RECENZE: Česká dekadentní pohádka Happy Game opravdu není pro děti

Produkce české Amanity bývá obvykle barvitá, hravá, mnohdy až dětská. Spoustu takových motivů najdete i v novince Happy Game, která tomu ovšem zároveň utrhá hlavy, rozlije po tom spoustu krve a pošle vás hledat kontakt na nejbližšího exorcistu.

Pokud jste se těšili na něco dalšího, co vyrobí české studio Amanita Design, že si takovou hru třeba zahrajete se svým dítětem, tak si to tentokrát raději rozmyslete. Ačkoliv má Amanita dlouholetou pověst zvláštních, nicméně celé rodině přístupných her, Happy Game skutečně není nic, co by se dalo označit jako pohádka.

Vzpomínáte na jeden z předchozích titulů Amanity, Chuchel? Happy Game je v podstatě Chuchel, který si vzal hodně špatnou dávku drog na párty satanistické sekty a rozpoutal vraždící orgii. Už tato předchozí hra byla místy docela podivná a leckdo si mohl myslet, že tu vývojáři dávají najevo svůj potenciál udělat něco ještě mnohem divnějšího. No a s Happy Game se dočkal.

Musím však zároveň před Amanitou smeknout. Ačkoliv se studio pustilo poprvé naplno do hororového žánru, tak hraní Happy Game rozhodně není jako popcornový biják s vrahem, co jde motorovou pilou rozřezat nebohou partu studentů na dovolené. Daleko víc si tu budete připadat jako na procházce po umělecké galerii nějakého hodně dekadentního malíře. Nejsou tu žádné lekačky, žádný adrenalin z děsu, jen ohromná spousta mrazení v zádech a pocit, že dneska budete před spaním asi chvíli neklidně zírat do stropu.

Happy Game pojednává o malém chlapci, kterého postihla série nočních můr. Každá z nich má trochu jiné téma: jednou kluk hledá svého plyšáka v barevné zemi rozkvetlé louky s hravými králíčky, jindy si zase hraje se psem v podivně prázdné krajině. Asi není třeba dodávat, že noční můry tyto snové vize sežvýkají a vyplivnou jako směs krve, utrhaných údů a hniloby.

Všechno to samozřejmě podtrhuje opravdu originální vizuální styl Amanity, který už je snadno rozpoznatelný, stejně jako hudební podkres freakfolku od české kapely DVA. Po této stránce je Happy Game nesmírně zdařilým dílem, byť bych možná autorům vytkl trochu častější využívání přepálení kontrastu a saturace obrazu, což je takové hororové klišé. Autoři také sami na úvod upozorňují, že hra nemusí být úplně vhodná pro epileptiky.

Samotná hratelnost je velice jednoduchá. V podstatě jde o typickou point & click adventuru, která vám servíruje jednu hádanku za druhou. Jejich řešení většinou spočívá v tom, že musíte různě myší tahat, točit a klikat na různé předměty, případně nějaký vložit do rukou malého chlapce a někam odnést. Celou dobu jsem měl pocit, že by se hra vlastně hrála ještě o trochu lépe na tabletu s dotykovou obrazovkou, byť je Happy Game stále potvrzena pouze pro PC a Nintendo Switch.

Občas se mi stalo, že třeba posouvání herních předmětů do rukou hlavní postavičky bylo trochu „lovení pixelů“, neboť se velice snadno stane, že myší kliknete o malý kousek vedle a už hra dělá něco úplně jiného, než chcete. Také se pravidelně stává, že vám hra ovládání úplně sebere ve chvíli, kdy máte pocit, že to nebylo nutné: třeba v případech útěku před příšerou a podobně.

Hádanky jsou nicméně zdařilé, a ačkoliv se otevřeně přiznám, že mi v jiných hrách mnohdy dávají celkem zabrat, zde jsem neměl žádný problém a zasekl se na chvíli jen v jednom místě. Jinak řečeno, pro zkušenější řešitele hádanek bude Happy Game nejspíš hodně lehká. Na druhou stranu si myslím, že trápit vás ještě ke všem těm hororovým výjevům nějakou obtížnou hádankou by působilo spíše kontraproduktivně. Cílem autorů je vás posouvat noční můrou dál, a ne vás nechat zírat na jednu stejnou scénu příliš dlouho.

Stejně jako v případě hry Chuchel, ani v Happy Game nestrávíte dohromady moc času. Čekají na vás tři noční můry s celkovými 31 hádankami a hotovo budete mít za méně než dvě hodiny. V tomto případě není délka hry nevýhodou, protože v takovémto hororovém cirkuse by opravdu asi nikdo nechtěl trávit desítky hodin. Nezlobil bych se třeba za hodinu hry navíc, ale cokoliv nad pět hodin už by působilo až zbytečně roztahaně. Deset hodin v takové hře už by pak automaticky sloužilo jako žádanka o antidepresiva.

Ve výsledku ovšem Happy Game zanechá správně mrazivý dojem, který ladí k datu vydání těsně před Dušičkami. První horor se zkrátka Amanitě vydařil a vzkazuji, že s žánrovými experimenty může směle pokračovat.