RECENZE: The Gray Man je svérázná sonda do duše sériového vraha

Co se honí v myslích vrahů? Jakou mají motivaci, co je pohání k jejich strašlivým činům? Opravdu divná a rozporuplná hra od českého autora Richarda Harašíma se přesně takovými otázkami zabývá. Je to unikátní, ale nadmíru rozbitý zážitek.

Ted Bundy, Ed Gein, Jeffrey Dahmer, John Wayne Gacy, Joe Metheny, Karla Homolka, Čikatilo, Ivan Roubal, seznam jmen by mohl jít dál a dál. Všechno jsou to zrůdy, dopustily se neodpustitelných a nevyslovitelných činů. Byla to opravdu monstra od přírody?

Monstra se nerodí, ale vznikají

V některých případech jde o příběhy lidí, kteří nutně potřebovali psychiatrickou pomoc. Jinde není důvodem nic, než touha po krvi a nadvládě. A jak je na tom protagonista české hry The Gray Man Anthony? S nutkáním se snaží bojovat, avšak je uvězněn v pavučině vlastní fantazie a sebepopírání a jeho temné tužby jsou každým okamžikem silnější.

The Gray Man by se dal nazvat experimentální, surrealistickou first person adventurou a psychologickým exploitation hororem. Experimentální jsem schválně dal do popředí. Surrealistické indie tituly mám velice rád. I experimentální, pokud jsou dobře udělané. Taková point and click adventurní série The Cat Lady je perfektní příklad surrealistického a znepokojivého titulu. Má i trochu společné tématiky s The Gray Man – sériové vrahy. Zároveň se i dobře hraje a ovládá.

The Gray Man je pravý opak. Hrát ho je nepříjemné, ale ne z důvodu tématu, ale kvůli ovládání a chybám. Hra je tak divná, že jsem měl i problém ji správně z menu spustit. A dá se říci, že se mi to podařilo jen jednou. Úplný úvod, který jsem neodehrál celý kvůli technickým potížím, se mi ve hře už nikdy nepodařilo znovu aktivovat. Ani po kompletním vymazání, vyčištění a reinstalování hry.

Utrpení pro všechny zúčastněné

The Gray Man by lépe zapůsobil a fungoval jako vizuální novela bez nutnosti přehnané hráčské iniciativy. Něco jako dejme tomu interaktivnější Cooking Companions. Nutnost hru hrát nejvíc vytrhává z jinak zajímavého narativu. Udělat krokovací point and click adventuru z pohledu vlastních očí je náročné. Prostor musí být dobře čitelný a pohyb v něm smysluplný. Jelikož máme být v kůži vyšinutého individua, asi dává smysl, že se ani nevyzná ve svém dezolátním domě či na sídlišti. Z hráčské perspektivy jde ovšem o utrpení.

Navigace postrádá logiku. Někde je možné otáčet se ve všech čtyřech směrech, jinde nikoliv a v jistých případech se dostanete do slepé uličky, ze které nejde odejít, nebo se při otočení ocitnete úplně někde jinde v prostoru. Jelikož jde o krokovací adventuru, tak se jen přesouváte mezi statickými obrazovkami. Snadno přehlédnete, že z jistého úhlu lze vejít do nové lokace. Sice ji vidíte ze všech obrazovek, ale jen z konkrétní lze do ní vstoupit. Nevzpomínám si na žádnou adventuru z pohledu první osoby, ve které by byla navigace tak obtížná a zmatečná. Pohyb vám zhorší téměř na úroveň slepoty přicházející temnota. Symbolizuje vrahovo zatmění mysli. Zajímavý koncept, ale absolutně vám přehltí vizuální kortex zrněním, filtry a chvěním. Jelikož se tato funkce rozbila, měl jsem přes celou obrazovku vše zahalující šum i po restartu kapitoly.

The Gray Man

The Gray Man

Obrovskou obtíží je i číst jakékoliv texty, i ony jsou rozechvělé. Když jsem dvě hodiny běhal po pár obrazovkách a hledal řešení problému prakticky naslepo, už jsem se také blížil k hranici příčetnosti. A když jsem zjistil, že jsem vše dělal správně, ale hra to registrovala až na několikátý pokus zběsilého pixel huntingu a restartování kapitoly, tak už jsem měl tik v oku. Potom jsem došel s krví podlitýma očima konečně do další části lokace a hra spadla. Musel jsem si dát pauzu. Titul se ukládá sám, a tak mě čekalo znovu odehrát celou pasáž a doufat, že tentokrát se postup nebugne.

The Gray Man je vážně něco. Zastávám názor, že umění má mnoho forem a jeho cílem by mělo být vyvolat emoce, jakékoliv, nejen libé. U The Gray Man mám podezření, že většina šílených autorových rozhodnutí je záměrná. Že ve vás mají samotné herní mechanismy vyvolat negativní emoce a frustraci a tím prohloubit zážitek. Také je ale dost dobře možné, že jde jednoduše o autorovu nezkušenost.

Hra má tři obtížnosti, první vám poskytuje menší rady co dělat dál, druhá vás nechá tápat a třetí? Tam ani nevidíte kurzor myši. Proto si myslím, že hráčova tortura je přeci jen součástí záměru. Z uměleckého hlediska tedy nemám moc co titulu vytknout. Nejspíš se mu daří to, co autor zamýšlel. Koneckonců, hra je o utrpení. O utrpení rozvrácené mysli hlavního protagonisty i jeho obětí, takže proč by neměl trpět i hráč? Ale je to opravdu nutné?

Navození nepříjemných pocitů lze dosáhnout i jinak. Krásně to demonstrují tituly od Charles Games i Amanita Design. Při hraní Československo 38–89 mi často běhal mráz po zádech a bylo nevolno, a Happy Game, to je skvělý příklad psychedelického temného surrealismu. Obě společnosti dosáhly obdobných výsledků, aniž by měl hráč nutkání se kvůli šílené hratelnosti rozběhnout hlavou proti zdi.

Adventurní část The Gray Man je dost omezená. Skládá se hlavně z co nejrychlejšího získání pár náhodných předmětů a postupu dál, než vás dostihne „zrnění“. Zrnění přichází příliš rychle. Jste ochuzeni o exploraci a nasávaní surrealistických a makabrózních výjevů. Není na to čas a když se zaseknete, budete tápat ve tmě. Přes všechny ty vizuální efekty jen těžko najdete cestu dál. Je to jako zvrácený logický rychlík, ale bez logiky.

Kromě nejslabší adventurní části jsou tu i další mechanismy, které ovlivňují, jak to s Anthonym dopadne. Anthony je občas díky nějaké odkryté vzpomínce konfrontován s vlastním podvědomím. Pomocí miniher můžete navrátit vrahovi trochu příčetnosti a také odkrýt vzpomínky z jeho života. Cílem je ukázat mu, že to, co dělá, je špatné a vymanit ho z vlivu vnitřního „ďábla“, který s ním manipuluje. Toho se snažíte dosáhnout pomocí správně zvolených odpovědí v podvědomí a výhrách v minihrách. V jedné se například snažíte pochytat jen příjemné a dobré myšlenky, aniž byste absorbovali ty zlé. Miniher by mělo být víc, dost se v průběhu opakují.

Abych jen titul nehanil, má i vyloženě výborné nápady. Pokud vás krátkodobě ovládne zlo, zrudne kurzor myši a začne se pohybovat sám. Ač s ním zápolíte, nezmůžete nic. Ještě zajímavější úkaz nastane při naprostém selhání. Když na obrazovce game over setrváte dostatečně dlouho, kurzor myši se zbarví do ruda a hra pokračuje dál. Očima Anthonyho sledujete bezmyšlenkovité vražedné běsnění. Jako divák, uvězněný v těle naprostého šílence. Hru už nelze ani vypnout jinak, než natvrdo. Toto je skvělý detail a je vidět, že autor dokáže myslet hodně nekonvenčně. Excelentní bourání čtvrté zdi.

Menší problém byl, když jsem hru znovu zapnul. Po načtení poslední pozice jsem získal kontrolu tam, kde skončila posedlá AI, neměl jsem žádný úkol a jediné, co šlo dělat, bylo dokola sbírat kusy těl ve sklepě. „Skvělé“. To už jsem kompletně rezignoval klást si otázku, zda je hra jeden velký trolling, bug nebo nezvratný důkaz démonické posese.

Velmi sugestivní vizuál

Co autor trefil výborně, je vizuální stránka hry. Na jistém fóru jsem znal paranoidního schizofrenika, často postoval vlastní morbidní černobílé kresby v Malování. Hodně mi připomněli jeden z vizuálních stylů hry. Titul jich má hned několik. Každý reprezentuje jinou úroveň vědomí. V bdělém stavu je hra nejnormálnější. Svět je barevný, objekty mají pevný tvar a i když je vše dost odpudivé, pořád to má nejblíž k realitě.

Nejasná úroveň je něco mezi realitou a fantazií – černobílý nestálý svět jako načmáraný v Malování a pak je tu podvědomí, nejhlubší rovina vrahovy psýché opět v trochu odlišném stylu. Styly se různě prolínají, a demonstrují ztracenost protagonisty. Vizuál má ale velký nedostatek, ani jeden styl není přehledný. Hra je tvořena v malém rozlišení. To už tak obtížnou orientaci komplikuje. Texty jsou rozmazané, téměř nečitelné a objevují se, jak se jim zachce. Vinou těžko rozlišitelných ikonek a absence popisků v inventáři jsem si spletl toust a sekyru, asi tušíte, jak to dopadlo. Nebo to přeci jen byl toust a Anthonymu ujely nervy?

The Gray Man

The Gray Man

Výtky mám i k dialogům a textům. Čeština je ve hře podivná. Z počátku jsem se domníval, že to je jen vyšinutostí Anthonyho, ale divně mluví i příčetní protagonisté příběhu. Rozhovory jsou jako od školáka, který se domácím úkolem ze slohu snaží šokovat celou třídu. Přitom mu chybí cit pro jazyk a celé to zní jak hodně špatná divadelní hra. I doprovodné texty tutoriálu jsou přinejmenším zvláštní. Nejen slohem, ale i obsahem. Informují o věcech a funkcích, které ve hře ani nejsou. A fakt by se hodily. Možnost zostřit text, kterou tutoriál zmiňuje, jsem nenašel, a že jsem hledal dlouho. Osobně bych uvítal i funkci omezit „zrnění“ nebo úplně vypnout, protože hru činí skoro nehratelnou a očím taky zrovna neprospívá.

Proti čemu nemám sebemenších výhrad, je hudební doprovod. Kombinace noise a ambientu je přesně to, co takový titul potřebuje. Škoda, že hra nemá dabing, uslyšíte jen vzlyky a nářky obětí. Seznam bugů, i těch závažnějších je opravdu dlouhý, hra potřebuje ještě hodně péče. The Gray Man má velkou šanci stát se undergroundovým kultem jako některé legendární exploitation a slasher horory nebo šílené old school adventury stylu Harvester. Nechtěně a doufám, že i chtěně, jde o tak bizarní a jedinečný zážitek, že vám snad i doporučím aspoň vyzkoušet demo.

Nepříjemná zkušenost, nikoliv hra

Skvělý nápad a neotřelé zpracování nedělá automaticky kvalitní titul. Smysluplný čitelný level design, intuitivní ovládání a zábavná hratelnost, to jen malý výčet toho, co The Gray Man chybí. Nejde o dobrou hru, ale nejspíš to je součást uměleckého záměru. Jako zážitek, dávkovaný po částech, může být zpestřením proti konvenčnějším adventurám. Technický stav je však tak tristní, že zahrát si pohodlně titul od začátku do konce je momentálně nejspíš nemožné. Zatím doporučuji spíš se porozhlédnout po tematických filmech řešících psychologii a deziluzi vrahů: The Voices (2014), American Psycho (2000), Haute tension (2003) a další.