Jeho poznávacím znamením jsou nepřehlédnutelné dredy. Nejdelší z nich měří 128 centimetrů. „A to si je každý rok o deset centimetrů zkracuji,“ směje se čtyřiatřicetiletý Cristian Mauricio Vera Cordova. S přítelkyní žije půldruhého roku v Jihlavě, ale pochází z pětimilionové megapole Santiago de Chile.
Jeho dredy budí pozornost zcela spolehlivě. „Tak to bylo i doma, ani v Chile nejsou dredy v takovéhle délce obvyklé,“ říká vystudovaný webdesignér Vera. Dotazy na dredy mu nevadí, méně příjemné už je, když mu na ně lidé na ulici sahají a vidí v tom žert.
Netradiční úpravu vlasů už má patnáct let. Na začátku ale nebyl duchovní přerod osobnosti ani filozofie. Motivace byla prozaická. Vera měl dlouhé kudrnaté vlasy a přemýšlel: ostříhat? „Kamarádi mi řekli, ať si upletu dredy, tak já na to: Proč ne? Pravda je, že první rok jsem pak občas přemýšlel, že si je ostříhám, ale pak už jsem to pustil z hlavy,“ vzpomíná Vera.
Čtyři hodiny v koupelně. Dredy rozplete, umyje, zaplete
Vlasy spletené do úhledných „dreadlocks“ však pro něj nejsou tak banální, jak by mohlo vypadat. „Mauricio se většinou v neděli večer zavře na čtyři hodiny do koupelny a tam se upravuje. Je to jeho intimní věc, jakýsi rituál, u kterého potřebuje být sám. Dredy si u hlavy zčásti rozplete, umyje, vysuší - což není úplně jednoduché - a znovu zaplete,“ prozrazuje Verova přítelkyně, třiatřicetiletá fotografka Dana Hosová.
Vera však tvrdí, že kdyby o dredy přišel, nevadilo by mu to. Před několika lety nemohl sehnat práci a myslel si, že by to mohlo být právě kvůli vlasům. „Tak jsem se rozhodl je ostříhat. Ale pak jsem práci sehnal i bez toho,“ směje se muž, který pochází z vrstvy chilských mesticů - míšenců původních obyvatel a přistěhovalců ze Španělska, kteří ve Verově případě přicestovali na nový kontinent v roce 1880.
I po příchodu do Jihlavy se živil jako webdesignér, pracoval po internetu. Začínal odpoledne, kdy je v Chile ráno. Pak ovšem o práci přišel a zatím hledá - třeba jako učitel španělštiny. „Ale v Jihlavě se mi líbí, máte tady dobré pivo. A taky se mi líbí, že se Češi zajímají o svou historii, že znají osobnost Jana Husa,“ říká Vera.
Naopak ho mrzí, že zatím nenašel spoluhráče, se kterými by mohl hrát fotbal. „Chybí mi tady taky čerstvé mořské plody. A podstatně méně se tady tančí než u nás,“ srovnává Vera.
V Čechách se hůř podniká, ale člověk nekončí na ulici
„Rozhodli jsme se z Chile odejít, protože je tam hodně těžký život. V Čechách je sice složitější podnikání a platí se vysoké daně, ale člověk má relativně velkou jistotu, že neskončí na ulici. Funguje tady školství, zdravotnictví. Když v Chile nemáte peníze, můžete i zemřít na nemoc, která se tady v Česku běžně léčí,“ hodnotí Hosová.
Vera vypráví, jak jeho dědeček komunista utíkal před Pinochetovou diktaturou. „Chtěl uprchnout do Argentiny, ale na hranicích si uvědomil, že nemůže být bez rodiny. Tak se vrátil. Zatkli ho vojáci, ale neměl u sebe doklady a tak ho kupodivu nechali jít. Pak se dědeček ukrýval u přátel,“ vypráví Vera.
Jiného Chilana na Vysočině Vera zatím nepotkal, ale zná v kraji aspoň několik lidí ze svého kontinentu: Kubánku, Ekvádorce, Brazilku, Argentince. „Scházíme se a povídáme si o rozdílech naší a vaší kultury. Někdy se taky bavíme porovnáváním rozdílů řečí: například vaše ano znamená u nás řitní otvor. Kurva u nás zase znamená zatáčka, ale u vás je to velmi neslušný výraz. Tomu se se španělsky mluvícími přáteli smějeme,“ říká Vera.
