Hned na začátku kariéry využívali její talent režiséři pro velké role. Na Jihlavu pak měla později ty nejhezčí vzpomínky. Poprvé zde žila samostatný život s vydělanými penězi, kterých ale jako začátečnice neměla mnoho. Vyprávěla, že si proto pořídila svůj první skromný majetek - rádio. Dva roky ho pak splácela.
V Jihlavě se těšila přízni jednoho věrného diváka, budoucího herce Bořivoje Navrátila. Ten tehdy v Jihlavě žil. „Všichni jsme byli zamilovaní do Věry Kubánkové, která už jako mladinká hrála těžké dramatické charaktery a byla úchvatná. Och, jak jsem toužil stanout někdy na jevišti po jejím boku,“ vzpomínal Navrátil o mnoho let později, když už byli kolegové.
Z Jihlavy odešla Kubánková do Zlína, tehdejšího Gottwaldova. Pak už se přesunula do Prahy. Filmovat začala devět let po odchodu z Horáckého divadla.
Věra Kubánková se narodila v roce 1924 v Košicích. „Tatínek byl důstojník z povolání a byl tam odvelen. Žili jsme v Prešově, ale já se narodila v Košicích, protože v Prešově nebyla žádná porodnice. Žili jsme tam do konce třicátých let, kdy Češi museli odejít, otec pak šel do Hradce Králové,“ zavzpomínala před svými devadesátinami v Lidových novinách.
Těsně unikla ničivému náletu
Jako dítě docházela na hodiny klavíru, později na gymnáziu recitovala, hrála ve školním divadle.
Brněnskou konzervatoř studovala za války, po prvním ročníku jim školu zavřeli. Následně byla totálně nasazená, pracovala v továrně na výrobu plynových masek v Brně na Cejlu.
Před koncem války těsně unikla ničivému náletu. „Ten den, kdy byl strašlivý nálet na Brno, nás poslali na pobočku, která byla asi o tři ulice dál. Nikdy předtím nás na žádnou pobočku neposílali, až v ten den, což byla obrovská náhoda. Když to začalo, běželi jsme do krytu. Lidé se tam modlili, někdo zpíval. Byla tam obrovská železná vrata, která se chvěla. Trvalo to do večera a my pak museli obcházet hořící trosky, abychom se vůbec dostali domů. Naše fabrika byla v rozvalinách,“ vzpomínala.
Po válce konzervatoř dokončila a šla do Jihlavy. Později v Praze hrála v Divadle za branou a v Realistickém divadle.
Virtuální duet s kapelou
Od roku 2005 působila v Divadle na Jezerce. Fanoušci kapely Tata Bojs ji znají z klipu Virtuální duet.
V čem hrála v JihlavěPoprvé se Věra Kubánková představila jihlavskému publiku v roce 1948, a to ve hře Arthura Millera Všichni moji synové. Další její premiérou byla hra Lillian Hellmanové Lištičky. Zahrála si i ve Zkrocení zlé ženy, Tylově Lesní panně, Tvrdohlavé ženě či Goldoniho Mirandolině. Režisér Miloš Hynšt obsadil Kubánkovou do Veselých paniček windsorských. A protože se psal rok 1950 a Horácké divadlo uvádělo budovatelské drama Parta brusiče Karhana, byla obsazena i do této hry. S Jihlavou se rozloučila v inscenaci Aloise Jiráska Otec. |
„Nejdřív jsem je odmítla s tím, že reklamy nedělám. Vnučka Terezka mi ale vysvětlila, kdo jsou Tata Bojs, o co jde a že si vlastně šlapu po štěstí. Tak jsem na to kývla. Mladí mě pak zastavovali na ulici a ptali se mě, jestli nejsem ta bába, která hrála s Tata Bojs,“ popisovala s úsměvem svoji netradiční roli.
Zahrála si také ve filmu Smradi. Nebo se - v roli Karasové - objevila v sedmdesátých letech v Ženě za pultem. Poté přibyly další seriály včetně pokračování Nemocnice na kraji města, Expozitury, Kriminálky Anděl nebo Comebacku.
Příznačné pro ni byly role babiček, a to od snímku Žiletky až po Dešťovou vílu. Vůbec poslední filmovou rolí Věry Kubánkové se stala bylinkářka v pohádce Řachanda.
Hodně také dabovala, mimo jiné oscarovou roli Jessiky Tandyové v Řidiči slečny Daisy. Dostala i Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.
Věra Kubánková zemřela v dubnu roku 2016 v jednadevadesáti letech.
