„Byla to hrozná doba,“ vzpomínají oba manželé na téměř půl století staré události. Lidé se v té době dožadovali reformy socialismu pod vedením Alexandra Dubčeka a jeho kolegů. Chtěli také, aby se Československo stalo neutrální zemí a aby okupanti okamžitě odešli.
„V pět hodin ráno nás vzbudil soused, že k nám přicházejí Rusové. My nechali děti doma a šli vysílat,“ říká v současnosti 89letá Irena Holoubková.
Svobodný vysílač Vysočina
|
Rodina měla tři syny, tomu nejmenšímu tehdy bylo dvanáct roků. „Řekli jsme jim, že se o sebe musí postarat. Ať jdou nakoupit chleba a všechno, co si myslí, že se bude hodit. Nevěděli jsme, co se bude dít,“ doplňuje.
Pro rozhlas získávali informace z různých zdrojů - nejen z okresního výboru, ale hlavně od posluchačů. „Kolem šesté hodiny večer přijelo 34 tanků a 48 nákladních aut,“ informoval například ve vysílání rozhlasu po drátě obyvatel Račína na Žďársku Egon Šimon.
Tamní lidé mluvili s polskými vojáky. „Říkali, že by odešli hned, jen kdyby je pustili. Že by šli třeba pěšky,“ hlásil Šimon.
S Poláky nebyly v místě žádné problémy. Jednou při otáčení tanku do lesa poškodili plot, ale velmi se omlouvali. Také ujišťovali místní, že nebudou střílet do Čechů.
Lidé nevěděli, co dělat. Rozhlas radil jim i třeba zemědělcům
Svobodný vysílač Vysočina mohl fungovat i díky vysílačce od ministerstva národní obrany. Umístěná byla v blízké Sázavě, kde bylo vojenské skladiště. Ukrytá byla v nákladním voze.
„Vysílačka jela v jednom kuse,“ povídá Irena Holoubková. Studio navíc bylo i jakousi telefonní ústřednou. Posluchači mohli volat informace ze Žďárska i odjinud na telefonní čísla 2101 nebo 2195.
„Lidé nevěděli co dělat. Třeba jestli mají hned letět do krámu a zásobit se... My avizovali, že pekaři pečou, že obchody budou normálně otevřené a ať si lidé nedělají velké zásoby, že se na všechny dostane,“ vysvětluje bývalá rozhlasačka.
Jednoduché to ale se zásobováním vůbec nebylo. Proto v rozhlase zazněl třeba i tento vzkaz zemědělcům a prodejnám mléka: „Nezadržujte konve na mléko a mléčné lahve, jinak bude narušeno plynulé zásobování obyvatelstva mlékem!“
Rusové jedou do Velkého Meziříčí, opusťte raději náměstí
Studio měli na „okrese“ v místnosti civilní obrany. Vysílali ve dvou až čtyřech lidech.
„Dověděli jsme se třeba, že do Velkého Meziříčí jedou Rusové. Občané města uposlechli výzvy, aby opustili náměstí a přilehlé ulice. Tak se zamezilo střetům,“ připomněla Holoubková.
Samozřejmě že posluchače hodně zajímaly zprávy o průjezdech armád. Prostřednictvím Svobodného vysílače Vysočina se k nim dostaly třeba tyto: „V Jihlavě jsou na náměstí tanky.“
„V Havlíčkově Brodě projíždí polská armáda.“
„Raketové jednotky přenocovaly u Velké Bíteše.“
Za velitelem polských okupantů šla servírka. Ten jí nabídl vodku
V rozhlase po drátě jednou vystoupila i Josefa Špačková - servírka z hotelu Zlatý lev ve Velkém Meziříčí a původem Polka, která v Československu žila od roku 1943.
Měla možnost mluvit s velitelem polských vojsk ve Žďáře. Šla mu v rodné řeči tlumočit, že se tady žádná kontrarevoluce nekoná, že lidé chtějí v klidu pracovat.
„Přijeli jsme na rozkaz,“ reagoval polský velitel, jenž měl základnu na vrátnici v sokolovně. Ženě údajně při setkání nabízel i vodku. Špačková však odmítla - s tím, že se s ním ale ráda napije, až bude v Československu v civilu, nikoli jako okupant.
„Poláci byli poslaní, aby to tady ‚zmáčkli‘. Když jsem ale viděl ty kluky, oni měli kolem sedmnácti let... Někdo je spunktoval. Vehnal je sem, aby Čechy zklidnili,“ konstatuje rovněž 89letý Luboš Holoubek.
S velitelem se setkal i on. „Říkal, že když přijížděli do města, že je tam napsané něco hanlivého, tak ať to sundáme dolů,“ popisuje.
Ani gram uranu do SSSR, vyhlásili horníci v Dolní Rožínce
Rozhlasové vysílání o srpnových událostech ze Žďáru nad Sázavou trvalo přibližně týden. Informovalo třeba i o tom, že sklárny ve Škrdlovicích na protest proti invazi vojsk rezignovaly na dodávku uměleckého skla do Sovětského svazu. Byla to zakázka za 96 tisíc korun.
V uranovém dole v Dolní Rožínce byli horníci ve stávce. A vyhlásili heslo: „Ani gram uranu SSSR.“
Jenže pokus o reformy socialismu i o neutralitu nevyšel. Svobodný vysílač Vysočina brzy utnuli. A Holoubkovi byli za tuto činnost posléze potrestáni - vyhozením z KSČ a také přišli o práci v rozhlase. Luboše Holoubka odvolala rada okresního národního výboru 7. ledna 1970.
Pod usnesením byl mimo jiné podepsaný i Josef Voráč - poslanec Národního shromáždění, který v srpnu 1968 burcoval lidi pro hlavní osobnost Pražského jara Alexandra Dubčeka a prezidenta Ludvíka Svobodu. A později veřejnost přesvědčoval, že to bylo jinak...
Socialismus není to, aby lidé umírali hlady, spílala předsedovi
Uvězněním komunisté Holoubkovým nehrozili. Následující roky pro rodinu ovšem nebyly snadné.
„Manžel (jenž má od mládí problémy se zrakem - pozn. redakce) se zhroutil. Jezdil na léčení do Smokovce, většinou jednou za rok na měsíc. A já nemohla najít práci. Když jsem už hrůzou nevěděla co, tak jsem šla na místní vedení KSČ. Že mám doma tři děti, co jim mám dát k jídlu? Že přece není socialismus to, aby lidi umírali hlady. Předseda mi přislíbil, že mi nějaké místo vyjedná,“ vypráví paní Irena.
Dělat měla na expedici ve skladu zeleniny na okraji Žďáru. Jenže manipulovat s bednami, to nebylo nic pro ni. Ani je neuzvedla. Tak šla zpět na partaj a dali jí práci uklízečky. Musela třeba vytírat dřevěnou podlahu nebo zatápět v kamnech.
Pak vystřídala další zaměstnání. „Jakmile se ale vedoucí dověděl, že jsem inkriminovaná, tak mě zase vyhodil,“ připomíná. Dělala například i jako dělnice ve výrobě zámků v Tokozu.
Nevidomý manžel dostal částečný invalidní důchod, pracoval pak i jako nákupčí ve výrobním družstvu Sona.
Chtěl kojící koutek i peníze na rekreaci. Šéf ho převelel Přes tetu, která pracovala v anglickém vysílání Československého rozhlasu se Luboš Holoubek dostal k práci v rádiu. Tehdy mu bylo zhruba pětadvacet roků. A tak šel z rodného Jičína do Prahy. V rozhlase pracovala i jeho pozdější žena Irena. On byl ve zpravodajství, paní v kultuře. V Československém rozhlase se Luboš Holoubek stal i nejmladším předsedou odborů ROH. „Pro maminky například zajistil kojicí koutek. Ten přišel vhod, protože ony šly už ve čtyřech měsících dítěte zpět do práce. Pro šoféry zase zařídil noční stravování. Obstaral natáčecí vozy,“ vyjmenovala Holoubková. Předělaly se z dosluhujících nemocničních sanitek. „Do terénu jsme měli i dřív auťáček, ale nebyl postačující. Hrozilo, že s ním třeba někdy nevyjedeme kopec, že se nedostaneme na místo reportáže včas. Ředitel rozhlasu prosbě nakonec vyhověl,“ doplňuje Luboš Holoubek. Na vejtřasky vzpomíná jako na bezvadné vozy. A proč šli manželé z Prahy na Vysočinu? „Byli jsme vykopnuti směrem vzhůru, jak se říká. Panu řediteli jsme zřejmě tolik vadili, že jsme mu vyčerpávali fondy – třeba na rekreace pro zaměstnance. Jednoho dne Lubošek přijel domů a říká: ‚Chtějí mě udělat ředitelem rozhlasu v Jihlavě.‘ Bylo to v Kreclu,“ povídá paní Irena. V tu dobu rodina bydlela u Veletržního paláce v Praze, což nebyla ideální lokalita – hlavně z pohledu dětí. „Nemohly samy ven. Musely čekat, až s nimi půjdu. A hrály si na chodníku.“ Také se šla paní Holoubková poradit s lékařem – kvůli letitým vážným problémům jejího muže s oční sítnicí. „A pan doktor velice zajásal. Že stěhování na Vysočinu je báječná věc,“ zmiňuje. První štací tedy byla v polovině šedesátých let Jihlava. Do Žďáru nad Sázavou se pak stěhovali, protože tam Luboš Holoubek mohl dělat ředitele kulturního domu a jeho žena rozhlas po drátě. A tak to šlo až do srpna 1968. |
