzduchu a hnilobě dřeva. * Podobně si poradil s podložím kláštera v Rajhradě. Když došlo nešetrnými zásahy v 19. a 20. století k poklesu vody, hlavice pilotů uhnily a byla narušena statika kostela a budov. „Stavební odborníci bez pochopení Santiniho principů začali do základů napouštět stovky tun litého betonu, a tak za cenu mnohem vyšších nákladů zachraňují to, na co Santinimu stačila pouhá znalost přírodních zákonů,“ píše Růžička. * Při přestavbě klášterního kostela v Sedlci u Kutné Hory spolupracoval Jan Blažej se svým mladším bratrem Františkem Jakubem, který místo něj pokračoval v rodinné kamenické tradici. * Nejvíc Santiniho staveb se dochovalo na Žďársku. Samotný Žďár nad Sázavou zastupuje nejen kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, ale i areál bývalého kláštera, hospodářský dvůr Lyra či Dolní hřbitov postavený na půdorysu lebky. Jeho rukopis nesou také kostely ve Zvoli, Bobrové a Obyčtově a hostinec v Ostrově nad Oslavou. * Pelhřimovsko zastupuje premonstrátský klášter v Želivě, který sloužil za totalitního režimu jako internační tábor pro duchovní a pak i jako psychiatrická léčebna. |
