Ta žena mě fascinovala už od raného dětství, kdy podvědomě zasáhla do mého života. Máma měla svou galérku, u níž se líčila, a já si pod ní vždycky ráda hrála. Stávala na ní lahvička Chanelu No. 5. Nemohla jsem na ni dosáhnout, ale viděla jsem ji a lákala mě. Příběh ženy, která byla výjimečná a nebála se dělat si, co chce, je úzce propleten s mým příběhem spisovatelky. Když jsem se ocitla na cestě a řešila spoustu životních událostí, začala jsem vstupovat i do jejího života. Studovala jsem fragmenty informací, co dělala, jaká byla a kde byla, a život francouzské švadleny a později módní ikony se tak paralelně prolínal s mým emočně náročným obdobím. Všechno mělo svůj smysl. Bez této, byť bolavé, životní zkušenosti ztráty a smutku bych knihu o Coco nikdy nemohla napsat. A obráceně: Nebýt silného příběhu Mademoiselle Chanel sotva kdy bych se ze svého emočního „balastu“ vyhrabala.
Celé to začalo v Paříži na 31 Rue Cambon, v páteři módního domu Chanel. Z přízemí do couture salonu a do privátního bytu Coco (ve kterém prý málokdy spala, protože měla trvale pronajaté luxusní apartmá naproti přes ulici v hotelu Ritz) vede zrcadlové schodiště, které nechala udělat, aby mohla během přehlídek zezdola sledovat reakce lidí od módy. Navštívila jsem ho koncem devadesátých let, když jsem dělala rozhovor s Karlem Lagerfeldem, a pak jsem se tam vracela. Znovu a znovu.
