RECENZE: Sci-fi strategie Sid Meier´s Starships je jen laciná hříčka

Jméno vývojáře Sida Meiera je už dlouhá léta zárukou kvalitních, zábavných a většinou i komplexních her, které jsou zpravidla lehké na pochopení, ale náročné na osvojení. Tedy až doteď. Sid Meier's Starships (PC verze) je totiž titulem, který pověst herního mága pořádně kazí.

Jako nápad to přitom vypadalo vážně dobře: vezmete starou dobrou Civilizaci a pořádně rozšíříte herní píseček. Už žádná jedna planeta, ale celá galaxie napěchovaná zajímavými světy a spousta míst k objevení a následně i k ovládnutí.

A k tomu flotila vesmírných lodí, které startují jako oprýskané škopky se slabými zbraněmi a postupně se z nich stává flotila mocných křižníků, které nic nezastaví. Není proto divu, že když jsem o Starships slyšel poprvé, začal jsem se těšit. A proč taky ne, když to má na triku autor Civilizace, Alphy Centauri nebo Pirates!.

Výzkum se týká výhradně flotily, na planety už místo nezbylo

Diplomacie ve hře v podstatě neexistuje

Mělo mě ovšem varovat, že hra byla oznámená teprve na podzim, jen pár měsíců po Civilization: Beyond Earth. Navíc s tím, že už je vlastně skoro hotová a vyjde ještě před jarní rovnodenností.

A když jsem na internetu sledoval půlhodinovou prezentaci moderovanou samotným Meierem, byl jsem si jistý, že matador mezi herními stratégy jen klouže po povrchu a ukazuje jen malou výseč chystané vesmírné strategie. Pravda je ovšem taková, že jsem se nemohl víc splést.

Sid Meier totiž zvládl za kraťoučkých 30 minut ukázat v podstatě VŠECHNO, co Starships nabízejí. A moc toho není. Primitivní vylepšování planet, vesmírných korábů a tahové souboje, které jsou, no, triviální až srdce pláče.

Co se pokazilo?

Ale popořádku. Hra začíná podobně jako Civilizace: tedy výběrem vůdce, který je vám nejsympatičtější a nejvíc vám vyhovuje jeho bonus (jako je vyšší produkce určité suroviny nebo větší výdrž posádky vašich vesmírných korábů). Už tady je ovšem zarážející, že výběr je hodně malý a bonusy nejsou moc zásadní, takže je vlastně jedno, po kom sáhnete.

Flotila utěšeně roste.

Bitevní pole je poseté asteroidy a červími děrami.

A pak už se před vámi otevře hvězdná mapa, která může být sice rozsáhlá (záleží na vaší počáteční volbě), ale zároveň hrozně plytká. Planety se od sebe nijak zvlášť neliší, jsou generické a po pár minutách vám může dělat problém najít tu domovskou, ze které jste vyletěli.

Jednotlivé hvězdné systémy jsou spojeny jakýmisi hyperprostorovými koridory a běžně se stává, že sice nějakou planetu vidíte (třeba díky tomu, že jste potkali civilizaci, která ji ovládá), ale najít k ní cestu je těžší než sehnat kedlubnu v řeznictví. Cestování mezi planetárními systémy navíc unavuje posádku vaší flotily. A čím víc unavených kosmických námořníků, tím horší výkonnost v bitvách.

Navigace bez legrace

Po pár přeletech tak musíte posádku poslat na dovolenku, což dobije mužstvu baterky a dá šanci vašim soupeřům, aby zabrali další kousek galaxie pro sebe. Tento jakýsi hybridní tahový model je ovšem bohužel asi tak to jediné, co lze s klidným svědomím pochválit.

Booom

Stíhačům zbývají poslední vteřiny života

Po pár desítkách minut hraní totiž zjistíte, že strategická vrstva hry je nejen nevýrazná, ale i nepřehledná. Vylepšování planet je navíc hodně jednoduchá hříčka, kdy ani nemusíte čekat, než se něco postaví, prostě stačí jen kliknout na jeden čudlík a je to. A nezáleží na tom, jestli stavíte na dobytých teritoriích města, průmyslové komplexy nebo zkoumáte nové technologie.

Všechno je zkrátka hotové okamžitě a jediné, co vás limituje, je množství surovin. Ty ovšem přibývají velice rychle a ty tam jsou časy, kdy jste museli dlouze bádat, jestli dát přednost vynálezu kola nebo raději upřednostnit hrnčířství. V budoucnosti je totiž evidentně všechno instantní. Včetně vědeckého pokroku.

Velkým zklamáním je i management a vylepšování vesmírné flotily. Zatímco v podstatě ve všech předchozích hrách Sida Meiera platí systém kámen-nůžky-papír, kdy katapult je bezmocný proti jezdectvu a jezdectvo zase dostává kapky od kopiníků, tady to je jinak.

Kdo má větší kanón, vyhraje

Při vylepšování flotily totiž opět platí, že jste limitování jen množstvím energie, tedy suroviny, která velmi rychle přibývá. A na svoje koráby můžete navěsit štíty, brnění, senzory nebo lasery dle libosti. Nic vás nenutí se specializovat tak, že z jednoho křižníku uděláte specialistu na ostřelování nepřátel zdálky, z druhé lodi loď letadlovou a ze třetí tank, který to nepřátelům vytmaví pěkně tváří v tvář.

Jednoduchý tutoriál na nepřehlednosti galaktické mapy nic nemění

Nastavení nové hry

Prostě navěsíte na všechny všechno a za hodinu hraní bez větších problémů roznesete jakoukoli nepřátelskou flotilu nebo pokoříte libovolnou planetární misi. A to platí i ve hrách na vysokou obtížnost.

Á propos mise a vesmírné bitvy. Ani tady se tatíček Sid moc nevytáhl. Mise se totiž omezují na stokrát viděné: znič nepřátelskou flotilu, ochraň výzkumné stanice před piráty a dohoň nepřátelský transport a ugriluj ho lasery. Nic víc.

Bitvy jsou navíc směšně jednoduché, stereotypní a v podstatě jediný strategický rozměr je v tom, že se kryjete za asteroidy nebo za planetu, kolem které se bojuje. Občas tak přestřelky spíš připomínají běhání v kruzích. Celé to navíc vypadá a zní jak z roku 2002. Červí díry a jednorázové „bojové“ karty ani nezmiňuji, protože to první je nepředvídatelné a to druhé úplně zbytečné.

Vzato kolem a kolem jsou Sid Meier’s Starships obrovským zklamáním. Na hře je bolestně očividné, že vznikala sotva půl roku a že kromě PC vychází i na tablety. Tam možná podobně jednoduché hříčky v desetiminutových seancích cestou MHD obstojí, ale na osobních počítačích jsou prostě standardy v roce 2015 někde úplně jinde.

A Starships nevezmu na milost i kvůli tomu, že nesou jméno Sida Meira. Meier totiž v minulosti mockrát dokázal, že umí mnohem lépe a Starships jsou tak smutným důkazem toho, že když chce někdo ždímat známé jméno a známou značku, je to smutně jednoduché.