Pro mnohé je větrný mlýn holandského typu jednou z nejzajímavějších třebíčských dominant. Tak trochu opomíjená chátrající stavba přitom ilustruje dějiny města. Její zdi by mohly hodně vyprávět o klokotu, který zdejší lokalitě přinášelo v 19. století koželužství a podnikání bratrů Budischowských.
Ti položili základy velkovýroby bot ve městě, patřili ve svém oboru výrobků z kůží k nejprůbojnějším a nejvýraznějším v Evropě. Tato část historie ale upadá v zapomnění. Zbývá jen několik budov, které o ní v Třebíči promlouvají. Mezi nimi právě větrný mlýn na Kanciborku.
Ten ale může nabídnout taky zajímavé průhledy do historie zcela nedávné, do období socialismu, kdy projevil zájem známý malíř Cyril Bouda zřídit ve zdejších kulatých zdech galerii.
A nelze vynechat poslední obyvatele, uklízeče Vondráčkovy, za socialismu byli ve městě populárnější než kdejaká společensky etablovaná osobnost.
Kdy přijde na řadu oprava?
„Mlýn chátrá, ale já pořád věřím, že přichází doba, díky níž se památka dočká rekonstrukce a nového využití a zpřístupnění. Návrhy padají různé. Od netradičního luxusního hotelu přes galerii po výstavní prostor s expozicí koželužství v jednom patře a dobového bydlení v druhém,“ říká ředitelka Městského kulturního střediska Jaromíra Hanáčková.
Podle jejích informací začne stavebně historický průzkum a už příští rok se budou hledat dotační zdroje na rekonstrukci. „Já jsem pro expozici. Krásně by se to propojilo i v konceptu UNESCO. Koželuhové totiž byli hojně Židé, židovská čtvrť je na onom prestižním seznamu. A bydlení ve mlýně se všemi jeho specifiky je atraktivní námět sám osobě,“ myslí si Hanáčková.
Mletí kůry – před 180 lety výhodný byznys
Ale vraťme se úplně na začátek – do roku 1836. Tehdy bratři Karl a Franz Budischowští ztratili trpělivost s mlynáři v okolí. Nutně potřebovali pro své dobře se rozvíjející podnikání v kožedělném průmyslu tříslo. To se získávalo louhováním drcené kůry nejlépe dubu, ale třeba i smrku či borovice a dalších stromů.
„Chemické látky z něj získané dávají kůži voděodolnost, pružnost, stálost a zároveň ji zbarví,“ říká Třebíčan Jan Šplíchal, kterého tato část historie města zajímá. O Budischowských napsal svou bakalářskou práci.
Ve 30. letech 19. století znamenalo mletí kůry na tříslo velmi zajímavý zdroj doplňkových zisků vedle mletí mouky. Jenže jak se odvětví koželužnictví rozvíjelo a Třebíč mířila na jednu z nejpřednějších příček v Evropě, třebíčští mlynáři nestíhali. Situaci zneužívali a cenu za drcení šroubovali, jak jen to šlo.
Kůra až ze Znojma či Uher
Kůra na tříslo se musela vozit do okolních obcí, případně se dopravovala až z 50 kilometrů vzdáleného Znojma, kvalitní duběnka dokonce až z Uher. Náklady stoupaly a Budischowští začali být nervózní.
Proto se rozhodli postavit si mlýn vlastní. Nejdřív přemýšleli o dřevěném a využití síly koní či volů. Když se připravovali budovat, vložili se do celé věci místní mlynáři. Nelíbilo se jim, že by přišli o zajímavé zisky.
„A tak se obstrukcemi snažili stavbě zabránit. Argumentovali, že například bude mlýn rušit blízkou silnici a plašit koně v povozech formanů, kteří tudy vozili zboží do Jihlavy. A že žár vzniklý třením lopat může dřevěný mlýn snadno zapálit, plameny by mohly přeskočit na okolní domy a pak na celé město,“ zjistil Šplíchal.
Lidé ještě měli v živé paměti obrovské ničivé požáry z nedávné doby. Vtom měli mlynáři pravdu, mlýnský mechanismus se žhavil, ve spojení s prachem v různých typech mlýnů požáry vznikaly.
Rozmach zastavila pára
Obec po průtazích nakonec ale stavbu mlýna na Kanciborku povolila. Musel být z kamene a cihel. Poháněný větrem.
„Větrný mlýn sloužil svému účelu jen asi do 70. let 19. století. Pak byl jeho provoz utlumen. Důvody byly dva – rozmach parních strojů, pára nahradila vítr. A rozvoj chemického čištění kůží. Kůra stromů přestávala být potřeba,“ uvedl Jan Šplíchal.
Větrný mlýn chátral, až jej v roce 1929 odkoupila obec, opravila a rozčlenila na provizorní bytové jednotky. Bydlelo se v nich až do roku 1975. O dva roky později při příležitosti oslav 700 let založení města byl mlýn jakž takž opraven a získal zpět symbolické kovové lopatky. Od té doby je uzavřený a interiérem se prohání vítr.
Nedávno se mlýn otevřel na pár hodin veřejnosti. U příležitosti zahájení výstavy o větrných mlýnech, která potrvá do 10. listopadu ve vestibulu kulturního domu Fórum. Tehdy mohli návštěvníci spatřit interiér třípodlažní budovy. Je úplně prázdná, dávno bez mlecího mechanismu. Má zachovalá dřevěná patra o průměru kruhu asi osm metrů, střecha je ale notně děravá.
Populární duo s vozíkem
Dnes už těžko někdo dokáže odhadnout, jak lidé, co tu bydleli, třeba chodili na záchod. Není tu upomínka na žádné technické zařízení, které by připomínalo kanalizaci. Zůstalo jakési potrubí, které zřejmě sloužilo jako kouřovod.
„Za socialismu se mlýn moc líbil malíři a ilustrátorovi Cyrilu Boudovi. Přál si tu mít galerii. Soudruzi mu to ale zamítli. S poukazem na to, že by městu zanikla jedna bytová jednotka. Absurdní,“ krčí rameny bývalý městský architekt Borek Herzán.
On sám si moc dobře pamatuje na úplně poslední nájemníky, kteří v mlýně bydleli. „Jmenovali se Vondráčkovi, ve dvou uklízeli Třebíč. Měli dvoukolák, a tak je lidé potkávali v ulicích. Dokonce si pamatuju, že když jsem chodil do školy, udělali soudruzi učitelé anketu o nejpopulárnější osobnost města. S přehledem zvítězili Vondráčkovi. A tak se soutěž v tichosti zase zrušila, poněvadž výsledky neodpovídaly představám o tom, kdo by měl vyhrát.“
