Říkali jí Škarpa. Od vězení zachránila punkerku z Jihlavy revoluce

  13:45aktualizováno  13:45
V době socialismu musely mít skalní punkerky hodně odolné povahy. Taková byla a je také dívka z Jihlavy, kterou každý, kdo se o tuzemský punk zajímá nebo jím nějakou dobu žil, zná pod přezdívkou Škarpa.

Radikální punkerkou se Jana Bečková Petrovická stala v roce 1986 ve svých patnácti letech, což v éře mlátiček komunistické policie vyžadovalo notnou dávku odvahy. | foto: Archiv Jany Bečkové Petrovické

Komunistické policii v Československu byla trnem v oku jinakost a punk si na odlišnosti jedince od davu zakládal. Bijci z Veřejné bezpečnosti mu to dávali krvavě pocítit. O to drsněji v onom podzemí socialismu žily punkerky, včetně jihlavské rodačky s přezdívkou Škarpa.

Její nositelkou je Jana Bečková Petrovická. Dostala ji už na základní škole od spolužáka ve frontě v jídelně. „Jmenovala jsem se Karpíšková a on mi řekl: Uhni, ty Škarpo! A už jsem přezdívku měla přišitou,“ směje se dnes čtyřiačtyřicetiletá Bečková.

Fotogalerie

Když ji o dva roky později punkeři v malé jihlavské komunitě vymýšleli přezdívku a schylovalo se k tomu, že jí jako nejmladší budou říkat Kuře, tak se Bečková raději přiznala, že už přezdívku má.

„Byli z ní samozřejmě úplně nadšení,“ vzpomíná punkerka.

Jak to začalo? Někdy v roce 1986 ve svých patnácti letech potkala Bečková v Jihlavě Bedřicha Musila, který jí před několika lety dělal pionýrského vedoucího. U něj ale od té doby nastala proměna: Musil už byl v té době jedním z prvních punkových muzikantů v Jihlavě.

„Zaujalo mě, jak se změnil. Půjčil mi punkovou hudbu, dal mi roztrhané tričko a jiné stylové hadry, vysvětlil mi, o co v punku jde. Já o tom tehdy nevěděla nic. Že punk není jen hudba, ale i vyjádření politického postoje, to jsem si naplno uvědomila až později.“

Byla urputná, mladá, odhodlaná. „Všechno dělala naplno, a tak když si vyholila hlavu, udělala to pořádně. Měla nakonec největší ‚číro‘ z nás všech. Možná i kvůli svému mládí chtěla dokázat, že se nebojí. Byla fajn parťák,“ vzpomíná dnes Bedřich Musil.

„Škarpu jsme všichni milovali,“ napsal na Facebook jiný z letitých jihlavských punkerů.

Místo školy šla pracovat do skláren

Střední školu kvůli svým postojům nedokončila, vyloučili ji v druháku. Navíc musela podepsat, že odchází na vlastní žádost. Pak se protloukala, musela najít práci.

„Jenže kdo zaměstná drzou holku s vyholenou hlavou a půlmetrovým čírem? Nakonec jsem nakrátko sehnala práci ve sklárnách v Antonínově Dole, dřinu, kterou tam dělali svalnatí chlapi,“ vzpomíná Bečková, jejíž tvář se objevila i na obálce knižní monografie o československém punku Kytary a řev.

Začala jezdit po akcích mimo Vysočinu. „Nebylo na co čekat, potřebovala jsem se rozletět,“ říká dnes s úsměvem. V dalších letech ale punk v kulisách socialismu prožila až na dno. Přespávala u kamarádů, u tehdejšího přítele.

„Jednu dobu jsme nocovali v barácích v demoličním pásmu u nádraží v Hradci Králové. To bylo na dřeň. Dnes zpětně pochybuji, jestli bych to znovu zvládla. Nebyli jsme připravení takhle žít, lehli jsme si někde na zem, kde nefoukalo, žili jsme jako bezdomovci. Já ale neměla pochybnosti, jestli mi stojí punk za to. Štvalo mě, že nemáme kde být a jiní lidi mají byty a nám tu možnost nedají. Tehdy jsem si přála jen to, aby mi nikdo nic nediktoval, aby tady nebyli komouši,“ rekapituluje.

Největší zkoušky však měly přijít. Oproti Jihlavě byli příslušníci komunistické bezpečnosti v Hradci Králové o poznání ostřejší. „Přespávali jsme u kamaráda. Najednou se v noci rozlétly dveře a začala razie. Zabavili nám věci, roztrhali oblečení, co mohli, to nám orvali. Mě jako holku trochu šetřili, i tak jsem ale párkrát dostala, kluci dostávali hodně: z akcí se vraceli s rozbitými hlavami, vyrvanými vlasy, vytrhanými náušnicemi.“

Potom přišlo zatýkání a první výslechy na ‚Barťáku‘ – Bartolomějské v Praze. „Nezapomenu na široké strohé chodby, řady dveří bez označení, vrzání podlahy, srdce až v krku…,“ líčí Bečková, která prošla za socialismu dvěma desítkami policejních výslechů.

„Cenzurováno, Bartolomějská“

Byl to běžný folklor: Bečková šla například s partou punkerů přes Václavské náměstí. Najednou se přiřítil bílooranžový žigulík, zakvílely brzdy. Policisté punkery srazili na zem, nasadili jim pouta a odvezli je do Bartolomějské.

„Vždycky se nás snažili na něco dostat, na výtržnictví nebo příživnictví, za nápisy na bundách, že jsme neměli razítko zaměstnavatele, za natrženou občanku, za náušnice. Kamarádovi zabavili stahovák na ruku, kam si nechal udělat na soustruhu ozdobné ostny – málem mu napařili nedovolené ozbrojování.“

Ponížení přišlo, když jí chtěli zabavit punkovou bundu. „Vždycky jsme museli podepsat policejní spis, že s jeho textem souhlasíme. Já už se tehdy po svatbě jmenovala Petrovická, ale všude jsem místo podpisu na ty spisy napsala Nesouhlasím, Petrovická. Oni mi to odkývali a já šla. Pak mě chytili s bundou, na které jsem měla napsáno: ‚Demokracie? Svoboda? Kde?‘ Takže mi tu bundu přestříkají hned na tom Barťáku a že si mám na to jít koupit sprej. Říkala jsem, že nemám peníze, protože jsem nezaměstnaná. Tak že mi bundu zabaví. Já na to, že je to moje jediné oblečení. Někde našli sprej a celou tu hnědou motorkářskou bundu mi přestříkali. Poslali mě domů, že mám přijít za týden podepsat spisy. Já cestou v té barvou smrdící bundě přemýšlela, jak se pomstít. Než jsem šla znovu na Barťák, namalovala jsem si na bundu jiný nápis. Na Bartolomějské policajt zepředu viděl, že mám přestříkané rukávy, byl spokojený. Tak jsem se mu podepsala, a jak jsem odcházela, uviděl, že mám na zádech nový nápis: ‚Cenzurováno, Bartolomějská 6.‘ Zařval: ‚Vypadni!!!‘“

Číro zmizelo, ale názory zůstaly

Pak následovalo zatčení v Plzni. Bečková na chodbě před výslechovou místností žvýkala a polykala papírky s adresami a telefony na známé, co měla u sebe. Soumrak nebral konce. „Tenkrát jsem byla přesvědčená, že skončím blbě: emigruju, nebo půjdu do vězení. My neměli co ztratit, protože jsme nic neměli. Pak jsem podepsala Nezávislé mírové sdružení a asi by mě opravdu zavřeli. Zachránila nás revoluce.“

Dnes už stylové atributy nemá, ale názory nezměnila. Kolem roku 1993 začala potkávat nové rychlokvašené punkery, kteří na ulicích pořvávali, popíjeli a kopali do popelnic. Už se to mohlo, neriskovali.

„Jednou jsem s nimi na té ulici zkoušela diskutovat, a když jsem slyšela jejich názory, tak jsem šla domů, vzala svou starou punkovou bundu a hodila ji do popelnice. Pořád mám punk v hlavě, ale už mi nezáleží, jestli jako punker vypadám,“ říká Bečková.

Od návratu do Jihlavy v roce 1996 se Jana Bečková živí prodejem materiálu pro reklamní agentury, je znovu šťastně vdaná, má dceru, syna a už i vnuka.

„Nejvíc mi dnes vadí apatie, nezájem lidí o věci, které se jich zdánlivě netýkají. Mladé, kteří by dnes tu revoltu měli dělat, nezajímá, že by mohli něco změnit. Možná jim to jejich rodiče neřekli a možná jsou jejich rodiče taky takoví,“ přemítá Bečková. Doma v truhle má z punkových let dopisy, fotografie, náušnice, neuměle přiletované písmeno A v kroužku… „Nedávno jsem truhlu otevřela a probírala se tím vším. Bavila jsem se,“ směje se Bečková.

Nejčtenější

Myslivec zastřelil chovnou fenu přímo před očima majitelky

Tereza Slavotínková chovala na své farmě Sýkorův mlýn dva australské ovčáky. O...

Přímo před očima majitelky zastřelil myslivec na Pelhřimovsku chovnou fenu australského ovčáka. Stalo se to koncem...

Kanibalové v Třebíči. Skandál chtěla mladá republika ututlat

„Tázal jsem se Dvořáčka, co s tím budou dělat? To prodáme řezníkům. O maso je...

Bylo to nejhorší případ kanibalismu v moderních českých dějinách. Maso několika zavražděných Židů bylo vyuzeno, snědeno...

Za rozjetým taxíkem vlál pes. Majitelka vodítko zabouchla do dveří

Taxikář vlekl za autem psa na vodítku

Malý pes v Jihlavě absolvoval nedobrovolný běh za taxikářským vozem. Jeho majitelka totiž z nepozornosti při...

Boj o baráž: vsetínská šance ještě žije, Kladno zdolalo Jihlavu

Patrik Machač z Kladna (vpravo) a Miha Štebih z Jihlavy.

Hokejisté Vsetína v semifinále Chance ligy do dnešního duelu nevstřelili Českým Budějovicím ani gól, ale tentokrát se...

Za lány bledulí míří tisíce turistů, ze vsi se na měsíc stalo parkoviště

Když vyjde počasí, vypadá to v rezervaci zhruba takto. Mezi lány bledulí se...

Poslové jara jsou tady, hlásí lidé z Chlébského na Bystřicku. Vesnička na pomezí Vysočiny a Jihomoravského kraje se...

Další z rubriky

Telčský zámek se chystá na celoroční provoz, zdraží také vstupné

zámek Telč

Jedna z nejnavštěvovanějších památek Vysočiny chystá velké změny. Zámek v Telči letos zdraží vstupné, a to i na nádvoří...

Na půdě synagogy v Pacově našli památkáři hebrejské texty i plášť

Historici zkoumali půdu synagogy v Pacově. Hledali a našli tam genizu -...

Modlitební texty s hebrejským písmem, zlomky chrámových ozdob, ale také modlitební plášť či obaly na svíčky. To jsou...

Jako Fénix z popela. Zhubl padesát kilo a založil úspěšný kickboxový klub

Josef Bílek dal dohromady jeden z nejúspěšnějších klubů kickboxu v zemi -...

Ten příběh by stačil i na filmový scénář o lidské vůli a cílevědomosti. Josef Bílek byl ještě před deseti lety mužem,...

Make-up pro děti: Legrace, nebo nebezpečí?
Make-up pro děti: Legrace, nebo nebezpečí?

Těžko obhájíte, že se make-up hodí jen pro dospělé, když v hračkářstvích prodávají dětská líčidla. V Česku už dokonce najdete i specializované salony, kde dětem udělají manikúru nebo pedikúru. Jak vysvětlit dnešním dětem, že na líčení mají dost času?

Najdete na iDNES.cz