Jestli mě život něco naučil, pak dávat si pozor na ženy, které nemají žádné kamarádky. Začalo to naší hezkou spolužačkou na gymplu, která trávila čas výhradně s chlapci z vyšších ročníků a hlásala do světa, že holky jsou slepice a ona s nimi nebude ztrácet čas. Jak moc si muži, tedy spíš roztoužení puberťáci, rozuměli s vyzývavou blondýnkou, si nejsem jistá. Měla jsem pocit, že o porozumění tu nějak nešlo a všichni ti kamarádi doufali, že se na ně někdy usměje štěstí. Neusmálo a slečna putovala od party k partě. Ani s chlapci si ale nějaké hluboké přátelské pouto nevytvořila.
Mimochodem nejde až o tak překvapivý jev. Adrian F. Ward z Fakulty psychologie Harvardovy univerzity na webu Scientific American rozebírá dvě studie zabývající se přátelstvím mezi mužem a ženou, respektive tím, jestli něco takového vůbec může existovat.
Za předpokladu, že jsou oba heterosexuálové, se ukázalo, že zatímco žena skutečně dokáže svůj protějšek brát jako kamaráda, muži si velmi často nechávají otevřenou možnost něčeho víc. Nebrání jim v tom ani to, že je žena ve vztahu - naproti tomu ženy spíše ctí kamarádův status zadaného muže. Pánové také leckdy přeceňují míru své přitažlivosti a mají tendenci vidět za přátelstvím víc, než tam skutečně je.
Pokud přátelství mezi pohlavími nedopadne dobře, je to podle experimentu mezi 249 zadanými dospělými účastníky studie častěji vinou muže. Pokud by vás zajímalo, jak na to vědci přišli, pak vězte, že se do studie přihlásily páry přátel opačného pohlaví, které následně odpovídaly na sady otázek každý zvlášť. Porovnáním jejich odpovědí se ukázalo, že můj teenagerovský odhad kvality přátelství sličné divy se spolužáky nejspíš odpovídal realitě.
Během těch osmi let, kdy jsme s dotyčnou denně vstupovaly do stejné třídy, nicméně nastaly i okamžiky, kdy se mi svěřila s tím, jak moc je sama. Zkrácená verze by zněla, že na ni holky žárlí, intrikují a ona jejich hru nechápe. Svěřila se mi i s pocity méněcennosti vedle nadaného bratra a špatným vztahem s rodiči.
Bylo mi jí líto, přátelství jsem tak nějak nabídla, ale velmi rychle jsem zjistila, že se s ní jednoduše nedá vydržet. Nedokázala jsem se na ni napojit, chápat ji ani snášet věčné soupeření, přetvářku a schopnost hodit vás přes palubu, kdykoli se ukáže lepší zábava. Spolužačka neměla problém jen se ženami a ženským kolektivem, měla ho s každým. Vztahy jí navzdory velké atraktivitě nešly ani s muži.
Během života jsem pár dalších žen bez kamarádek ještě potkala a po vyslechnutí příběhů o tom, jak strašné ty ženské kolem jsou, jsem nakonec prchala taktéž.
Když na holky není prostor
Důležité je ovšem říct, že i když se v některé životní etapě cítíte lépe s kamarády muži, automaticky to neznamená, že nejste pro ženské přátelství stavěná.
„V té době jsem měla jiný pohled na to, kdo je dobrý kamarád,“ vzpomíná na čas plný mužských kamarádů Michala Měřínská, autorka projektu Magicky ženská i stejnojmenné knihy. „Pro mě bylo důležité, že jsem se ve volném čase s kamarády okolo sebe bavila, že jsme si uměli užít skvělý čas, nikdo neřešil ,kraviny’ a nezatěžoval mě svými problémy. Měla jsem jednu nebo dvě skutečně blízké kamarádky a to mi bohatě stačilo na to, abych jim řekla, co potřebuji, a s klukama to nemusela řešit. S nimi jsem si jen užívala zábavu,“ přemýšlí zpětně.
Co na to studiePodle studie profesora Briana Uzziho z Northwestern University jsou ženy, které mají více přítelkyň, kariérně úspěšnější, a čím více kamarádek mají i jejich kamarádky, tím spíš to daleko dotáhnou. Proč? Sdílení zkušeností s komplikovanými situacemi. Jiná studie pod vedením Laury Cousin Klein z Penn State University zase ukázala, že oxytocin, ženský hormon lásky a sounáležitosti, pomáhá ženám lépe zvládat stres a vyplavuje se právě i ve společnosti přítelkyň. Podle Klein je to nejspíš i jeden z důvodů, proč ženy žijí déle než muži - oxytocin totiž v těle podporuje také hojivé procesy. Být s jinými ženami na jedné vlně se tedy jednoznačně vyplácí. |
Dnes by tohle období popsala jako napojení se na vnitřního muže, kterého máme každá v sobě a který nám pomáhá dosahovat cílů. Pracovala na manažerské pozici, vedla ženský tým a mužský přístup byl víc než výhodný. Nebrat si nic osobně, nevytvářet si předem domněnky, otevírat tabuizovaná témata, pojmenovávat napřímo to, co mají ženy tendenci zametat pod koberec a co postupně vybublává v nepříjemné dusno.
Cestu k ženským kolektivům si našla až ve chvíli, kdy se začala zajímat o svou vnitřní ženu. Tehdy měla sice skvěle rozjetou kariéru, ale rozpadl se jí vztah a cítila se sama. Začala číst seberozvojové knihy a přirozeně se dostávala k tomu, co ji bavilo a naplňovalo.
„Okruh přítelkyň jsem si vybudovala tak, že jsem se začala věnovat sama sobě, tomu, co mě baví a co mi dělá radost. Začala jsem vnímat, co chci v životě dělat, co se chci naučit, kam se chci podívat. To mě vedlo ke spoustě rozhodnutí, která tehdy nebyla komfortní - třeba jít na nějaký ženský seminář, kde jsem nikoho neznala, nebo se přihlásit do nového kurzu. Začala jsem vědomě rozbíjet svoje zajeté stereotypy a dělat věci nově,“ vypráví Měřínská.
Když se dívá na svá někdejší přátelství s muži, uvědomuje si, že jí chyběla hloubka a důvěra. K opačnému pohlaví si netroufala být tak otevřená a bezprostřední jako vůči jiným ženám, protože si podvědomě hlídala své hranice a nechtěla si muže pustit příliš blízko. „Ženský kolektiv - a teď myslím skutečně okruh přítelkyň, který kolem sebe dnes mám - mi tvoří bezpečný prostor, kde říkám věci jinak. Jaksi opravdověji, upřímně a hlavně uvolněně bez nutnosti hrát nějakou,roli’.“
Své cestě k ženám a postřehům o fungování ženského kolektivu věnovala i díl svého podcastu Chvilka pro sebe, kde přiznává, že se ženám vyhýbala i kvůli vlastním předsudkům: všechny holky jsou stejné, jsou to slepice, řeší hlouposti, s klukama je to jednodušší. Pracovní kolektiv plný žen ji v tom jen utvrzoval, až později si uvědomila, že je skutečně rozdíl, jestli s někým musíte pracovat, nebo chcete jít na kafe. „Přece jen složení týmu si v práci úplně nevybíráte a je přirozené, že se objevují třecí plochy,“ usmívá se.
Ženám, které hledají ty správné kamarádky, doporučuje svou cestu: jděte za tím, co máte rády, kde je vám dobře. Třeba v divadle nebo na turistickém výšlapu. Tam najdete ženy podobného ražení spíš než v práci nebo ve fitku, když na cvičení v posilovně moc nejste.
Věčné soupeření
Že ne každý ženský kolektiv je fajn, potvrzuje i iniciátorka osvětových programů a kampaní zaměřených na rovné příležitosti žen a mužů Lilia Khoustnoutdinova. Důvodem jejích aktivit je přetrvávající nerovnoprávnost pohlaví v naší společnosti: poměr žen ve vysoce výdělečných profesích, na manažerských postech, rozdíl v platech i tvrdá kritika vůči ženám, které jsou více vidět, zatímco muži podobné pozornosti unikají.
„Představa, že jen muži jsou těmi, kdo ženy omezují a potlačují, je ale mylná. Realita je komplexnější a často to bývávají naopak ženy, které útočí na jiné ženy, podrážejí jim nohy a vrážejí kudly do zad. To ale samozřejmě neznamená, že to tak musí být nebo že je to přirozené. K tomu, aby ženy konkurovaly jiným ženám, jsou ve světě nerovných příležitostí často vychovávané. Právě proto je nesmírně důležité bavit se o tom, že vztahy můžeme stavět na úplně jiných základech tak, aby byly podporující a mohly jsme z nich všechny profitovat,“ přemýšlí Khoustnoutdinova, která stojí mimo jiné za školeními pro ceremonialistky.
Ty mají za úkol vést rituály spojené s důležitými událostmi v našem životě, třeba těmi, které se týkají našeho ženství: první menstruace i menopauzy, svatby, porodu, potratu nebo třeba rozvodu. Jejich cílem je i posílení pocitu ženské vzájemnosti a úzké podpory, namísto soupeření o to, která z nás je lepší. Rituály by podle Khoustnoutdinové mohly přispět i k normalizaci některých přirozených stránek ženství, za které se pořád ještě nesmyslně stydíme - týká se to třeba menstruace.
Detabuizace takových témat ženy podporuje ve sdílení informací a osobních zkušeností a pomáhá jim k většímu pochopení druhých i sebe.
„Chtěla bych vypíchnout i takzvanou dvojitou směnu. Ženy na sebe kladou vysoké nároky a i společnost na ně pohlíží tak, že by měly pracovat, jako by neměly děti, a starat se o děti, jako by nepracovaly. Tudíž vlastně současně vykonávat dva plné pracovní úvazky. Dlouhodobě to nelze dělat, aniž by se žena nevyčerpala nebo se to neodrazilo na jejím zdraví. V tomto směru je zcela zásadní větší laskavost k sobě samé, snaha o dosažení větší životní rovnováhy a zmírnění tlaku na enormní výkon,“ upozorňuje Khoustnoutdinova. Mohlo by pak ubýt i věčného poměřování, kdo je lepší matka, hospodyně či údernice.
Nemůžeme sice nikoho donutit, aby se změnil, ale můžeme každá začít sama u sebe. Snížit nároky na sebe i druhé. Nesoudit, ale nabídnout rameno, o které se může jiná žena opřít nebo se na něm vyplakat. Jít za tím, co vás láká a naplňuje, ale zároveň pomáhat ostatním ženám dostat se tam, kam potřebují. A především neříkat, že ženské jsou slepice, aniž byste mezi ně vůbec kdy vyrazila. Odměnou vám překvapivě může být i lepší životní úroveň.
